V těchto dnech se k nám v dlouhodobém průměru dostavuje pranostikami proslavené, srážkami, bouřkami a velkými vodami bohaté medardovské období. Nejstarší evropské svědectví o znalosti pranostik, které mají vztah k nástupu letního deštivého období a k pranostikám medardovského typu, lze shledat již ve staré anglické legendě O svatém Swithunovi, pocházející až někdy z konce prvého tisíciletí našeho letopočtu: Počasí na svatého Swithuna rozhoduje o počasí na příštích čtyřicet dnů. U nás lze znalost medardovských dešťových pranostik doložit především literárními záznamy ze „zlatého věku“ předbělohorské prosperity hospodářského a kulturního života českých zemí. Tento typ pranostik byl například zřejmě dobře znám poslednímu archiváři a bibliotekáři rožmberského domu Václavu Březanovi, který v kronice Život Viléma z Rosenberka ke dni 8. června 1582 napsal: „... den sv. Medarda, kterýž (jakož Římané chtějí) deštěm vládne, byl den jasný bez deště“. Rovněž v Březinově druhé kronice, Životě Petra Voka z Rosenberka, je na mnoha místech 8. červen nápadně zjevně komentován v duchu medardovských pranostik, například v záznamech k létům 1587, 1597, 1606 apod.
Nástup „Medarda“ se v zásadě kryje s počátkem období tzv. letního zonálního proudění, tedy s počátky převládajícího pohybu vzduchových hmot přibližně ve směru rovnoběžek. Je důsledkem pronikání chladnějších oceánických (ale i středomořských a černomořských) vzduchových hmot na prohřívající se evropský subkontinent. Pro medardovské počasí je příznačné nevyvážené střídání cyklon a anticyklon, přirozeně provázené změnami směru proudění vzduchu. Podle měření meteorologické observatoře v pražském Klementinu se u nás srážkově vůbec nejbohatší Medard vyskytl v roce 1815. Tehdy za celé medardovské období napršelo úctyhodných 342 milimetrů srážek, což je 2,25krát více nežli v průměrných létech. Toto množství odpovídá 72,6 procenta celoročního normálu této stanice. Vývoj medardovského počasí je se značnými obavami očekáván právě v letošním roce.
V roce, který byl již postižen mimořádnými důsledky tzv. květnových žofinských dešťů.
Těžko lze totiž dále očekávat takový povětrnostní vývoj, jaký s sebou v minulosti přinesly některé tzv.
„nemedardovské“ roky, například léta 1893, 1840, 1865 a 1816. Tehdy za celé medardovské období srážkové úhrny nepřekročily ani pět milimetrů! V až příliš živé paměti máme, že zcela nedávno především v Moravskoslezském a Zlínském kraji docházelo již od 14. května k postupnému zvyšování hladin řek. Prvé povodňové situace se zde vyskytovaly již od večera 16. května. O den později musela být evakuována nemocnice v Bohumíně, kde velká voda zatápěla sklepy domů, na několik hodin se změnila na ostrov i Karviná, voda zaplavila i část slezské metropole Ostravy a v Českém Těšíně bylo v tento den na řece Olši zaznamenáno absolutní historické maximum vodních stavů. Přehrady v povodí řek Odry (Šance, Morávka, Olešná, Žermanice, Těrlicko a Kružberk) a v povodí Moravy (Bystřička, Bojkovice, Ludkovice, Opatovice a Výrovice) byly záhy plné a voda z nich začala odtékat přes bezpečnostní přepady. Povodně ze žofinských dešťů roku 2010, ačkoliv celkově byly mnohem menší než záplavy v roce 1997, překvapily přesto svojí silou a ničivými důsledky.
Zvláště nepříznivým zjištěním ale byla skutečnost, že na některých místech se od pověstné povodně před třinácti lety neudělalo pro ochranu lidí skoro nic. Platilo to především například o Troubkách na Přerovsku, kde voda zaplavila 18. května letošního roku opět podstatnou část obce a 500 lidí zde muselo být evakuováno.
Podle hypotézy tzv. malých pluviálů (opakujících se období zvýšené četnosti velkých vod v hydrologickém režimu toků), kterou nepřímo potvrzují hydrologická šetření Dirka Verschurena z univerzity v belgickém Gentu, začal v roce 1995 v pořadí další - V. malý pluviál (počítáno od roku 1000). Tento malý pluviál by přitom měl trvat ještě dobré dvě až tři desetiletí. I proto, oproti 20. století, které bylo téměř celé dobou povodňového klidu, se „velké vody“ v současnosti stávají relativně běžným jevem. S tímto očekávaným potenciálním hydrometeorologickým vývojem se tedy budeme muset naučit žít.
Hydrologické armatury krajiny Především bychom mu měli programově přizpůsobovat naši krajinu. Myslím tím její postupné doplňování o tzv. hydrologické armatury, jimiž se rozumí soubor biotechnických a technických opatření, mezi která náleží zejména dřevino-bylinné zasakovací pásy, zasakovací průlehy, protierozní meze, protierozní hrázky, ochranné protierozní lesní pásy, remízky (též nazývané singularitní lesíky či staročesky lesinky), stabilizace drah intermitentního povrchového soustředěného odtoku (tak se v krajině odborně označuje občasná hydrografická mikrosíť; v praxi se v tomto případě nejčastěji jedná o zatravnění a zalesnění některých „suchých“ údolnic), vetlendy, suché nádrže (terminologicky někdy nesprávně označované jako poldry), tlumivé rozlivy, malé vodní nádrže, rybníky apod. Tyto hydrologické armatury krajiny umocňují nejenom schopnost půdy přijímat vodu, ale především optimalizují retenční, akumulační a drenážní schopnost krajiny. Přitom s těmito opatřeními by se mělo začínat uvnitř jednotlivých povodí. Pokud se protipovodňová opatření zahajují například výstavbou údolních nádrží (přehrad), budou sice velice spokojené betonářské lobby, ale ve skutečnosti jde opět o pověstné naše „kocourkovské“ chytání býka za ocas: povodně a eroze budou totiž uvnitř povodí řádit a škodit nerušeně dál. Údolní nádrže by v rámci protipovodňových opatření neměly být krokem prvým, ani jediným, ale ve zdůvodněných případech, to je na základě hydrologického dopočtu, až krokem závěrečným! Údolní polohy a nivy vodních toků jsou v naší krajině od přírody „nadimenzované“ na bezpečné provedení povodní. Proto by zde stát neměl trpně přihlížet opakovanému, často i zarputilému, příslovečnému nabíhání tak zvaně „pod sekeru“, která zde vždy bude dopadat, neboť voda je v těchto polohách více nežli autochtonním „starousedlíkem“.
Zahajují-li se protipovodňová opatření například výstavbou údolních nádrží, budou sice velice spokojené betonářské lobby, ale ve skutečnosti jde opět o pověstné chytání býka za ocas
O autorovi| ZDENĚK VAŠKŮ, zabývá se klimatem a půdoznalstvím
