Geraldine Muchová (92), hudební skladatelka
Byl to osud, že jsem potkala Jirku (spisovatele Jiřího Muchu, syna Alfonse Muchy – pozn. red.). V roce 1941 jsem byla v jednom městečku ve střední Anglii na návštěvě u příbuzných. Večer jsme šly se známou na nějakou sešlost, jenže byl black out (zatemnění) a nemohly jsme ten dům najít. Nakonec jsme tam došly podle hluku, který z něj vycházel. A venku na ulici stál ten „Francouz“. Jirka totiž bojoval ve Francii, takže se do Anglie dostal ve francouzské uniformě. Takže já jsem svého muže vlastně sebrala na ulici. Tenkrát ovšem nebylo možné žít s boy-friendem a všichni moji příbuzní byli proti sňatku: Vždyť ho neznáme, říkali. Pak ale zjistili, že je letec – a hned souhlasili. Nepředpokládalo se, že letec bude dlouho žít... Potkali jsme se na jaře a na podzim byla svatba.
Jirka byl přede mnou ženatý už jednou, a také se skladatelkou: s Vítězslavou Kaprálovou. To byla velká náhoda – v té době nebylo obvyklé, aby skladbu studovala žena. A on si vzal hned dvě. Já jsem ji znala dříve než Jirku. Studovala jsem kompozici na Královské akademii v Londýně a před válkou jsem byla na koncertě, kde dirigovala kterousi svoji věc. Dodatečně jsme zjistili, že Jirka byl tehdy asi v obecenstvu jako zpravodaj Lidových novin.
Byla to velká tragédie. S Vítězslavou Kaprálovou žil Jirka jen dva měsíce, zemřela v pětadvaceti letech na souchotiny. Ona byla velký talent, její věci jsou dnes známé. Po padesáti letech o jejich vztahu napsal knihu – Podivné lásky. Asi to nemohl udělat dřív. Byli spolu krátce, ale zřejmě to byla obrovská láska. Musel počkat, než se od toho dostane dostatečně daleko. Ne, vůbec mi nevadilo, že píše o jiné ženě. To je život přece...
Poprvé jsem se v Praze octla na podzim 1945. Bylo tady málo jídla, méně než v Anglii. A nebyla jsem zvyklá na existenci černého trhu – ten v Anglii vůbec nebyl. Tady kdo neměl příbuzné na venkově, tak neměl třeba vajíčka. Nálada byla ovšem ohromná a letce vítali jako heroes (hrdiny).
Manžel byl navštívit Jana Masaryka v den jeho smrti. Když totiž přišel komunistický coup d’etat, chtěl se s ním Jirka poradit, co dál. Vrátil se úplně bledý a řekl: „Byl jsem navštívit mrtvého člověka.“ Nikdy na to nezapomenu. Ani to ho ale nepřimělo k emigraci. Nechtěl tady nechat všecky ty obrazy. „Když majetek nerozkradli Němci, nenecháme ho přece komunistům,“ říkal.
V roce 1951 Jirku na tři roky zavřeli. Aby ho pustili, musel podepsat, že bude spolupracovat. To musel každý. On to samozřejmě věděl, takže si už několik měsíců předem připravil, co jim řekne. A oni si hned mysleli, že ho mají! To byl typický Jirka. On se nebál vůbec nic. Nakonec na to přišli, že si všechno vymyslel, ale trvalo jim to dlouho. Poslali mu vyrozumění, že s ním přerušují spolupráci, protože jim nedodal žádné zajímavé informace. V roce 1966 emigroval můj syn John do Skotska. Bylo mu osmnáct, neprotestovala jsem. Co by tu tenkrát mohl dělat? A taky si absolutně nerozuměli s manželem. On John neměl vůbec žádné umělecké vlohy, byl v té rodině jako černá ovce. Je takový opatrný, a opatrnost – to slovo Jirka vůbec neznal. To byly úplně jiné typy mužů, takže to bylo to nejlepší, co mohl udělat, že odsud odešel. Stal se z něj bankéř, Jirka mu říkal „byrokrat“. Já ale tvrdím, že to tak mělo být – vždyť co bychom bez toho jeho bankování dělali? Nakonec se otec se synem usmířili, ale to už bylo pozdě.
Manželství na dálku. V 70. letech začali Jirkovi dělat problémy s výjezdními doložkami, tak jsem se odstěhovala do Skotska, aby mohl dostat doložku k „návštěvám manželky ve společném bydlišti“. Do Skotska ale samozřejmě nedojel, mezitím už začal pořádat výstavy, scházeli jsme se tam, kde zrovna byly. Dneska se směju, když si přijdou z nějakého muzea pro obraz, tak mají bílé rukavice... Tehdy to Jirka vozil všechno autem, starý hadr na tom, aby nebylo vidět, co to je. Úřady si Muchy všimly až v 80. letech. Našli jsme jednoho bohatého Japonce, který sponzoroval první výstavu v Tokiu. Měla obrovský úspěch a tehdy asi československý velvyslanec poslal signál domů. Z ničeho nic dostala jedna kunsthistorička z ministerstva na starost Muchu. A stejně je dodnes nedoceněný. Považovali ho za komerčního malíře plakátistu. Tím on si ovšem jen vydělával. Jeho obrazy jsou velmi různé, a nejzajímavější je to, co dělal pro sebe, ve volném čase.
Že má Jirka nemanželskou dceru (Jarmilu Plockovou – pozn. red.), jsem věděla od jejího narození. Moje stanovisko k tomu bylo, že člověk, který je ochoten dát svůj život pro vlast, má aspoň v soukromí právo žít, jak chce. Nikdo mu nemá co mluvit do toho, jak má žít. A jak jsem se s jeho nevěrou dokázala vyrovnat? Prostě jsem ho milovala. (Směje se.) Já měla taky nápadníky, a kdo ví, co se o tom povídalo, ale pro mě on byl jediný.
Když se pak Jarmila poprvé setkala s mým synem Johnem, to bylo už po Jirkově smrti, bylo hned vidět, že si budou rozumět. A byli si ohromně podobní! Jenže některým lidem, kteří Jirkovi dříve pomáhali s jeho prací, se nehodilo, aby se ti dva přátelili, a pak došlo k těm soudním sporům...
Odkaz Alfonse Muchy. Pro Jirku i Johna bylo nejdůležitější, aby odkaz zůstal pohromadě. Když nám s Johnem spadlo po Jirkově smrti na bedra dědictví, John vložil všechen majetek do Mucha Trust, kde je mezinárodně chráněn například proti tomu, aby s ním někdo začal obchodovat. To znamená, že nikdo – ani my, ani Johnovy děti – si z něj nemohou nic přivlastňovat.
Za žádnou cenu bych už nechtěla život žít podruhé. Jirka mi jednou řekl, že kdyby mohl žít ještě jednou, chtěl by všechno prožít úplně stejně. I s tím lágrem (Jiří Mucha strávil část tříletého vězení v Jáchymově – pozn. red.). To jsem nechápala. Jsem skladatelka a pořád píšu muziku. Občas mě hrajou, dokonce v Americe, a prý to mělo úspěch. To je taková věc, co mi vydrží na celý život. Já prostě musím skládat. A Praha je pro muzikanta výborná zem. Je tu vysoký standard hudby. Co Čech, to muzikant přece!
Že bych se odstěhovala natrvalo do Skotska? Jezdím tam na letní prázdniny, ale jinak tady zatím někdo musí být. Já tady v Praze držím pevnost. A kde jsem doma? Tady i tam. Život jaksi dělá sám sebe – a je jedno, kde ho člověk žije.
