* LN Jak jste se cítil, když jste se dozvěděl, že Československo přijalo mnichovskou dohodu?
Já i všichni ostatní jsme byli strašně zklamaní. Můj velitel, štábní kapitán Pinkas, plakal, a to byl legionář, který prožil první světovou válku. Neuposlechnout rozkaz bylo ale nepředstavitelné, byli jsme přece ukáznění vojáci, to nepadalo v úvahu.
* LN Myslíte si i dnes, že jsme měli s Hitlerem bojovat?
To je složitá otázka. Tehdy jsme měli všichni chuť bojovat. Tenkrát byla taková nálada a lidé byli tak jiní než dnes, že to dnes dovede jen málokdo pochopit. My byli ohromní vlastenci. Ohromní. A chtěli jsme do toho jít, jak se říká, i přes mrtvoly. Nyní mám ale za to, že bylo velice moudré, když prezident Beneš rozhodl tímto způsobem. Nás zradili prakticky všichni, ať to byla Francie, ať to byla Anglie, ať to bylo Polsko. Neměli jsme šanci a šli bychom do boje, který byl předem prohraný. Názor jsem ale změnil až dlouho poté, když jsem to zvažoval už bez emocí. Rozumem jsem pak přišel k tomu, že boj by byl beznadějný a náš stát by byl zlikvidován.
* LN Kde jste na podzim 1938 sloužil?
Já se dal na vojnu už v roce 1937. Bylo mi osmnáct a chtěl jsem k letectvu, ale neudělal zkoušky, tak jsem se přihlásil jako dobrovolník. Nejdřív jsem dělal poddůstojnickou školu, ze které jsem vyšel jako svobodník. Pak jsem byl jmenovaný desátníkem a asi půl roku před mobilizací jsem nastoupil do bunkru na Liberecko. Hned po mobilizaci nás poslali ke stráži obrany státu. To znamená na hranice, kde jsme pomáhali hraniční stráži a četníkům. Měli jsme pochůzky přímo na hranicích a zažili tam několik nebezpečných situací. Dokonce nám v Dolním Lichtenwaldu (dnes Dolní Světlá u Nového Boru, kterou 22. září 1938 nakrátko obsadili němečtí ordneři) obsadili celnici a tu jsme museli dobýt. Tam padly první výstřely před válkou a tam byli také první ranění. Po Mnichovu jsem se musel podílet na předávání sudetského území německé armádě.
