Na stránkách LN se v posledních dnech hodně píše o multikulturalismu (viz kulatý stůl s Martinem Šimáčkem z úřadu vlády, Markem Švehlou z Respektu a Zbyňkem Petráčkem a Petrem Kamberským z Lidových novin v Orientaci LN z 23. 10.) Podnětem k rozpravě se stal nedávný výrok německé kancléřky Angely Merkelové, že multikulturalismus „totálně selhal“. Její slova Marek Švehla odmítl s tím, že v Evropě přece žádná oficiální politika multikulturalismu není a tudíž v Německu potažmo v Evropě nemohl selhat. Ano, na rozdíl od Kanady a do jisté míry i Spojených států se multikulturalismus na evropském kontinentě státní ideologií nestal. To však neznamená, že nebyl a není jako ideologie z principu odmítající národní stát na různých úrovních prosazován. Je, nejmarkantněji ve školských osnovách, v kulturní politice, integraci přistěhovalců a při budování Evropské unie. To lze prokázat spoustou citací, kurikuly základní škol i univerzit počínaje a preambulemi zákonů či dokonce mezinárodních smluv konče. Například v našem zákoně o právech příslušníků národnostních menšin z roku 2001 je formulace: „maje na zřeteli vytváření multikulturní společnosti a usiluje o harmonické soužití národnostních menšin s většinovým obyvatelstvem“. To je multi-kulti přímo ze zákona, bez zřetele na to, jak by měla taková společnost fungovat.
Ostatně nejpregnantněji byla kritika multikulturalismu formulována právě na příkladu jeho dopadů na vzdělávací systém. V USA to byly již před dvaceti lety především práce Allana Blooma Closing of the American Mind (Uzavírání americké mysli) a Arthura Schlessingera Disuniting America (Fragmentace Ameriky), letos v Německu pak kniha Thila Sarrazina Deutschland schafft sich ab (Německo se likviduje), která podnítila i diskutovaný výrok kancléřky Merkelové.
Úpadek tito autoři spatřují v rozmělnění společného vzdělanostního kánonu právě multikulturalistickým relativismem, v tom, že se nevyžaduje osvojení národního jazyka, historie a kulturních norem.
Čemu se otvírat Podle dalšího diskutujícího Martina Šimáčka multikulturalismus znamená „úplné otevření se všem typům kultury, tradic a hodnot, které si lidé ve svých individuálních i skupinových identitách mohou osvojovat a žít“. Pak je tedy nutné zvážit, jakým to kulturám, tradicím a hodnotám se má, nebo nemá společnost úplně otvírat. A vzhledem k tomu, že multikulti v Česku je skloňováno především v souvislosti s Romy, si odpovědět na otázku, jak se má otevírat Romům. Zbyněk Petráček rozlišuje „dva zcela rozdílné modely integrace: asimilaci a multi-kulti. Asimilace znamená přijmout normy většiny, mezi níž žiji, multi-kulti znamená, že většina musí do značné míry pozměnit svá pravidla, aby vyhověla menšinám, které se asimilovat nechtějí.“ A já bych se neodvážil tvrdit, že by se Romové v Česku nechtěli asimilovat. Naopak, z dostupných demografických dat vyplývá, že se většina Romů považuje za Čechy. Podle demografů žije u nás cca 200 tisíc Romů, k romské národnosti se jich přihlásilo necelých 12 tisíc. O produkty státem subvencované romské kultury (časopisy, folklor, muzeum) jich projevuje zájem jen pár (spíše stovek než tisícovek). Přesto jsou Čechy zhusta považováni za nepřizpůsobivé. Takzvaní integrovaní - tedy ta větší polovina, která nežije v ghettech (tam je podle výzkumů umístěno maximálně „jen“ 90 tisíc „sociálně vyloučených“), bydlí a živí se nekonfliktně, jen se odlišuje tmavší pigmentací a vědomím romského původu - pak takzvané majoritě vyčítají, že všechny Romy hází do jednoho pytle. Ta bolestná výčitka je jistě na místě.
Kdo jsou tedy ti, co se nechtějí integrovat a jaká pravidla by při takovémto (Petráčkově) vymezení měla česká většina při multikulturní integraci Romů pozměnit? Většinu Romů vzpírajících se integraci bychom podle pojetí úředníků samospráv našli v některé ze stovek sociálně vyloučených lokalit, lidově cikánských ghett. Já tam ale při desítkách výzkumů žádné odpírače integrace nenašel. Mluvil jsem tam s lidmi zdevastovanými generačně předávanou chudobou, z níž stěží mohou uniknout. K začlenění do společnosti postrádají pracovní a kulturní návyky. Přitom chtějí to samé jako i většinová konzumní společnost: pohodlné bydlení, dobré jídlo a pití, auto a zábavu. Pokud se jim něčeho z toho dostane, rychle je zkonzumují (vybydlí). Rozdíl není v hodnotách, ale ve způsobech, jak jich dosáhnout. Pracují hlavně na černo. Práci nazývají brigádou. Stěžují si často na diskriminaci kvůli tmavé barvě pleti a často ji taky, byť stěží prokazatelně, zažívají. Žijí pospolu s bílou chudinou, která se od nich liší snad jen viditelnějším bezdomovectvím. Vědí, že jsou Romové, starší z nich většinou umí romsky a znají jméno osady na Slovensku, odkud přišli oni nebo jejich rodiče. Jejich národnost je jim lhostejná. Mluví etnolektem češtiny a sledují televizní soutěže a seriály.
Romů vzpírajících se integraci je výrazná menšina. To jsou ti z barvotiskových románů, se zlatými řetězy a přívěšky na krku. Jejich ženy uvidíte jen v sukních, a jak se vyjádřil jejich „král“, cena ženy je dána tím, jak je dobrá čórkařka (zlodějka). Světem jim je rodina, vše mimo rodinu je potenciálně znečišťující. Obchodují se vším, s čím se obchodovat dá, ať již v souladu, nebo spíše v nesouladu se zákony. Tento nesoulad pak zaplňuje jejich trestní rejstřík. Považují se za jediné a pravé Romy. Nenapadá mě, jaká pravidla by „většina“ musela pozměnit, aby vyhověla jejich multikulturní integraci.
V cikánských ghettech jsem při desítkách výzkumů žádné odpírače integrace nenašel
O autorovi| ROMAN KRIŠTOF publicista
