* LN Vaše předvánoční turné v Čechách bylo zcela vyprodané, zažil jste potlesk vestoje. Hrál jste ale někdy před poloprázdným hledištěm?
Ale ano. Jsme živí hlavně z tzv. VIP akcí a tam to může být někdy velmi nepříjemné. Lidé se baví, jedí a pijí, a někdy se dokonce zdá, že jim „ten hluk“ vadí. Pravdou ale je, že zatímco dříve to bylo opravdu hrozné, dnes jsou i akce, které jsou velmi dobře zorganizované. Organizátoři už například vědí, že aby udrželi pozornost, nesmějí dát hostům hned u vchodu sklenici šampaňského, protože když ji drží, nemůžou zatleskat. To jsou malé detaily, ale hodně ovlivňují, jestli je akce pro nás důstojná, nebo ne.
* LN Jak se tedy vyrovnáváte s pocitem - promiňte tu příkrost - že jste při takových VIP akcích trochu jako šašek, který baví panstvo?
Stále se s tím nedokážu vyrovnat. Nedávno jsme měli akci tohoto typu - šel jsem tam s tím, že jsem si plánovitě vytvořil v sobě pocit jakéhosi vzrušujícího neklidu, že hrajeme pro plný sál, že i když tam bude třeba málo lidí, my se do toho opřeme a bude to fungovat. Naštěstí tehdy se lidi strhli, ale někdy to dá hodně práce. A jindy se to nepovede vůbec. A to mě trápí, nejsem typ člověka, jako je třeba Bob Dylan, který si hraje ve své bublině a kromě své kytary nic nevnímá. Já odezvu z publika potřebuji.
* LN Už více než pět let žijete s vysoce postavenou manažerkou jedné nadnárodní společnosti Vandou Wolfovou. Se showbyznysem nemá nic společného. Řeknete o ní víc?
Zaprvé je to velmi praktická žena, zadruhé je neuvěřitelná organizátorka a zatřetí je to žena, která je ve vysoké pozici na evropské úrovni a nepotřebuje se tím chlubit. Na Vandě je báječné i to, že je velmi vstřícná, dá se s ní cokoli konzultovat, což velmi oceňuji, protože já, ačkoli tak možná nevypadám, potřebuju často názor druhého člověka. I když si nakonec udělám závěr sám. Jsem velmi rád, že ji mám.
* LN Vaše soužití je ale trošku komplikované, vy žijete v Bratislavě kvůli dětem, Vanda má sídlo centrály v Paříži. Jak se to dá skloubit?
Jde to, velmi často pracuje doma v Bratislavě, odkud vede konferenční hovory. Dá si na uši sluchátka a mluví třeba s pěti šesti chlapy od Jižní Afriky po Amsterdam a všichni ji poslouchají! Jednou mi ta sluchátka půjčila, abych viděl, o čem to je, a upřímně říkám, že bych to ani náhodou nezvládl.
* LN Údajně máte rád dominantní ženy. Jakou míru dominance ještě snesete jako muž?
Velkou míru. Nikdy jsem nepotřeboval být dominantní muž, který bouchne do stolu a všechno a všichni se musí podřídit. Takový ten chlap, co udělá chybu a nikdy ji nepřizná, protože on má přece vždycky pravdu. Ale dominantní ženy mám rád i kvůli vlastní lenosti. Mně někdy strašně vyhovuje, když je žena chvíli tahoun, když má nějaký dobrý nápad. A vůbec mi nevadí, že nebyl můj.
* LN Jak se Vanda sžila s vašimi dětmi? Nežárlí třeba?
Vanda si s dětmi báječně rozumí. Už nějakou dobu s námi bydlí můj syn. Je mu devatenáct a jeho přítomnost v našem bytě je pro mě nesmírně vzrušující a inspirující. Vanda s Filipem komunikuje bez problémů a já jsem tomu velmi rád, protože můj syn rozhodně není typ člověka, který by akceptoval jakoukoli moji partnerku. Kdyby mu neseděla, určitě by se izoloval ve svém pokoji, seděl by u počítače a moc by se nevybavoval. Ale tak to naštěstí není, on a Vanda jsou v podstatě parťáci.
* LN Dcera Ema s vámi nebydlí?
Dcera je teď v Kanadě na škole, kde se učí jazyky. Je jí sedmnáct a je to ženská, která velmi brzo dospěla. Myslím, že má tendenci fungovat v umělecké sféře, ať už to bude móda nebo něco jiného (Ema se mimo jiné předvedla jako modelka na přehlídce britské módní návrhářky Vivienne Westwoodové -pozn. red.).
* LN Měl jste vliv na výchovu dětí poté, co jste se rozvedli s vaší bývalou ženou?
Soňa (slovenská moderátorka a hlasatelka - pozn. red.) byla a je natolik velkorysá, že mi nedělala s dětmi problémy. Nikdy se nestalo, že bych ji požádal, abych s nimi mohl být, a ona odmítla. Takže jsem podíl na jejich výchově mohl mít. Ale kámen úrazu nastal, když jsem byl ve vztahu s Ivou (Bittovou - pozn. red.). Celý týden jsem byl s jejími syny v Lelekovicích u Brna a tehdy jsem si uvědomoval, že 140 kilometrů odtud mám svoje děti, a já nevěděl, co dělají. Stále víc a víc jsem se kvůli tomu trápil. Bylo mi jasné, že tak to dál nejde, že opravdu potřebuju žít tam, kde jsou moje děti. I byt jsem si koupil relativně blízko nich. Jenže to nic nezmění na faktu, že jsem odepsal ve vztahu k dětem podstatné období jejich života. O to větší mám potřebu stát při nich teď, i když už jsou v podstatě téměř dospělé. To ale neznamená, že mě nepotřebují. Dávám si ale pozor na to, abych jim nepředával žádná „moudra“, sám si moc dobře pamatuji, že mi to vůbec nedělalo dobře, když jsem byl v jejich věku.
* LN Inspiroval jste se výchovou u svých rodičů?
Asi ani ne. Je všeobecně známo, že jsem neměl úplně nejlepší vztah se svým otcem (hercem Vladem Müllerem - pozn. red.). Teď je mi to nesmírně líto, protože otec už je deset let po smrti. Nikdy jsme nenašli cestu, abychom spolu normálně komunikovali. On byl velmi často pryč, buď za prací, nebo za kamarády. Nějak se uzavřel, byl čím dál smutnější. A víte, co je paradox? Že jsem se s ním poprvé a naposledy pobavil, myslím opravdu si povykládal, když jsem za ním byl v nemocnici v době, kdy se blížil jeho odchod. Tehdy tam na lavičce seděl zničený chlap, který uměl najednou pokládat otázky, poslouchal mě a reagoval na to, co říkám. A dva měsíce potom byl mrtvý.
* LN Zažil jste úspěch, ale také depresivní období, kdy jste se, jak sám říkáte, bál i vlastního stínu. Je pravda, že jste teprve před třemi lety zjistil, že trpíte maniodepresivní psychózou?
Pokračování na straně II
Blázni jsme všichni
Dokončení ze strany I
Ano, dlouho jsem žil v absolutní nevědomosti, nechápal jsem, co se děje. Věděl jsem, že mám období, která jsou velmi příjemná a intenzivní, kdy hodně pracuji a užívám si života. Ale pak přijde doba, kdy jsem dole a nejsem ochotný nebo schopný vydržet zátěž, tlaky, stres. Měl jsem deprese, ale nevěděl jsem, co s tím.
* LN Jenže pak vám bylo čím dál hůř a vyhledal jste psychiatra.
Ano, ale nevěřil jsem, že to k něčemu bude. Zpočátku to byla tragédie, měl jsem pocit, že to je o ničem, že spíš než on mě já radím tomu psychiatrovi. Později jsem se ale, naštěstí, dostal k jedné paní doktorce, která mi vysvětlila, jak to se mnou je. A upozornila mě, že jestli nepřestanu pít alkohol a kouřit trávu, bude to ještě horší. A to už byla informace. Tehdy jsem si uvědomil, že ty stavy, kdy vyvádím nesmysly, nevyplývají z mé osobnosti. Že si tu flašku otevřu tehdy, kdy už nezvládám těžké deprese.
* LN Ulevilo se vám, když vám lékařka řekla, že nejste slaboch, ale nemocný člověk?
Úplně zásadně se mi ulevilo! Vím, že tyto problémy nemám jen já, že je mnoho lidí, kteří mají tuto diagnózu, a proto se nebráním o tom úplně otevřeně mluvit, stejně jako třeba Marek Vašut. I kdyby byl jen jeden člověk, kterému bych tímto na dálku pomohl, má to smysl. Ono totiž stále ještě platí - a to hlavně na menších městech - že když jde člověk k psychiatrovi, tak musí být blázen. Jenže v naší branži jsme svým způsobem blázni všichni. Jen je někdo diagnostikovaný, jiný ne.
* LN V čem spočívá vaše léčba? Jsou to konzultace s psychiatrem, berete antidepresiva?
Je to oboje. Když mi bylo nejhůř, rozhodl jsem se, že chci být hospitalizovaný. Ten, kdo tím neprošel, si nedokáže představit, jak těžké je rozhodnutí jít do nemocnice léčit se „na hlavu“. Chtěl jsem být mimo Bratislavu, abych se vyhnul zájmu médií, dostal jsem se k úžasné paní přednostce kliniky do Košic. Média mě stejně našla, ale mně už to bylo jedno. A ta paní doktorka mi nastavila léčbu, kterou mám velmi úspěšně dodnes. Je pravda, že pod vlivem léků se už nedostávám do květnatého nadšeného stavu jako dříve, ale udržuji si jistou stálou rovnováhu. A za to jsem neskutečně vděčný, protože už to trvá relativně dlouho a funguje to.
* LN Byly doby, kdy jste uvažoval o sebevraždě, co vás nakonec přesvědčilo, abyste si život nevzal?
Vždycky děti. Dcera mi svého času napsala: tati, ať jsi jakýkoliv otec, vydrž, otče můj milovaný. Tehdy jsem si nadával, blázne, co to děláš? Vždyť i bez toho ode mě děti dostaly zabrat tím, že se nám rozsypalo manželství, že jsem nemohl fungovat po celou dobu jejich vývoje. Ale stalo se a já se to teď snažím dodatečně napravit.
* LN Rok 2010 byl pro vás velmi plodný: stal jste se slovenským zlatým slavíkem, na jaře jste vydal desku Už, která byla během několika týdnů platinová, vydal jste fotografickou knihu s názvem Enter a před Vánoci jste absolvoval zcela vyprodané turné. Není to na jednoho člověka až moc?
Ano, ale stejně mám pocit, že jsem nesmírně líný a že bych stihl podstatně víc.
* LN Užíváte si úspěch?
Víte, někdo moudrý řekl, že nic není starší než včerejší úspěch. Tímto výrokem se řídím celý svůj profesionální život. Úspěch mě samozřejmě velmi těší, ale zároveň mě motivuje, nebo spíš nutí do další činnosti.
* LN Album Už není vaše osobní zpověď, na kterou byli posluchači zvyklí v minulosti, kdy písně v podstatě kopírovaly váš život. Proč tento úkrok k obecnějším tématům?
Tentokrát jsem chtěl zkusit napsat něco jiného než věci, které by vypovídaly o mém nitru. Poprvé jsem také spolupracoval s textařem Vladem Krausem, kterého považuju za možná nejlepšího slovenského textaře. Objektivně si myslím, že je lepší textař než já.
* LN Vraťme se ještě ke zlatému slavíkovi. Někteří zpěváci se nad slavíkem ofrňují s poukazem na to, že tato anketa nevypovídá nic o kvalitě zpěváků, že je to přežitek z dob komunismu. Jak tuto soutěž vnímáte vy?
Já? Já jsem na slavíka vyloženě hrdý! Nepočítal jsem s tím, protože nejsem klasický typ populárního zpěváka. Mám tedy velkou radost, protože snad tedy opravdu existuje kopa lidí, která si myslí, že to, co dělám, je dobré.
* LN Údajně se vám texty snáz píší v češtině než ve slovenštině. Čím to je?
Zdá se mi, že čeština je mnohem bohatší jazyk než slovenština, protože se v ní dá pracovat se slangem, což se ve slovenštině nedá, protože v ní vlastně slang neexistuje. Bohatost českého jazyka vnímám hlavně na příkladě pana Horáčka, kterého považuju za obrovského veršotepce, jeho texty jsou vlastně obrazy, jsou úžasné.
* LN Když už jste zmínil Michala Horáčka - ten pro vás napsal mimo jiné píseň Štěstí je krásná věc, která v podstatě zlidověla. Není to ale přesně ten typ písně, která vám už takříkajíc leze krkem a už ji na koncertech nechcete zpívat?
Tahle to není, jiná...
* LN Která?
Po schodoch. To byl vlastně můj první hit, který si publikum vždycky žádá.
* LN Zpíváte ji?
Ano, protože pokud chcete zachovat korektní vztah s publikem, které zaplatí relativně dost peněz za to, aby vás vidělo, nemůžete připustit, aby lidé odcházeli s tím, že si nevytleskali Po schodoch. Rutině se vyhýbám tím, že někdy zásadně obměňujeme aranže. Často se dokonce těším, až přijde Rohan nebo Po schodoch, protože to hrajeme úplně jinak, než jsou lidé zvyklí.
* LN Rok 2010 byl jednoznačně triumfem Richarda Müllera. Jaký bude rok 2011? Co byste musel udělat, abyste to překonal?
Ono je vždycky ošemetné říct, co člověk plánuje... Jistě ale vím, že bych velmi rád nahrál další album a možná se v něm posunul zase dál, jak se to podařilo v albu Už. A protože se většina mých fanoušků ke mně dostala přes texty, chtěl bych vydat texty svých písní. A co se týče osobního života, kdyby všechno bylo takové, jako je to teď, tak děkuju Bohu a budu šťastný.
***
Mám rád dominantní ženy. Nikdy jsem nebyl chlap, co bouchne do stolu a všechno musí být po jeho.
