Před 170 lety se narodil Ernst Mach, jenž inspiroval Einsteina a dráždil Lenina
Z významných fyziků působili v Praze, chronologicky: Kepler, Doppler, Mach a Einstein. Pouze jediný pocházel z naší země - Ernest Mach - a rovněž tu účinkoval nejdéle.
Narodil se 18. února 1838 v Chrlicích (dnes součást Brna) v rodině šlechtického vychovatele, ale už po dvou letech se s rodiči přestěhoval do Rakouska. Na vídeňské univerzitě se habilitoval jako 23letý, o tři roky později byl jmenován profesorem matematiky, ve 31 letech i fyziky na univerzitě ve Štýrském Hradci. V roce 1867 dal přednost univerzitě v Praze, kde působil osmadvacet let.
Jako autor tzv. principu ekonomie myšlení i jako vynikající experimentátor dokázal jednoduchými prostředky postihnout i poměrně složité problémy. Zdokonalil fototechniku natolik, že mohl studovat vlnový pohyb spojený s mechanickými, elektrickými a optickými jevy, první vyfotil letící kulku. První studoval pomalé děje, pohyby rostlin, pomocí zrychlené reprodukce série snímků braných postupně v delších časových intervalech. Jmenují se po něm přístroje Machův vlnostroj a Machovo kyvadlo a jevy Machova vlna (kuželovitá tlaková vlna na rozhraní nerozrušené a rozrušené oblasti při obtékání těles nadzvukovou rychlostí), Machův úhel (čelní úhel Machovy vlny) a především Machovo číslo (poměr rychlosti tělesa k rychlosti zvuku za stejných podmínek). Jeho pohled na existenci absolutního času a prostoru i nové pojetí setrvačnosti (tzv. Machův princip) byly jedním z inspiračních zdrojů Alberta Einsteina pro formulaci speciální teorie relativity.
Během pobytu v Praze byl Mach (roku 1880) zvolen členem Vídeňské Akademie věd. Napsal několik výborných učebnic, vychoval řadu vynikajících fyziků (August Seydler, Čeněk Strouhal, František Josef Studnička a další).
Během pražských fyzikálních výzkumů se skrze zkoumání hranic lidského poznání dostal k filozofii a psychologii. Ve snaze oprostit fyziku od různých experimentem nepodložených spekulací uznával toliko kriticky přijímanou osobní zkušenost, proto se jím založený směr „subjektivně idealistického pozitivismu“ nazývá empiriokriticismus (též machismus).
Ten vyprovokoval Lenina k odsudečné knize Materialismus a empiriokriticismus a Edmunda Husserla (rodáka z Prostějova) k založení významného filozofického směru fenomenologie.
V roce 1895 Mach přešel na vídeňskou univerzitu, kde přednášel filozofii a historii přírodních věd. Svými úvahami o mechanismu poznání významně ovlivnil mj. zakladatele pragmatismu Williama Jamese (který za ním do Prahy přijel z Ameriky) či jeho mladšího krajana, průkopníka neobehavioralismu Burrhuse F. Skinnera.
Meze Machova pohledu na poznání („úvahy o světě, který nemůžeme pozorovat, jsou vždy nesmyslné“) se projevily třeba v jeho odmítání atomové teorie („už jste někdy nějaký ten atom viděl?“ ptával se poťouchle atomistů).
V roce 1901 ze zdravotních důvodů odešel na odpočinek (při té příležitosti byl jmenován členem rakouské Panské sněmovny) a věnoval se psaní.
Těsně před první světovou válkou byl opakovaně nominován na Nobelovu cenu za fyziku. Zemřel roku 1916 u syna (lékaře) ve Vaterstettenu u Mnichova na selhání srdce. Jeho jméno dnes nese medaile Za zásluhy ve fyzikálních vědách Akademie věd České republiky.
