Přijďte ve středu. Bude tu poslední večírek po třiceti letech,“ říkal mi Pavel Kohout (80), který se tento týden stěhuje ze svého legendárního bytu na rohu vídeňských Graben (Příkopů) a Kohlmarktu. Bytu, do něhož se přestěhoval krátce po svém Husákovým režimem vynuceném usídlení v Rakousku na konci 70. let. A zůstal v něm, stejně jako ve Vídni, i 20 let po listopadu 1989, byť jen jednou nohou. Tou druhou se vrátil do Prahy a na Sázavu. Přišel jsem. Chvíli po mně dorazil rakouský prezident Heinz Fischer. „Přítel,“ vysvětluje Kohout, dnes z mého pohledu stejně tak Vídeňák jako Pražák. Nejslavnější vídeňský Čech.
* Co zbylo ve Vídni, kde žilo před sto lety 200–300 tisíc Čechů, českého?
Telefonní seznam, kde je českých jmen stále dobrá polovina. Ale jinak se to rozplynulo. Také proto, že přišly závažné události. Například anschluss Rakouska, po němž nechal Hitler hlasovat o národnosti. Do té doby bylo ve Vídni šedesát českých škol. A po tom hlasování jich zbylo šest a konec války přežila jediná – Komenského, která existuje dodnes. Působila tu také spousta pozoruhodných Čechů, počínaje politickou reprezentací na konci 19. století. A to, co se dá starému Rakousku nejvíc přičíst k dobru, je, že naučilo Čechy demokracii. Vídeňský parlament byl hlavní líhní i té naší demokracie.
* Připomínají si Vídeňáci ty významné Čechy, kteří tu působili, například T. G. Masaryka?
Rozhodně neradi, protože stále převažuje názor generací, jež se dosud nevzdálily monarchii, že Češi monarchii rozbili. Ačkoli ji rozbili sami Rakušané – tím, že po bitvě u Hradce Králové dali vyrovnání Maďarům a nikoli Čechům. Dodnes tu u některých vrstev panuje vůči Čechům averze. K tomu se váže příznačná historka. Když měl na začátku 80. let přijet do Vídně prezident Gustáv Husák, usmyslel si, že navštíví a ozdobí pamětní deskou dům, kde žil a pracoval Klement Gottwald – jako truhlář. Tomu někteří Češi ve Vídni tehdy předešli. Z iniciativy Přemysla Janýra, sociálního demokrata, který byl prvním reprezentantem pozdější české levicové politické emigrace, nechali udělat pamětní desku Masarykovi. Ale na dům na Příkopě, kde Masaryk skutečně bydlel, se ji nepodařilo umístit, majitelka to nedovolila. A tak ta deska visí o dva domy dál, na Peterském náměstí. Na odhalení desky ale přišel rakouský kancléř Bruno Kreisky. A Husák, když se o desce dozvěděl, tu Gottwaldovu raději nepřivezl.
* Takže mnozí rakouští politici jsou schopni se přes „rozbití monarchie“ přenést, ale pro velkou část normálních Rakušanů jsou Masaryk a v jeho osobě i Češi dosud zločinci, kteří jim zničili monarchii?
Samozřejmě. Historické hodiny jdou vždy pozadu, a dějiny proto potřebují zhodnocení generací, které s tím kterým problémem nemají už vůbec nic společného. Naneštěstí se do vztahu k Čechům v posledních dvou desetiletích dostaly ještě další problémy. Jeden se jmenuje Temelín a druhý Benešovy dekrety. To způsobilo, že ta antipatie žije dál.
* Jak si ve srovnání s ostatními národy v Rakousku stojíme?
Když Rakušané občas dělají anketu o oblíbenosti sousedů, tak jsme spolehlivě na posledním místě.
* A jak Vídeňáci vzpomínají na počátek 20. století, kdy Vídeň nebyla tak úplně německá, kdy tu vedle obrovského množství Čechů byla spousta Maďarů, Poláků či Chorvatů?
Oni si na to nejen vzpomínají, ale vyvodili z toho mnohé ve své politice. Nikdo v západní Evropě po druhé světové válce nepomohl pronásledovaným Středo- a Východoevropanům tolik jako Rakušané. Oni se postarali o maďarskou uprchlickou vlnu po poražené revoluci v roce 1956, oni zachytili československou vlnu po srpnu 1968, polskou vlnu po vyhlášení stanného práva v roce 1981, takže se jim nedivím, že jsou z toho dnes už unavení. Přes Rakousko se převalily statisíce lidí.
* Na druhou stranu, nebyli na ty Čechy, Maďary a Poláky z Vídně počátku 20. století zvyklí?
Já jsem ještě jako malý zažil Prahu, kdy jsem věděl, že mí rodiče byli u Voskovce a Wericha, protože si zpívali jejich kuplety, nebo jestli byli v Novém německém divadle, protože si notovali Rigoletta, nebo v židovské německé Velké operetě, což je dnes Divadlo v Dlouhé, protože zpívali „Adieu, mein kleiner Gardeoffizier“. Praha to měla také. Vídeň to měla pochopitelně bohatší – oMaďary nebo Srby. RakouskoUhersko byla Evropská unie par excellence, tedy mohla být, nebýt tak zdegenerované monarchií, že nebylo schopné ten obrovský potenciál udržet. V každém Rakušanovi to ale dodnes žije jako velká tradice.
* Vyrovnali se už Rakušané s tím, že monarchie není?
Rakušané jako národ dvakrát povstali zmrtvých. V roce 1918 a hlavně v roce 1945. Po roce ‘45 zcela obdivuhodně, protože byli vystaveni stejnému tlaku jako my a oni se ubránili a vrátili k demokracii. Když se v Rakousku komunisté pokusili v roce 1948 o podobný převrat jako v Praze, tehdejší šéf odborů vyzval své členy, aby si vzali klacky. A vyřídili to během jediného dne.
* Bylo to dáno i tím, že v poválečných volbách v Rakousku komunisté propadli?
To jistě.
* Na druhou stranu se Rakušané ale zase velice obtížně vyrovnávají s tím, že v roce 1938 nadšeně vítali Hitlera a připojení k Velkoněmecké říši.
Ještě když jsme sem na začátku 80. let přijeli, nikde jsme se nesetkali s myšlenkou, že Rakušané měli něco společného s válkou. Přitom každý věděl, jak nadšeně Hitlera vítali. Ale díky svým úžasným politikům se stali dodatečně „první obětí“ a utekli postavení poraženého národa, podobně jako Slováci.
* Rakušané nemuseli udělat ale ani to povstání, byť i tady nějací partyzáni za války byli a mají tu své muzeum...
Oto větší šok byl, když se v 80. letech stal prezidentem Kurt Waldheim, dlouhá léta generální tajemník OSN, a vyšla najevo jeho nacistická minulost. Najednou nastal příšerný chaos v myslích Rakušanů, střet mladé generace se starou. A od té doby se píší rakouské dějiny jinak. To nás čeká také. Debata o květnu 1945, únoru‘48, srpnu ‘68, Chartě 77 nebo době normalizace. Tím si také budeme muset projít. Já nikdy nezapomenu na výrok Vlastimila Tlustého, když na dotaz ke své komunistické minulosti prohlásil: „Já jsem nikdy nebyl komunista. Komunisticky jsem nemyslel a nejednal.“ Komunisté mé generace dělají sebekritiku od konce 50. let. Ale jediný z té normalizační generace, od něhož jsem slyšel, že má problém s tím, že byl v KSČ, je nový předseda vlády Jan Fischer. A že se diví, že ti ostatní s tím žádný problém nemají. Řekl jsem mu: „Vy jste jen první vlaštovka. To přijde.“
* A co si vy, velmi zapálený a slavný komunista z počátku padesátých let, říkáte, když se teď díváte v televizi na proces s Miladou Horákovou?
Jsem rád, že se to vysílá. Protože na tom je vidět ta tehdejší strašná manipulace. A odpovídá to na otázku, kterou mi dodnes lidé dávají a kterou si dávám sám: Jak jsme tomu mohli uvěřit? Jak jsme neměli věřit, když se usvědčovaly samy tak velké mravní autority! Vždyť mnoho autorit na Západě i u nás uvěřilo moskevským procesům ve 30. letech. Takže dnes, když se na to dívám, chápu, že jsem tomu věřil, ale také, jak to bylo odporné a že to byl absolutní odvrat od české humanity. Ta ale dostala ránu už v roce ‘45 těmi zločiny Čechů na Němcích.
* Je rakouská politika lepší, když není komunismem poznamenaná?
Rakouská politika není o mnoho světlejší. Ale funguje tu její sebeočista. To, co se u nás daří ututlat, je tu nemyslitelné. Jen desetina toho, co prochází českým politikům, by tady znamenala konec kariéry.
* Mám u Rakušanů takové podezření, jestli oni nás a naše politiky neuplácejí, protože nás přece jen znají lépe a mají na to know-how...
To se děje i v jiných věcech. Zjistil jsem a napsal o tom článek do zdejšího týdeníku Profil, že prakticky celý jeden blok Temelína vyrábí proud pro Rakousko, které jej pak jako „mezinárodní proud“ kupuje oklikou přes Polsko a jiné státy.
* Není podstata problému Temelína v tom, že jsme ho postavili my Češi, na které se Rakušané dívají stále tak trochu skrz prsty?
Samozřejmě. Všichni čelní rakouští jaderní fyzici, s výjimkou jednoho, dnes přiznávají, že celá protitemelínská kampaň je podvod, že Temelín patří k nejbezpečnějším jaderným elektrárnám v Evropě.
* A Benešovy dekrety?
Podobný příběh. Opětovně tu vmédiích dokazuji, že díky české historiografii a žurnalistice jsme roky odsunu zcela otevřeli, tam už není žádná mrtvola ve skříni. Ale v sudetoněmeckých novinách, které tu vycházejí, začínají dějiny až v roce 1945 násilnostmi Čechů.
* Je můj pocit, že ten nenávistný sudetoněmecký pohled na Česko se přenesl mezi zdejší vyhnance a oproti nim jsou dnes sudetští Němci v Bavorsku umírněnou skupinou, správný?
Ano, máte pravdu.
* Ve srovnání s Německem tu máme ještě jednoho velmi tvrdého protivníka, a to je zdejší tisk...
Rakouská žurnalistika je specifická v tom, že o politice rozhoduje deník Kronen Zeitung. Jako by u nás rozhodoval Blesk. Ty noviny mají obrovský vliv, nejen tím, že prodávají dva miliony výtisků na devět milionů obyvatel, ale na rozdíl od Blesku se politice věnují. Vedou dlouhodobé kampaně, to ony nazvaly Temelín „Schrottreaktor“, řekly, že Benešovy dekrety jsou vražedný nástroj a dodnes platí.
* Označil byste je za „antičeské“?
Jednoznačně.
* A jaký to má důvod? To se protičeský pohled tak dobře prodává?
Vše, co je pro Rakušany citlivé, je pro „Krone“ municí.
* Mají Češi nějaké výsadní „špatné postavení“?
Každá sousední země má pro Rakušany jinou charakteristiku. My jsme z nich nejhorší i proto, že jsme pro ně v Evropě nebezpečnými konkurenty – v obchodu, v ekonomice i v politickém vlivu. Proto byli mnozí Rakušané vcelku šťastní z průšvihu, který utrpělo české předsednictví EU vinou našich vlastních politiků. Báli se, že by mohlo být úspěšné.
* A nemá ta nevraživost k Čechům počátky právě ve Vídni před sto lety, kdy se zdejší rakouští Němci začali bát, že to přestane být jejich město?
Jistě. To byla skutečná česká invaze. Rakušané sice říkají, že hlavně invaze kuchařek a zedníků. Ale kvalita té imigrace postupně stoupala, už počet českých škol byl úžasný.
* Dá se říci, že Češi postavili císařskou Vídeň, kterou obdivuje celý svět?
Jako zedníci ano.
* A vídeňská kuchyně? Co je v ní dodnes českého?
To se spíš zeptejte, co z české kuchyně chybí. Vídeňská kuchyně je skvělá, je to kombinace bavorské, maďarské a české, ale český vliv výrazně převažuje. Ze základních jídel chybí snad jen svíčková, koprová omáčka a nekynuté ovocné knedlíky.
* Máte nějaké vysvětlení, kam ty statisíce Čechů ve Vídni zmizely?
Prostě splynuly s okolím. Vidím to na synovi svého syna. Mikuláš přišel do zdejší rakouské školy jako šestiletý a po půl roce jsem se ptal snachy, jak si vede: „Paní učitelka je nadšená, říká, že je nejlepší z Turků.“ Tento „nejlepší Turek“ vystudoval ekonomii, sloužil v rakouské armádě a hlavně mluví dolnorakousky, až potom německy, anglicky a česky. Když ho rodiče zapsali do místní české školy, měl pocit, že jsme se zbláznili, že je to mrtvá řeč, kterou mluví jen jeho spolužáci a my. Pak padla železná opona a on byl král, v bance ho hned udělali školicím instruktorem pro jižní Čechy... Ale on je podle mě už Rakušan.
* Který umí česky...
Umí perfektně, ale jeho děti česky umět už nebudou, protože jeho žena je Rakušanka a na dítě budou mluvit německy. Takže takhle zmizela česká Vídeň. Vždyť je to kristepane přes sto let.
* A žádní noví mladí už tu nejsou?
Je tu omladina, která přišla po roce 1990. Lidé, kterým je mezi 20 a 40, dělají divadlo, je tu hodně učitelů, řada českých lékařů, právníků. Vychází tu několik časopisů. A je tu také spousta skvělých Čechů, kteří tu jen studují. A ti asi Čechy zůstanou, pokud si nenajdou rakouské partnery. Oni už nemají problém s tím, jestli jsou Češi, nebo Rakušané. Jsou už absolutními Evropany. A právě pád hranic, to, že lidé mohou vnímat Evropu jako celek, se mi na celé unii jeví jako to nejúžasnější. Což je také ta nejlepší obrana proti všem extremistům, nacionalistům i našemu prezidentovi Klausovi.
***
LUBOŠ PALATA redaktor LN lubos.palata@lidovky.cz Nikdo v západní Evropě nepomohl pronásledovaným Středoevropanům tolik jako právě Rakušané
