Vždycky jsem považoval Wildeovy komedie za duchaplnou zprávu ze světa, který se mě nijak zvlášť netýká: co mi bylo na našem malém plebejském dvorku po transakcích s Argentinským průplavem, co mi bylo po ostrovtipných debatách v dámských salonech a aristokratických klubech. Režisér Janusz Klimsza však ve Vostrého radikální úpravě hry, spočívající ve zrubání dlouhé expozice i zhruba poloviny vedlejších postav, naplno rozezněl ostré společensko-kritické téma, takže k mému překvapení se Wilde stal v Ostravě mým současníkem, břitkým komentátorem naší parlamentní (pseudo)demokracie. Paradoxně se tak tímto „centrálním“ akcentem hraje v Ostravě daleko víc o Praze (tak jako u Wildea jde o Londýn), jež mírou korupce převyšuje už tak povážlivý republikový průměr.
Rušivý element v systému Narušitelem poklidných poměrů londýnského salonu je energická lady Cheveleyová. Pavlína Kafková ji přečetla jako asertivní lobbistku, ochotnou kdykoli instrumentálně nasadit půvabné ženské zbraně pro své kariérní zájmy: scházel jen mobil a máme před sebou typ současné protřelé manažerky, pohybující se v korupčním prostředí jako štika ve vodě. Je emancipovaným zosobněním repliky její břitké kolegyně: „Muži už možnosti svého vývoje vyčerpali.“ Lady Cheveleyová přijíždí ze starého kontinentu za vysoce postaveným sirem Robertem s čistou nabídkou špinavého obchodu: cenou za zničení důkazu, že ke svému bohatství přišel podvodem (což by mu zničilo kariéru) žádá, aby podpořil podvodnou transakci s Argentinským průplavem, proti níž dosud zaníceně vystupoval, a tím ztratil svědomí, důvěru veřejnosti i své mravopočestné ženy (Gabriela Mikulková). Ta v něm ovšem miluje daleko víc jeho neporušený mediální obraz, z něhož i ona náležitě profituje, než konkrétního člověka. Jak se ukáže v závěru, když se už už zdá, že v něm odpouštivě objevuje chybujícího člověka, mediální obraz čistoty, jakkoli uvnitř prohnilý, je jí přece jen bližší (a vyžaduje ho po něm: „Lhal jsi každému a všem, a teď odmítáš lhát mně?“). Strůjkyně manželovy zkázy má též kus žluklého másla na hlavě (je zlodějka), akutní nebezpečí je zažehnáno a všichni mohou pokračovat v oblíbené činnosti zametání minulosti pod koberec (ve finále je akt smytí hříchů symbolicky vyjádřen výtvarnou metaforou myčky aut, v niž se změní dva do té doby statické sloupy).
Pro sira Roberta jde o neřešitelné dilema, pro Vladimíra Poláka je právě oportunismus, nejistota, obelhávání sebe i druhých, tyto důvěrně známé polohy dnešních vrcholných politiků vděčným hracím polem, z něhož jeho mimořádný komediální talent bohatě těží. Skandalista Wilde by mu jistě odpustil, že si postavu dotváří i slovně, například tam, kde mluví o pekle „života v permanentní parlamentní pravdě“. Vynikajícího partnera má v „dandym“ Petru Sýkorovi, který je i ve hře jeho andělem zachráncem: jejich společné výstupy v inscenaci mají charakter klaunských forbín. I když akcentem na politickou rovinu zůstává další téma inscenace – láska – poněkud upozaděno, a ne vždy jsou zvraty v citech postav čitelně motivovány, a i když jsem nepochopil stylově neurčitý výběr hudby, klady ostravského nastudování vysoce převyšují eventuální problémy: je zážitek se podívat na Prahu ostravskýma očima.
Oscar Wilde: Ideální manžel
Překlad: Jiří Strnad Režie: Janusz Klimsza Výprava: Martin Víšek ND moravskoslezské Ostrava, Premiéra: 6. 2.
O autorovi| VLADIMÍR JUST, Vladimír Polák (Chiltern) a Petr Sýkora (Goring) Foto Radovan Šťastný
