Už je tomu skoro sedmdesát let, kdy dva premiéři Chamberlain a Daladier v Mnichově zradili Československo. Alespoň tak se tomu po generace učíme ve školách a oba politiky máme automaticky v paměti zařazené mezi největší cizí škůdce českého národa ve dvacátém století. Hned po boku totalitních hvězd typu Hitlera, Heydricha či Stalina, Brežněva.
Proti nim se však jednalo o dva demokratické státníky a proti Hitlerovi, Heydrichovi i Stalinovi dodnes v češtině nevyšla jediná jejich biografie, která by vysvětlila jejich mnichovské počínání v kontextu celých jejich politických kariér.
Přitom jimi napáchaná škoda zůstala ve vědomí českého národa svým způsobem účinnější. Nejenže na šest let určili pohnutý úděl naší země, ale vytvořili generační nedůvěru v demokratické země, což posléze vymezilo osud české státnosti dokonce na půlstoletí dopředu.
Zívající gentleman
Z pamětí dvou přímých svědků v Mnichově, našich diplomatů Huberta Masaříka a Vojtěcha Mastného, vyplývá, že pevnější roli sehrál Neville Chamberlain a že právě on by si měl zasloužit naši pozornost. Když oba státníci po podepsání smlouvy předstoupili před české zástupce, Daladier se nezmohl na slovo, tím, kdo se jal situaci vysvětlovat, byl právě Chamberlain, přitom však neustále zíval a působil dojmem, že ho Československo a jeho problémy značně otrávily a zjevně spěchal do postele.
Zatímco Daladierova situace na francouzské politické scéně byla složitá, Chamberlain v Británii pevně třímal otěže země i její zahraniční politiky, a byl tedy tím, kdo rozhodl o osudu střední Evropy. Kdybychom měli v roce 1938 s Německem válčit, neobešli bychom se bez francouzské vojenské pomoci. Pokud jsme však chtěli uspět s Němci na diplomatickém poli a předejít válečnému dilematu, neobešli bychom se bez pevného postoje Chamberlaina v náš prospěch. On byl tím mužem, který poslal masarykovské Československo do kytiček. Je to o to smutnější, že nás poslal s upřímnou vírou ve své řešení.
Tehdejší britský premiér byl podle všeho muž, který se v roce 1938 velmi neblaze mýlil, ale mýlil se velmi zásadově a poctivě. Kdo zná jeden z posledních sloupků Karla Čapka, jenž se smutkem opěvuje poctivé a důsledné anglické gentlemany, kteří stříhají nůžkami keře u svých domků, dost dobře si pod Čapkovými slovy představí paradoxně právě Nevilla Chamberlaina.
Stal se symbolem politiky appeasementu, „usmiřování“, nevěřil evropské kolektivní bezpečnosti, Hitler ho rozčiloval, ale ještě víc se lekal Stalina a bál se jakéhokoliv spojenectví s jeho zemí. Jeho diplomaty ostatně podezíral, že příliš tahají v evropské politice za drátky.
Otázka sudetských krav
Chamberlainova politická kariéra stoupala vzhůru po první světové válce, v éře, kdy Británie už ve dvacátých letech dávala najevo, že nepovažuje versailleské řešení střední Evropy za spravedlivé. Naši diplomaté za patnáct let tento britský postoj nijak nezměnili. Nakonec vyšlo najevo, že o naši státnost v Evropě nikdo nestojí. Zatímco od Francouzů to mohlo být považováno za okamžitou zradu, ze strany Britů šlo do značné míry o postoj, který reprezentovali už roky.
Neville Chamberlain byl premiérem sice už nemocného, ale ještě existujícího koloniálního panství. Bez souhlasu dominií nemohl jít do žádné války a v jejich zájmu tehdy žádná válka v Evropě prostě nebyla.
Málo se dnes u nás už ví, že muž, který nás zradil, byl předtím reformním ministrem zdravotnictví a úspěšným ministrem financí. Překonal hospodářskou krizi, nastartoval znovu finančnictví a také vzestup střední vrstvy. Ve třicátých letech si v Británii pořizovali domky v hojné míře lidé, kteří na ně dosud neměli, a zemí začal prostupovat konzumní přístup k životu i kupříkladu nebývalý rozvoj turistiky. To vše měl Chamberlain najednou obětovat.
Jemu je přičítáno, že odmítl svou zemi navlékat do plynových masek pro vzdálené Československo. Ale v pamětech řady slavných Angličanů je popsáno, jakou skutečnou úlevu cítili po jeho návratu z Mnichova a z návratu jejich životů do starých, dobrých kolejí.
Asi byl v jádru spíš finančník, politiku vnímal příliš přes obchodní pravidla. Hubert Masařík ho hanlivě označil za muže s mentalitou přízemního obchodníka. Hitler údajně za hokynáře, který je horší než Češi, protože smlouvá o každou vesnici. V Mnichově proslul otázkou, že se zapomnělo na důležitou věc - na krávy v Sudetech, které tam zůstanou po českých sedlácích. Hitler se mu vysmál, krávy mu přišly směšné, nám nejspíš trpké, anglickému hospodáři důležité.
A tak přivezl na londýnské letiště mír pro naše časy a mával s ním a dosud mává na legendárních filmových záběrech. Jako obchodník a pojišťovák, který si myslel, že alespoň dočasně uzavřel dobrý obchod.
Umění odpouštět
Nutno dodat, že kromě poctivosti trpěl i ješitností. Československým politikům neodpustil nadávky na jeho adresu. Neblahou roli zde sehrál velvyslanec Jan Masaryk, který ve své proslulé lidovosti nazýval Chamberlaina slovy, které by ani dnešní noviny neunesly. A to přesto, že byl upozorněn, aby tyto výrazy nepoužíval alespoň v telefonátech do Prahy s prezidentem Benešem. Linky vedly přes Německo a tamější odposlech se už postaral, aby se o nich britský premiér dozvěděl.
Teprve v březnu 1939 Chamberlain plně pochopil, že gentlemanem není ani Hitler. Naivní ovšem nebyl, už při cestě z londýnského letiště prohlásil, že to vydrží sotva tři měsíce. Daladier, stejně nadšeně vítaný v Paříži, si zase hned posteskl: Hlupáci, kdyby jen věděli, čemu vlastně tleskají! Oba premiéři na druhou světovou válku nakonec sami doplatili, Daladier poznal německé koncentráky, Chamberlain v roce 1940 opustil premiérské křeslo a zlomený zemřel brzy na rakovinu.
Ale do konce života se prý chlácholil, že získal čas, za který se britská armáda mohla vyzbrojit, aby tím překryla chyby ve zbrojní politice předchozích let. Někteří britští historici později tvrdili, že nám vlastně pomohl a jak bylo dobře, že jsme se nebránili jako Poláci. Dokonce se vyskytl názor, že by Češi měli Chamberlainovi postavit pomník. Ten mu asi nikdy nepostavíme, není důvod; ale muž, který se poctivě mýlil v takřka neřešitelné situaci, by si alespoň vydání pořádné biografie zasloužil - a to i v zemi, za kterou odmítl jít bojovat.
O autorovi| Tomáš Brzobohatý, dramaturg ČT
