Sleduji pilně zápasy fotbalového mistrovství světa, seč můžu, a dle názvu dávné semaforské hry, má hlava je včelín. Ani vuvuzelí bzučení mi nekazí zážitky, kam patří včerejší senzační výhra Švýcarů nad Španěly, i když zatím padá málo gólů. Abych se z toho ale úplně nezbláznil, s radostí jsem přijal příležitost opustit na pár hodin místo u obrazovky. Reklamní producent a spolupracovník tohoto listu Jakub Horák v malostranské vinotéce Sváti Karáska uspořádal v pondělí ochutnávku z Provence dovezeného Châteauneufdu-Pape Domaine de Villeneuve „Les Vieilles Vignes 2007“, kterýžto mok přední kritik vín Robert M. Parker ocenil 94 body ze sta. Právem.
Sešlo se nás tam asi dvacet, vesměs kamarádů z Facebooku. Poslušně hlásím, že byl též přítomen bývalý šéfredaktor LN Veselin Vačkov. Nechtějte vědět, kolik jsme vyprázdnili lahví. Inu, jak praví básník v romanci, „my, myslím, se už vpili“. Dával jsem sice přednost ročníku 2003, ale mé čivy stejně pěly nepřetržitou Ódu na radost.
Vedla se debata, jakou zásluhu má na propagaci tohoto božského nektaru Miroslav Horníček, před ním ještě Jan Werich, a ejhle, jsme na konci řetězce. Bylo by krajně divné, kdyby studentík dijonského lycea Jiří Voskovec neokoštoval a nepřivezl do Čech červené „papežské“. V sobotu mimochodem uplyne 105 let od jeho narození, takže zvedám sklenku na počest muže, který nám po Karlu IV. objevil francouzská vína.
A vida, další výročí. Včera uteklo 120 let od narození jiného mého oblíbeného komika. V anglickém Ulvertonu přišel na svět Arthur Stanley Jefferson, později proslulý jako Stan Laurel. V Německu mu říkali Doof a v Itálii Stallio. Mám ho možná ještě radši než Chaplina. Stačí mi podívat se na jeho úšklebek, rozčepýřené vlasy nebo si vybavit kteroukoliv scénku, kdy je přistižen při nějaké nepleše, načež se okamžitě rozpláče a jako žalobníček ukazuje divákům prstem na tlouštíka z jižanského Harlemu Olivera Hardyho, který ho do šlamastyky přivedl. Kde by bylo rozjívené dítě Mr. Bean bez Laurela? O kom by Kurt Vonnegut napsal Grotesku? Můj malý Stan se stal věčným symbolem všech nekňubů, nemotorů, nešiků a smolařů, kteří to myslí dobře, ale vždycky všechno z dobré vůle zničí. A vždycky při tom rozběsní Jamese Finlaysona.
Zajímá-li vás technologie humoru, byl to ve dvojici on, kdo většinou vymýšlel a cizeloval gagy a dohlížel na načasování ve střižně. Peter Sellers podle jeho figury vytvořil zahradníka v Ashbyho filmu Byl jsem při tom.
V soukromém životě asi tak plachý nebyl, když se dokázal pětkrát oženit (dvakrát se stejnou dámou), přičemž jeho poslední manželkou byla ruská operní zpěvačka. Jediný syn mu zemřel devět dnů po narození. Konec kariéry neměli s Oliverem dvakrát veselý, střídavě je trápila cukrovka, postihovaly infarkty a mrtvice, a když o dva roky mladší a o dvanáct centimetrů větší Hardy 7. srpna 1957 zemřel, Laurel tesknil a přežil ho jen o sedm a půl roku. Jednou prohlásil: „Jestli budete plakat na mým pohřbu, už s vámi nikdy nepromluvím!“ Slib dodržel.
