Když má John Frusciante (38) dobrou náladu, do objektivů fotoaparátů se šťastně a rád zubí a jeho jiskřivě bílý hollywoodský úsměv je jako vystřižený z reklamy na bělicí zubní pastu. Aby taky ne, je to prvotřídní porcelán a stál spoustu peněz. O své vlastní zuby Frusciante přišel v půlce 90. let, kdy se mu definitivně vymkla z rukou jeho závislost na heroinu, který objevil, když začínal jako kytarista v Red Hot Chili Peppers. Úspěchy desek Mother's Milk a zejména Blood Sugar Sex Magik byly něco jako permanentky do ráje feťáků a John dávno věděl, jak na to. V roce 1992 z Peppers odešel, aby se mohl věnovat pouze drogám. Domácí videa z té doby, která dodnes kolují internetem a zachycují úplnou trosku v posledním tažení, vyvolávají pocity lítosti a zároveň zhnusení. I první sólové nahrávky z té doby, Niandra Lades and Usually Just a T-Shirt (1994) a Smile from the Streets You Hold (1997), jsou dobrým odrazem hudebníkovy zničené duše.
Překvapivě písničkové Po úspěšné odvykací kůře se v roce 1998 vrátil zpátky k Red Hot Chili Peppers (o rok později vyšlo populární album Californication) a dál pokračoval ve skládání vlastního materiálu. V průběhu roku 2004 vydal pět sólo nahrávek, debut projektu Ataxia a několik písní k soundtracku The Brown Bunny. „Teď jsem nejšťastnější člověk na světě. Nic se mnou už nemává. Jsem na to hrdý. Netušíte, jak hrdý jsem! Je to skvělý pocit, když můžete pohlédnout na svůj život a na sebe samé a neskrývat se přitom za drogama,“ rozjímal Frusciante o svém novém, čistém životním stylu.
Red Hot Chili Peppers si od loňska dopřávají zaslouženou pauzu a Frusciante, který je považován za jednoho z nejosobitějších kytaristů současnosti, toho využil k přípravě jubilejní desáté novinky The Empyrean, která právě vychází.
Koncepční album vypráví podle Fruscianteho příběh, hudebně i textově. Není třeba vládnout skvělou angličtinou, aby posluchači rozpoznali jednotlivá slova a věty; ty jsou ale tak lyricky laděné, že pátrání po příběhu je docela složitá skládačka, která vyžaduje i dost bohatou fantazii. Hodinovou desku uvozují skladby Before the Beginning (Před začátkem) a After the Ending (Po skončení), což jsou vlastně jediná explicitní vodítka zmiňovaného příběhu, ani hudebně totiž album nepůsobí nijak sevřeně. Svědčí o tom i coververze písně Song to the Siren Tima Buckleyho, amerického hudebníka, který zemřel na předávkování ve svých osmadvaceti letech (tedy ve stejném věku, v jakém se Frusciante závislosti zbavil). Nová verze je – nejméně pro znalé Johnovy starší tvorby – docela překvapivá. Jeho vysoko posazený hlas zní, navzdory křehkosti balady, jasně a suverénně a kupodivu nesklouzává k „fistuli“, se kterou často nechtěně koketuje.
I Fruscianteho původní skladby jsou (vyjma devítiminutového instrumentálního úvodu) překvapivě odlehčeně písničkové, i když k banálním popěvkům RHCP má stále dost daleko. První poslech překvapí až nepatřičnou sváteční náladou a jakýmsi gospelovým feelingem, ale jakmile si na Fruscianteho polohu hlasu uši zvyknou, je v bohatých aranžích stále co objevovat. Kratší God má rockový nádech, Heaven je čistokrevnou melancholickou baladou, Dark/Ligh zní takřka elektropopově a píseň One More of Me krášlí výborné smyčce...
Elektronika, samply a různé efekty jsou ke slyšení téměř všude, ale nikdy ne na úkor přirozeného vyznění nástrojů. Těch se ujali mj. kolega z Peppers, baskytarista Flea nebo bývalý kytarista Smith a současný člen Modest Mouse Johnny Marr. V doprovodných vokálech hostuje celý sbor New Dimension Singers Donalda Taylora.
John Frusciante dospěl do skvělého, originálního hudebníka, který se o sebe v budoucnu i bez Chili Peppers snadno postará.
***
HODNOCENÍ LN ***** John Frusciante: The Empyrean
54:18, Record Collection 2008
„Jsem na sebe tolik hrdý. Netušíte, jak hrdý jsem! Je to skvělý pocit, když můžete pohlédnout na svůj život a na sebe samé a neskrývat se přitom za drogama.“
