* LN Dokázala jste již tolikrát zpracované téma holokaustu otevřít z neznámého úhlu a nabídnout jinou, silnou výpověď. Jak jste k tomu dospěla?
Na začátku byla kniha o židovských odbojářích za druhé světové války. Bojovali na všech frontách, to byla prvotní inspirace, s níž jsem šla poprvé do filmu na téma holokaustu. Myslím, že jiný pohled je daný asi tím, že většinou jsme slyšeli jednotlivé příběhy přeživších, zatímco v mém filmu se sešlo několik žen, které se dramatickými peripetiemi svého osudu vzájemně doplňovaly. Tím vznikla autentická kolektivní zpověď.
* LN Znala jste některou z žen již předtím?
Před pár lety jsem potkala Eriku Bezdíčkovou z Brna a už tehdy jsem věděla, že o ní chci natočit film. Když jsem začala zpracovávat osudy židovských odbojářek, napadlo mě, aby byl obraz komplexní, že natočím i svědectví žen, které prošly koncentračními tábory. U Eriky mě fascinovalo, že se na osvětimské rampě setkala s Mengelem. Že žije někdo, kdo stál tváří v tvář tomu ďáblovi. Později jsem zjistila, že moje další dvě hrdinky se s ním v Osvětimi při selekci také potkaly. Měla jsem pocit, jako bych se vrátila do doby Jana Žižky z Trocnova, přitom se to stalo před pětašedesáti lety. Ato byl taky princip mého dokumentu - dostat se do doby, kterou už málokdo zažil, zaznamenat svědectví pamětnic, které to všechno přestály, asi i proto, že jsou ženy. Uvědomila jsem si, že je to poslední zvonění, že za nějakých dvacet let už nebude nikdo, kdo by druhou světovou válku a holokaust prožil na vlastní kůži.
* LN Téma holokaustu jste dělala poprvé?
Jsem posedlá totalitami 20. století, ale nikdy mě nenapadlo, že po Ztracené duši národa půjdu ještě dál před padesátá léta. A díky tomu jsem potkala ženy, které miluju, jsou velkorysé, mají ducha, noblesu, životní sílu. Když jsem s nimi natáčela, cítila jsem se povznesená. Braly mě za svou, jednou se mě zeptala pětadevadesátiletá partyzánka Pavla - a kdo z vaší rodiny nepřežil? Já říkám, že nejsem Židovka. A ona - ale vždyť máte takový smutný židovský oči.
* LN Neměla jste třeba u některé problém ji přimět, aby znovu oživila tu hrůzu, kterou prožila?
Někdy měly blízko k pláči, ale jsou zvyklé vyprávět, chtějí, aby jejich svědectví bylo zaznamenané. Pro ně bylo po válce těžké začít žít normální život. Erika Bezdíčková říkala, že první léta po válce pro ni byla horší než Osvětim. Zdena Fantlová nechtěla žít. A Zuzanu Růžičkovou přiměl její muž Viktor Kalabis mluvit o těch hrůzách nahlas, nenechávat je v sobě. Pro Eriku bylo obtížné jet se mnou do Osvětimi, byla tam od té doby jen jednou s dětmi a teď se mnou. Osvětim byla pro mě strašný zážitek. Možná kdybychom tam přijeli na jaře, bylo by to snesitelnější, ale my tam byli v únoru, byla lezavá zima a já si představovala ty hladové zoufalé lidi v blízkosti smrti. To, že člověk může být bestie, víme, ale já nemohla pochopit, jak je možné tu hrůzu přežít.
* Pokračování na straně 14
Můžu si dovolit luxus...
Dokončení ze strany 13
* LN Nedokážu pochopit, jak je to možné, že nacismus má opět své zastánce a že existují popírači holokaustu. Jak si to vysvětlujete?
Ten nejznámější popírač sedí v kriminále a je to dobře. Vždycky když vidím v televizi mladé vykrmené nácky, ráda bych je poslala na tři roky do koncentráku a stejně tak mladé komunisty do gulagu. Takové totalitární školení by prospělo demokracii. Další absurdita je komedie s povolováním neonacistických pochodů. Na výročí křišťálové noci chtějí jít k pražské synagoze, pochodují kolem plzeňské synagogy -všem je jasné, o co jde, ale úřady nesmí porušit demokratické principy. Vůči těm, kteří vyznávají totalitární ideologii! A to se děje v zemi, která má ve 20. století dvojnásobnou historickou zkušenost s tím, jak je demokracie slabá a neustále ohrožená.
* LN Přemýšlela jste o tom, odkud se ta bestialita v člověku bere?
Bestie je v mnoha lidech ukrytá a dřímá. Za extrémních podmínek, které to dovolí, zlo vyrazí ven. Ten monstrózní stařec, který v Rakousku věznil a znásilňoval svou dceru, by se jistě uplatnil v koncentráku jako esesák. Anebo ženy - dárkyně života, člověk by řekl, že život a soucit jsou pro ně základní hodnotou! A Zuzana Růžičková mi říkala, že nejhorší v táboře byly ženy esesačky - skoro všechny měly sadistické sklony, vězeňkyně se bály, že se jim dostanou do rukou.
* LN Jaké bylo setkání s pamětnicí Franze Kafky Alicí Herz Sommerovou?
Věděla jsem o ní dlouho, toužila jet za ní do Londýna, říkala jsem si, stopětiletou ženu, která se jmenuje jako já, musím poznat. Fascinovalo mě, že je poslední žijící člověk, který se potkal s Kafkou, ale ona také viděla na vlastní oči mého milovaného Gustava Mahlera, znala se s Maxem Brodem. Je to optimistická žena navzdory tomu, že prošla Terezínem, nacisté jí zavraždili manžela, matku, příbuzné a přežila svého jediného milovaného syna. Spousty dojemných a interesantních situací jsem se musela ve střižně vzdát, protože jsem si vybrala tolik žen a celé drama, celý oblouk svědectví vznikal vrstvením minipříběhů jednotlivých žen, které jsou neuvěřitelné i proto, že je nenapsal žádný scenárista, ale život sám. Těm šťastným náhodám, díky kterým přežily, bychom možná v hraném filmu neuvěřili.
* LN Dramatičnost skutečných životů je občas neuvěřitelná. Nepřipadá vám, že scénáře, které se jim snaží co nejvíc přiblížit, někdy uvíznou v konstrukcích a falši?
Nevnímám to tak, že dokumentární film musí být pravda a hraný film ne. Obojí může být pravda, obojí může být manipulace.
* LN Příběhy vašich hrdinek nekončí jejich osvobozením.
Nacismus byl poražen, za tři roky poté zvítězil komunismus. Chtěla jsem postihnout ne absurditu, ale logiku toho, že koho stíhali nacisté, toho pronásledovali i komunisté. Ta ideologie je podobná, jen s tím rozdílem, že komunismus napáchal víc zločinů, měl na svědomí víc obětí, protože trval déle. Vezměte si Miladu Horákovou, kterou nacisté odsoudili k smrti, ale trest nevykonali, zatímco komunisté ano, ani ne měsíc po rozsudku. Takže ženy z mého dokumentu opět trpěly tím, že jsou Židovky, a navíc bojovaly v západní armádě.
* LN Ve vašich dokumentech, i když zachycují tragické osudy, skoro nikdy nechybí katarze. Je pro vás hodně důležitá?
Jedna přítelkyně mi napsala - ty jsi z temnot vykřesala světlo. Kdyby v mém filmu nebyla katarze, v depresi bych se odplížila ze střižny domů.
* LN Proč si vybíráte náměty, které se vztahují k tomu, jak je člověk konfrontován se systémem?
My jsme sice žili ve vyšumělé totalitě, ale i tak jsme si z toho odnesli citlivost na jakoukoliv nesvobodu a zákazy. Když jsem se třeba dozvěděla o novém tiskovém zákonu na Slovensku, úplně jsem se otřásla. Jezdím tam učit, takže se mě stav té země dotýká. Pochopila jsem, že je tam demokracie mnohem méně autentická a zažitá než u nás, zaplaťpánbůh za tu naši.
* LN Ta naše nám ale taky dává zabrat, nezdá se vám?
Vždycky jednou za čas přemýšlím, jestli si mám ničit život tím, že čtu noviny a nechávám se rozdírat pohledem na naši politickou reprezentaci. Já spoléhám na novináře a občanskou společnost, že jim čas od času překazí jejich nepoctivé plány. Vzpomínám, když k nám za totáče jezdila přítelkyně ze západního Německa, která v Ulmu pořád běhala na demonstrace, můj muž Honza se s ní hádal a říkal sakra, vy máte svobodné volby, a myslel si, že jsou samospasitelné. Tehdy jsme netušili, že existuje svinstvo, které volby nezmění, a když, tak některá rozhodnutí, výhodná pro vládnoucí mafii, jsou nevratná. Že občané musí křičet a protestovat. Měli jsme naivní představu, že když demokracie jednou je, tak spravedlivě šlape sama.
* LN Jste spokojena se stavem světa, v kterém teď žijete?
Když se na nás valí z Evropské unie nesmyslné zákony a pak zase přejímáme z Ameriky každou pitomost a zákaz, tak mám pocit, že už se to, jak nás zase chtějí vodit za ručičku, nedá vydržet. Teď jsem se dočetla, že v jednom americkém státě neobslouží v restauraci tlouštíky, prostě jim nedají jídlo. Těm dospělým, které jako děti musí být pod kuratelou. Že by nám v budoucnu v restauraci přeměřovali špeky a podle toho nás obsloužili, to si v Čechách nedovedu představit. Kolikrát jsem si řekla, že se odstěhuju na venkov, tam můžu bezplatně parkovat, jít do hospody a zapálit si, nikdo mě tam nebuzeruje a cítím se svobodně. Až se zakáže kouření v hospodách, tak já chci, aby se taky zakázala ta přiblblá hlasitá hudba, kterou si nikdo neobjednal, při které se nedá rozmlouvat a která jako smog zamořuje duši.
* LN A nejsou to spíš takové drobnější otravy a v principu to jde?
Člověk, kterého zajímají věci veřejné, si musí položit otázku, jak v tom žít, zachovat si radost ze života, zdravý rozum a potřebu dál se angažovat, nenechat se otrávit mafiány v politice a v nepoctivém podnikání a taky nespravedlností soudů. Někdy mě ale popadne zklamání z té naší demokracie a bezmoc tak hluboká, že mi v té chvíli ani nepomůže vědomí, že v téhle zemi není žádná Osvětim ani žádný gulag. Když jsem stříhala Sedm světel a zároveň natáčela film o vzniku opery Aleše Březiny o procesu s Miladou Horákovou, říkala jsem si, lítám tady od Stalina k Hitlerovi, to je šílený, já se toho ani dnes nezbavím, protože svoboda je pro mě něco zásadního. Vždyť já se kvůli potřebě svobody rozešla i se svým milovaným mužem. Celý dospělý život jsem měla největší přání - aby šel bolševik od válu. A to se mi splnilo. Ačkoliv dodnes straší v parlamentu i ve státní správě.
* LN Co pro vás znamenala devadesátá léta?
Byli jsme všichni nadšení a tuneláři mezitím privatizovali a tunelovali. Takže jsme k tomu nadšení byli i neskutečně hloupí. A taky jsme si nevšimli, že se za zločiny komunismu udělala tlustá čára, po zločinu nenásledoval trest a to relativizovalo morálku celé společnosti. Prokurátor Vaš, který odsoudil k smrti generála Píku, nebyl potrestán zrovna tak jako sadista Grebeníček nebo Brožová, která poslala na smrt Miladu Horákovou. A později se zase dostavil diktát peněz. Teď třeba jde o peníze na pražskou kulturu, o zachování hodnot, bez kterých společnost duchovně chátrá. A člověk si klade otázku, jak je možné, že se úředníci, kteří mají sloužit a vzešli z volby lidu, necítí odpovědni komunikovat s uměleckými institucemi a osobnostmi. To přece dělal bolševik! Jak to, že úředníci, kteří spravují kulturu, nevědí, že skutečné umění není komerce a že si na sebe nevydělá, a když zhyne kultura, zhyne i národní duch a morálka. Pamatuju si, jak se na počátku devadesátých let chytrolíni sesypali na Chytilovou a Krejčíka, kteří chtěli zabránit privatizaci Barrandova. Toho řevu, že zase má stát podporovat umění. Samozřejmě, že má a každý osvícený stát to dělá.
* LN A nežije intelektuální a umělecká část národa v ghettu?
Ne, je hybatelem dějin. Umění je věčné, politiky odnese čas. Není snad signifikantní, že máme prezidenta, který si přeje, aby se zrušila ČT 2? A to je člověk, který si o sobě myslí, že je kulturní. Cítím jako naději, že se aktivizuje občanská společnost. Třeba v kauze Kaplického knihovny. Sama jsem se angažovala v kampani Zachraňme Letnou, nejdřív nám tam chtěli postavit oceanárium, pak Národní fotbalový stadion. Naštěstí obé nebude. Věřím, že i díky občanské aktivitě. Na tyhle zábavné stavby byla politická vůle a na knihovnu ne? Je nedůvěryhodné, jak vystupuje primátor Bém. To má být starosta mého rodného města? Vždyť je nekonzistentní, až mě to šokuje, jednou řekne, že blob je úžasný, podruhé, že ne a v žádném případě se nesmí stavět. A vykládají se neuvěřitelné báchorky o pozemcích a tak každého musí napadnout, že s pozemkem mají papaláši jiné záměry. A my všichni se díváme na to, jak se veřejně lže a intrikuje.
* LN Vraťme se ještě k vašim dokumentům. Kde jste sebrala odvahu k tomu natočit snímek o lidech, kterým zemřely děti?
Musela jsem, měla jsem tu bolest v sobě od mládí, umřel mi bratr, syn mojí mámy. A když mým přátelům zemřela dcera, uvědomila jsem si, že se s tím musím vyrovnat. Každý, kdo má děti, to považuje za nejtěžší ránu osudu. Když jsem natáčela s těmi statečnými rodiči a chtěla být empatická až na dřeň, snažila jsem se představit si, kdyby se to stalo mně. Udělala jsem v té představě dva kroky a utekla. Všichni rodiče mi řekli, že se s tím do konce života nevyrovnají, ale musí se s tím naučit žít. V takové konfrontaci si člověk musí říct proboha, co chci, vždyť žijeme, jsme zdraví a já se rozčiluju kvůli nechutným praktikám našich zástupců lidu? Jenomže ono to neplatí, nemůžu ignorovat nespravedlnost a lež. Musím se zase vrátit k těm novinám. Lidovým.
* LN Jak přesvědčíte lidi, aby se svěřili na kameru? Nemusíte překonávat jejich stud a obavy?
Když hrdinové mých filmů řeknou ano, vědí proč. Ale já se jim taky odevzdám, upřímně se o ně zajímám. Vytvořím atmosféru absolutní důvěry, pomáhá mi, když si s nimi tykám. A pak se také řídím desaterem pro novináře, kde se mimo jiné praví, že novinář má právo zeptat se na cokoliv. S lidmi, kteří mi nejsou sympatičtí, netočím, dokumentární film není investigativní publicistika. Já si můžu dovolit ten luxus milovat hrdiny svých filmů. Ta setkání s výjimečnými osobnostmi mě posilovala, ale taky vyčerpávala. Moje nasazení bylo možná přemrštěné, tím pádem vyčerpávající, takže jsem už zažila i příznaky vyhoření. To není jen, že si povídáte s lidmi, ještě taky děláte film se všemi technickými složitostmi. Musím říct, že teď je mi oporou dcera kameramanka, která je duší filmařka, a dokonce mě už začala i poučovat.
* LN Nedávno jste také natáčela v Peru. Co vás k tomu přivedlo?
Točila jsem film o charitativní pomoci, kterou zorganizovaly české ženy. Bylo to v Kambodži, Peru a Guineji. Jsem přesvědčená, že když žijeme v téhle zhůvěřilé konzumní civilizaci, je naší povinností pomáhat lidem, kteří neměli to štěstí, aby se narodili v bohaté části světa. To jsou třeba právě indiáni v Peru. Byl to pro mě kulturní šok. Viděla jsem jejich bídu i touhu dostat se z ní, třeba tím, že dosáhnou vzdělání. My Češi a zpovykaní Evropané vůbec o tom nemáme páru. Jednou jsem v televizi slyšela, jak se ptali Petry Procházkové, proč prý máme pomáhat v Afghánistánu, když i u nás jsou nebozí, třeba Romové na Slovensku. V tu chvíli jsem si pomyslela - to jsou ale kecy! A v tom okamžiku říká Petra - to jsou kecy! Já nechci pomáhat tomu, kdo spoléhá na podporu státu, chci pomáhat těm, kterým jde opravdu o život a bojují všemi silami o kus chleba. A to se neděje v Československu, ale daleko od nás na jih a na východ. Jsou oblasti, v nichž lidé umírají hlady, žijí v naprosto bezvýchodné situaci. A my o tom nemáme ani ponětí, žijeme v naprosté přežranosti. Když jdu Prahou, tak se nemůžu dívat do výkladů napravo nalevo, protože bych tam viděla jen samé zbytečnosti. Pochopila jsem, že ti ubozí i my přežraní jsme skutečně jeden svět a že jejich bída je naším svědomím.
Když žijeme v téhle zhůvěřilé
konzumní civilizaci, je naší absolutní povinností pomáhat lidem.
