Mohlo by se zdát, že nejzajímavějšími kapitolami Hejdových vzpomínek jsou Monstrproces, Leopoldov a Valdice. Ty však zachycují „jen“ kus života Jiřího Hejdy, těžký, absurdní, ale pouze od roku 1949 do roku 1962. Odsoudili ho tehdy v procesu s Miladou Horákovou, odseděl si dvanáct a půl roku a stejnou dávku mu květnová amnestie „odpustila“ na podmínku deseti let. Ale i v každé životní etapě, ať před kriminálem, nebo po něm, ve vzpomínkách novináře, národohospodáře, literáta najdeme fakta a komentáře nadmíru zajímavé. Byl u všeho, co se v této zemi dělo od počátku první světové války až po normalizaci 70. let. Tam končí kniha s názvem skromným, leč nepravdivým: Žil jsem zbytečně.
Články? Makulatura „A opět si uvědomuji, tak jako v noci po rozsudku na Pankráci, že vlastně můj celý život byl docela zbytečný,“ píše Jiří Hejda o noci, kdy čekal na vytouženou a už potvrzenou svobodu. „Co z něj zbylo? Co jsem vykonal? Přece vše, oč jsem se snažil, co jsem vytvářel, bylo docela marné. Co zůstane, nač by mohli moji potomci jednou ukázat jako na svědectví mé práce? Ty tisíce a tisíce novinářských článků? Makulatura (...) Ne, nic po mně nezůstalo, prožil jsem svých šedesát sedm let docela zbytečně.“
Každý, kdo se s odkazem toho nevšedního muže potkal, musí hlasitě protestovat proti jeho skeptickým slovům. Psal je usmýkaný dlouholetým vězením, stravován obavou z příští obživy, vdovec. Kdysi dokázal ochránit svou židovskou manželku před slídivými pařáty gestapa a za všech okolností se dokázal postarat o své tři děti. Vypracoval se ze studenta práv a dopisovatele novin k nejvyšším postům v řízení národního hospodářství. Osobnost, která formovala kdysi kulturní život na Moravě, zakládala ekonomickou publicistiku v Čechách, vymýšlela koncepce moderních výrobních komplexů, viděla do státního plánování, stýkala se s nejtalentovanějšími osobnostmi zdejší kultury i politiky...
„Kdyby mě komunisté nespěchali zavřít hned s Miladou Horákovou, byli by mě patrně zavřeli o něco později,“ konstatuje Jiří Hejda v závěru svých pamětí, které psal do 80. let. Předvídá, že mu opět hrozí osud autora na indexu, ale připouští, že léta ve vězení mu také cosi přinesla: „Poznal jsem hlad, smutek, zoufalství, beznaděj, urážky, ponížení, křivdu, bezmocnost, a to vše pro nic, bez jakékoliv viny. To prospělo spisovateli, který ve mně dřímal a probudil se až v zoufalé nekonečnosti beznadějných dnů samotek.“ Hejda naráží na fakt, že své Sonety, povídky Tvář domova, novelu V pasti i románový cyklus Národ sobě promýšlel a formuloval ve vězení, převážně v Leopoldově. Naštěstí se našlo nakladatelství a mecenáši, kteří po letech Hejdovy spisy vydali v celku (kniha Žil jsem zbytečně vychází v druhém, upraveném vydání). Je proč se s nimi seznámit i dnes. Už v pamětech, v nichž bez emocí, klidně a chronologicky vypráví Hejda svůj životaběh, je až s podivem, jak velmi se někdejší poměry v mediální i v ekonomické sféře, v kultuře a umění a především v oblasti řízení společnosti podobají těm dnešním. Po téměř sto letech (Jiří Hejda žil v letech 1895 až 1985) je to přinejmenším pozoruhodné, pokud ne přímo zarážející a varovné. Pro ty, kdo hledají souvislosti s ekonomickým vývojem, mohou být jeho odborné texty určitě podnětné.
Možná měl osudové štěstí na lidi, s nimiž se potkával už od mládí. Spolužák Ferdinanda Peroutky a Františka Bidla, kamarád Jana Zrzavého (pasáž o tom, jak Hejdova dívka a pozdější manželka Louisa posílala Zrzavému proviant, když neměl ani na chleba, je dojemná, podobně její rodina pomáhala Herbenovým, Macharovým, paní Masarykové, psala si s Jiráskem i Vrchlickým...). Kolega Čapků, Basse, K. Z. Klímy, novinář v nově vznikajících listech, později redaktor Přítomnosti, LN, Českého slova, autor prvních ekonomických analýz... Některé scény jsou známé (třeba jak Karel Čapek první zavolal hasiče, když hořel Vyšehrad, ale nenapadlo jej informaci oznámit do svých Lidových novin, takže jediné o požáru neinformovaly), jiné se čtenář dozvídá poprvé nebo v nových souvislostech.
Vkaždé kapitole, jež zaznamenávají, jak se inteligentní, intuicí obdařený, ale také mimořádně pracovitý hoch z nezámožných poměrů vypracoval k nejvyšším metám, se najde analogie s pozdějším vývojem této země. Třeba pasáž o tom, že „nejjednodušším způsobem, jak si koupit noviny, je inzerce“, nabízí návod, jak v médiích nepodléhat nátlaku zákazníků. A leccos jiného se v Hejdově knize, vybavené i rejstříkem a profily osobností, o nichž se tu píše, hodí pro dnešek.
***
Jiří Hejda: Žil jsem zbytečně
Nakladatelství Machart 2010, 479 stran
„Poznal jsem hlad, smutek, zoufalství, beznaděj, urážky, ponížení, křivdu, bezmocnost, a to vše pro nic, bez jakékoliv viny. To prospělo spisovateli, který ve mně dřímal a probudil se...“
