LEKCE ZE ŽIVOTA
Musel jsem se znovu učit texty svých písniček. Po mozkové příhodě v roce 2002 jsem zapomněl všechny texty. To je pro člověka, který se živí prací na jevišti, těžké. Moje logopedka mi poradila, abych si nastříhal krátké papírky s verši textů a pak je sestavoval.
Když mám každý týden tři, čtyři koncerty, tak to jde, ale když mám tři, čtyři koncerty za měsíc, tak je to těžší. Člověk musí ty texty pořád držet v hlavě, a to je teď pro mě složité.
Na začátku jsem vůbec nemluvil. Největší problém byly rody, pak se mi taky pletly samohlásky. Když jsem ve společnosti a je tam hodně hlasů, tak nemůžu sám sebe kontrolovat a pak dělám chyby v samohláskách a koncovkách.
Hlavně se člověk nesmí vzdát, musí se to stále snažit zlepšovat. Mám spoustu kamarádek ve fanklubu, které jsou handicapované a dokázaly své překážky překonat. Učím se tedy i od nich. Třeba nemůžou chodit, a řídí auto. Neuvěřitelné.
Když jsem se vrátil na jeviště a mluvil mezi písničkami, lidi mi pomáhali dokončovat věty. Největší radost mi tedy dělají koncerty. Nejhorší by bylo, kdyby to skončilo úplně. Kdybych už nemohl na jeviště. Jsem dítě severních Čech. Když našeho tatínka v roce 1948 vyhodili z divadla v Mostu, pracoval na statku. Jezdil jsem za ním na prázdniny a pásával tam krávy a koně. Ta láska ke koním mi zůstala. Proto jsem taky pro lidi od koní udělal své poslední album Oči koní.
Na jevišti jsem od deseti let. Vyrůstali jsme s bráchou v divadle v Ústí, chodili jsme tam za maminkou, která dělala ekonomickou ředitelku v Opeře. Jednou si mě pozval pan dirigent Málek, který připravoval Verdiho Othella, že nemají dost dětí na dětský sbor. Takže jsem celý dětský sbor zpíval sám. Tehdy jsem se stal sólistou a jsem jím už 55 let. Moje operní kariéra skončila brzo. Když mi bylo čtrnáct, měl jsem jako svou poslední roli zpívat pasáčka v Pucciniho Tosce, kterého většinou zpívá mezzosopranistka. Dirigent mě vyzkoušel, takže jsem to mohl zpívat. Jenže po patnácti reprízách jsem začal mutovat a odešel mi hlas. Od té doby ho hledám. Divadlo mě fascinovalo. Roky 1953 až 1957 jsem prožil v zákulisí opery, takže jsem uměl nazpaměť všechna libreta včetně Rusalky.
Před čtvrtými přijímačkami na DAMU jsem zašel za profesorem Milošem Nedbalem. Pustil jsem mu pár svých nahrávek z plzeňského rádia a on na to: proč chcete jít na DAMU, když zpíváte? Tak jsem se dostal na dráhu populárního zpěváka. Do Alfy mě dostalo tancování. Na konkurzu jsem zpíval Život je pes od Pavla Sedláčka a Dajánu -jediné dvě písničky, které jsem znal. Ředitel divadla Svatoň seděl v hledišti a říkal Bobanu Ondráčkovi, prosím vás, co to je za člověka? Takhle se tam hejbe na tom jevišti - nemohl by pořádně stát jako pan Chladil? Ondráček se mě zastal, odpověděl mu: No právě proto, že se tak hýbe, tak ho vezmeme. Hit Ze soboty na neděli, který je známější pod názvem I vám jednou bylo sedmnáct, jsem nazpíval 3. května 1965 a už v červnu se to hrálo v rádiu. Byl to rychlý nástup. Když jste známí, nemůžete se chovat tak, jako byste byli anonymní. Taky musíte mít někoho, kdo vás drží na zemi. A to je pro mě bratr. Na roli Miloše Hrmy v Ostře sledovaných vlacích bylo několik adeptů, mimo jiné i režisér Jiří Menzel. Manželka produkčního říkala, pozvěte toho Neckáře na zkoušky, ten je tak ošklivej, až je krásnej. Tak mi tu roli přenechal. Říkal, že úspěch toho filmu je důkaz, že útrpnost v lidech ještě nevymřela.
Na předávání Oscarů jsem nebyl. Proč by si Jirka Menzel s sebou bral ošklivého kluka, když si bral hezkou holku Jitku Bendovou, která hrála roli Máši? V té době pro nás za železnou oponou nebyli Oscaři taková šou jako dnes. Když jsme ale poprvé po revoluci přijeli do Ameriky a Kanady za krajany, všichni nám říkali, že ten film se promítá každou chvíli. Nedostal jsem se na DAMU ani na JAMU, ale nakonec jsem ve filmech hrál i zpíval. Co víc si můžu přát?
V květnu 1968 jsme byli s Martou Kubišovou a Helenou Vondráčkovou v angažmá v pařížské Olympii. Měli jsme nakročeno na mezinárodní kariéru. O emigraci ale nikdo z nás tří nikdy neuvažoval. Mysleli jsme si, že ta vojska co nejdřív odejdou - ani ve snu nás nenapadlo, že to bude trvat jedenadvacet let.
Když se upálil Jan Palach, byli jsme před odletem na hudební veletrh MIDEM v Cannes. Měli jsme tam být týden, ale vrátili jsme se hned. Nevěděli jsme, co bude. V reakci na Palachovu smrt jsem pak nazpíval písničku Soud, k níž dělal klip paradoxně ještě Armádní film. Poté co Marta Kubišová v únoru 1970 dostala zákaz zpívání, čekal jsem až do skončení soudu, nechtěl jsem pokračovat bez ní. Svědčil jsem v její prospěch proti generálnímu řediteli Pragokoncertu Hrabalovi. Ten člověk mi to nikdy neodpustil a byl ve své funkci 18 let. Proto jsem pak měl spoustu problému i s Bacily.
Za Martou jsem chodil do Výstavby sídlišť V Jámě, kde pracovala v kanceláři, zajel jsem za ní i na Vysočinu. Nikdy jsem z její strany necítil žádnou zášť. Ona je nesmírně statečná a snášela to daleko líp než já. Nikdy mě neobvinila, že jsem pokračoval bez ní.
Dvacet let jsem se snažil Martu dostat zpátky na jeviště, ale povedlo se to až za revoluce. Když poprvé zpívala z Melantricha, stáli jsme s bráchou pod tím balkonem a říkali jsme si: je málo slyšet. Druhý den jsme tam dali svoji zvukovou aparaturu. Ozvučili jsme s dalšími kapelami Václavák i Letnou. Moje údajná spolupráce s StB? Pět hodin mě vyslýchali v Bartolomějské, podepsal jsem protokol, že nebudu o výslechu s nikým mluvit, a to se pak vydávalo za moji spolupráci. Nic důležitého jsem jim tam ale neřekl a nic jiného nepodepsal. Největší zklamání je, když se člověk splete v nějakém člověku. Ale já dokážu odpouštět. Nemá cenu se užírat. Odpouštět je sladké.
