Zakladatel Centra současného umění DOX Leoš Válka je neobvyklým podnikatelem, galeristou i mecenášem. DOX je jeho hlavní životní náplní. Jedná o milionech pro jeho finanční zajištění, ale není neobvyklé ho vidět na štaflích, jak cosi spravuje v rozvodové skříni.
Lidovky.cz: Ve vašem životopise hned zaujme fakt, že jste žil skoro patnáct let v Austrálii. Jak se díváte na scény z australských záplav, bere vás to za srdce?
Jistě, jako snad každého, kdo tu zemi trochu poznal. Já jsem byl většinu času na jihu ve Viktorii, záplavy jsou v Adelaidě na východě... Ale stejně.
Lidovky.cz: Jak jste se do Austrálie dostal? Pokud vím, jste typický případ, jemuž se říká self-made man.
Svým způsobem. Fakt je, že moje formální vzdělání skončilo devítiletkou. Ale od mládí mě zajímala literatura, filozofie a psychologie.
Vždycky jsem měl problém s autoritami. Když jsem šel do učení, tak mě vyhodili, stejně tak z večerního gymplu. Nakonec jsem učňovský list dostal, když jsem zažaloval učňovské závody. Soud jsem vyhrál.
Dělal jsem pak výškové práce, opravovali jsme věže kostelů a takové věci. V roce 1981 jsem odešel do Austrálie, kde jsem založil firmu na opravy mrakodrapů.
Lidovky.cz: Odešel? Předpokládám, že nikoli legálně.
Byla nás celá parta. Emigrovali jsme přes Rakousko, chvíli si pobyli v táboře Treiskirchen, pak jsme se dostali do Austrálie. Byla to pro nás země, která nám přišla nejsympatičtější. Hlavně z romantických důvodů. Měli jsme představu, že budeme pokračovat dál a založíme firmu na výškové práce v Austrálii. A to se stalo.
Lidovky.cz: Přišli jste do Austrálie a rovnou začali opravovat mrakodrapy? Jak je možné, že se Češi uplatnili zrovna v tomhle oboru?
V Austrálii tehdy neměli žádné výškové specialisty. Češi tam ten obor skutečně založili. Měl jsem takové album s fotografiemi, vždycky jsem ho otevřel a ukázal, jak visíme na Konopišti nebo na Staroměstské radnici. Tímhle způsobem jsme hledali zakázky.
Ta firma pořád existuje. Už mi ale nepatří. Přenechal jsem ji kamarádovi, když jsem se vrátil do Čech.
Lidovky.cz: Po svém návratu v roce 1995 jste v Čechách začal podnikat ve stavebnictví a v oblasti interiérového designu. Co podnikatele vede k tomu, aby postavil veřejnou galerii za dvě stě milionů korun s výstavní plochou přes tři tisíce čtverečních metrů?
V roce 2003 jsem objevil prostory bývalé továrny na rohu Osadní a Poupětovy ulice v Holešovicích. Sháněl jsem tehdy prostory pro lofty, šlo o komerční projekt na rezidenční bydlení.
Ale když jsem viděl ten prostor, hned jsem viděl, že je výjimečný. Hned jsem si uvědomil, že je to vlastně galerie. Koníček, mecenášství i posedlost.
Lidovky.cz: Při podobném finančním objemu je DOX nejspíš největším mecenášským projektem, který tady kdy vznikl. Splnil jste si tak svůj sen? Co lidi motivuje k tomu, postavit galerii?
Vždycky mě zajímalo současné umění, design a architektura. Speciálně architektura galerií. Zároveň jsem měl pocit, že DOX je tak nepravděpodobný projekt, že stojí za to se o něj pokusit a já jsem třeba ten, komu by se to mohlo povést.
Asi mám trochu jinou filozofii než většina lidí, peníze samy o sobě pro mě nikdy neznamenaly nějakou metu. Vždycky když jsem nějaké vydělal, pro mě byly hlavně nástrojem pro nějaký další plán.
Vzhledem k objemu potřebných financí bych se stejně do podobného projektu nemohl pustit sám. Zpočátku jsme na to byli dva, pak když náklady rostly, se přidali další dva.
Jsou to všechno přátelé, lidé, kteří uspěli v podnikání a rozhodli se, že se stanou součástí projektu, kterému fandí. Dál ale pokračují ve svých obchodních aktivitách.
Já jsem se na rozdíl od nich stal ředitelem Doxu a věnuji se mu na plný úvazek. Uměleckým ředitelem je historik umění Jaroslav Anděl.
Lidovky.cz: Muzea, soukromá nebo státní, vznikají všude po světě. Je DOX srovnatelný s nějakou institucí v zahraničí, ve střední Evropě nebo ve vzdálenější cizině?
Ve světě pochopitelně existují podobné projekty. V Moskvě je třeba Garáž, obrovské soukromé centrum pro současné umění. Vede ho paní Abramovičová a sviští tam peníze, o kterých se nám ani nezdá. My se pohybujeme v jiných kategoriích.
Lidovky.cz: Když jste před dvěma lety DOX otvírali, věděli jste přesně, čím chcete dům naplnit?
Nebyla to přesná konkrétní představa. Jasné bylo jen to, že se chceme na co nejvyšší úrovni zabývat současným uměním. Především jsme se tehdy snažili, abychom zprovoznili objekty. A pak aby tu byl program dostatečně zajímavý a nosný. Věděli jsme, že tři roky jsou obdobím, během něhož by se věci měly zaběhat a stabilizovat.
Lidovky.cz: DOX je galerií, pro niž se v Evropě používá německé slovo Kunsthalle. Je to umělecká instituce, která nemá vlastní sbírky a zcela se orientuje na výstavy. V Praze je nejznámějším příkladem Galerie Rudolfinum. Čím se DOX a Rudolfinum od sebe liší?
Galerie Rudolfinum je státní instituce, je jinak financovaná. Nelišíme se ani tak v obsahovém zaměření, neboť se obě instituce specializují na soudobé projekty, ale lišíme se ve skladbě výstav.
U nás probíhá více výstav, někdy tu běží čtyři souběžně. Za poslední dva roky tu bylo 39 výstav. Některé jsme připravili my, stejně jako tu mohou být výstavy, které dovezeme „na klíč“.
V tomto roce například chystáme výstavu, v níž současní umělci reagují na dílo zakladatele antroposofie Rudolfa Steinera. Vystavíme na ní díla Anishe Kapoora, Josepha Beuyse, Carstena Nicolaie a mnoha dalších.
Na podzim pak proběhne projekt švýcarské videoumělkyně Pipilotti Rist, vzniklý speciálně pro DOX. Je to její pocta režisérce Věře Chytilové. Myslím, že si jako nezávislá instituce můžeme dovolit víc riskovat, například vystavovat angažované umění.
Lidovky.cz: Tři roky od otevření DOX uběhnou letos. Jaká je dosavadní bilance? Je pro vás důležitým měřítkem úspěšnosti návštěvnost? DOX vzhledem ke své poloze nemůže spoléhat, že jeho návštěvníci půjdou jen tak kolem.
Ano, letos se ukáže, jestli jsme se chytili. Návštěvnost je pro nás důležitá, i když to není jediný ukazatel. Chceme vystavovat i umělce, kteří nejsou součástí mainstreamu. Víme, že na ně nepřijde moc lidí, ale jsou zajímaví a důležití. Chceme, aby se tu ideálně potkávali věci pro širší i specializovanou veřejnost.
Lidovky.cz: A kolik lidí k vám tedy chodí?
První rok to bylo třicet pět tisíc, druhý rok sedmdesát šest tisíc. To je srovnatelné se státními institucemi. Této návštěvnosti přitom dosahujeme jen se zlomkem rozpočtu, se kterým ony operují.
Lidovky.cz: Máte na mysli Národní galerii?
Mám na mysli i Národní galerii.
Lidovky.cz: Sledujete také, jaké k vám chodí publikum?
Jsou to většinou mladí lidé. Deset procent je cizinců. Jezdí sem i dost mimopražských návštěvníků, to jsme nečekali. Pomalu snad vzniká něco jako komunita lidí, kteří sem chodí pravidelně.
Leoš Válka (* 1953)
|
Lidovky.cz: Co jste říkal na to, když umělec Ján Mančuška v Doxu odmítl vystavovat? Jeho účast na výstavě k Ceně Chalupeckého spočívala v tom, že u pokladen umístil text, ve kterém vysvětlil svůj bojkot. Vadilo mu, že máte příliš populistický program.
Názor je názor, to já respektuji. Kde jinde než v oblasti umění by se měly objevovat rozdílné názory?
S Mančuškou jsem o tom mluvil. Vadilo mu, že jsme vystavili Entropu Davida Černého. Co na to říct? Já jsem velmi rád, že jsme ji vystavili. Kolem Entropy se strhnul obrovský humbuk, spousta negativních zmínek v tisku, ale skoro nikdo ji neviděl na vlastní oči. My jsme lidem chtěli dát tu možnost. Ať si každý udělá svůj názor.
Udělali jsme i anketu mezi lidmi, jestli se jim Entropa líbí. Odpovědělo nám asi 4000 lidí, což je statisticky docela slušný vzorek. Devadesát procent reakcí bylo pozitivních.
Myslím si, že je to zajímavé umělecké dílo, které má souvislost s tím, co David Černý dělal předtím. Pokud má i politický rozměr, tím líp. Entropa pomohla i zájmu o DOX a nelituji, že jsme ji vystavili. Veřejná instituce za soukromé peníze.
Lidovky.cz: Když odhlédneme od pokračujících stavebních prací, kolik stojí roční provoz Doxu?
Ročně nás to stojí celkem 32 milionů: to jsou náklady na objekty, všechny programy, technická režie, mzdy, všechno...
Lidovky.cz: To platíte také vy? Dostáváte nějaké granty či jinou státní podporu?
Rozpočet se skládá ze tří složek. Za prvé to, co jsme schopni sami vyprodukovat, tedy vstupné a to, co vyděláme komerčním pronájmem našich prostor. To je asi sedm a půl milionu korun.
Pak máme mohutného sponzora a partnera pana Bakalu, který nám dává deset milionů. Podporuje nás i několik menších sponzorů, dohromady to dá čtyři miliony.
Od magistrátu jsme dostali grant tři a půl milionu a od ministerstva kultury milion šest set tisíc. Schodek byl asi pět milionů. To platíme z vlastních kapes.
Lidovky.cz: Z veřejných zdrojů jde tedy spíš o zlomek vašeho provozního rozpočtu. V současné finanční situaci se nedá předpokládat, že by tato podpora dramaticky narostla. Mrzí vás to?
Mrzí, ale fascinuje mě, že veřejní činitelé nejsou schopni zaregistrovat, co tady vzniklo. Starosta místní časti Praha 7 se tu mihnul jednou, primátor Bém se jednou stavil na deset minut na jedné konferenci. Přišel, odešel.
Jednou se tu zjevil bývalý radní pro kulturu pan Richter, asi tak na pět minut. Taky si tu jednou uspořádal tiskovku současný primátor Svoboda. To bylo, když končila výstava Jana Kaplického a ODS chvíli koketovala s nápadem, že jeho knihovna byla vlastně pěkná věc. Po volbách už je to přešlo.
Lidovky.cz: Jsou pro vás tito lidé důležití?
Lhostejní nám rozhodně nejsou. Především z praktických důvodů. Přece jen si myslíme, že příspěvek deseti procent z našeho rozpočtu, který na provoz od města dostáváme, je přece jen trochu málo. To, že se taková investice městu vyplatí, je ze světa dobře známé.
Byli bychom samozřejmě rádi, kdyby město nebo stát registroval, že tady, aniž by ho to co stálo, někdo vybudoval velmi slušnou hodnotu. Přínos pro město. Někdy je ta ignorace zdejších politiků až trapná a má pro mě rozměry až sociologického fenoménu.
Já netoužím, aby byli na každé výstavě, ale přece jen lidé, kteří mají kulturu v popisu práce, tedy ministr kultury, radní pro kulturu a tak dále, by aspoň trochu zájmu projevit mohli.
Lidovky.cz: Vy sám jste býval členem umělecké skupiny Pode Bal, jež je známá pro své angažované, často politicky vyostřené umění. Podílel jste se například na její dnes již legendární výstavě Malík urvi ve Špálově galerii. Jak jste se k Pode Balu, rozzlobeným mužům českého umění, vlastně dostal?
Znám se dobře s Petrem Motyčkou, ústřední postavou Pode Balu. Jeho otec v Austrálii pracoval v mé firmě. V Česku mne Motyčka oslovil, jestli bych se nechtěl stát členem Pode Balu. Rád jsem to přijal, protože se mi líbilo jejich poselství. Když začal fungovat DOX, tak jsem ze skupiny vystoupil, aby snad nehrozil střet zájmů.
Lidovky.cz: V Austrálii jste byl úspěšný podnikatel. Co vás vlastně vedlo k návratu do Čech?
Řekl mi to jasnovidec. Jednou jsem šel v Melbourne po ulici a viděl jsem ceduli: jasnovidec, čtení snů a takové věci. Říkal jsem si, půjdu se tam podívat. A ten člověk mi řekl úžasné věci z mé minulosti, které nemohl jen tak odhadnout.
A pak mi řekl: proč ty vlastně v téhle zemi jsi, vždyť ty vlastně do Austrálie nepatříš, vždyť tady nejseš sám sebou. V ten moment jsem si uvědomil, že má vlastně pravdu. Do měsíce jsem se pakoval.
