Po generace se česká společnost opírala o sokolské hnutí. Sokolové tvořili pilíř prvního, druhého i třetího odboje. Ale před šedesáti lety, když měl jejich první poválečný slet otřást upevňujícím se komunistickým režimem, se zmohli jen na hesla v průvodu – a komunisté si oddechli.
Před šedesáti lety sokolové nevystoupili jako elita národa, ale spíše jako jeho věrní reprezentanti. Reprezentovali národ takový, jaký byl po marasmu protektorátu, druhé i třetí republiky – s elitami dílem zahubenými nacisty, dílem vyřazenými komunisty. Takovou skutečnost musíme vnímat za dobovými fotografiemi sokolů pochodujících Prahou, které ukazují odhodlání, euforii i nasazení.
Manifestace byla, skutek utek Proč jsme se nebránili? Tak zní klíčová otázka celých českých dějin dvacátého století. Téma, jehož se týká, rozhodně nepatří do dějepisu, ale je navýsost aktuální. Dokud nerozklíčujeme motivace, které vedly k přijetí mnichovského diktátu před sedmdesáti lety, nacistické okupace v roce 1939 i sovětské před čtyřiceti lety, nevíme, jak bychom se v podobném ohrožení chovali dnes.
Proč jsme se nebránili komunismu v roce 1948? Ta otázka je ještě naléhavější už proto, že jsme nepodlehli cizímu nátlaku, nýbrž domácí síle. Ani tady nevíme, jak bychom se chovali dnes v podobném ohrožení, ale můžeme se to alespoň domýšlet třeba na vztahu k projektu protiraketové obrany a amerického radaru. O něm nerozhoduje diktát mocností, nýbrž domácí zápas.
Sokolský slet, zahájený 19. června, byl první poválečný a měl být poslední mobilizací sil věrných řádu a étosu první republiky, masarykovskému i benešovskému. Jenže ta mobilizace byla po čertech nedostatečná, jak ve svých pamětech dokládá literární vědec Václav Černý.
Statisíce sokolů, kteří se do Prahy slétli, píše Černý, byly vesměs rozhořčeny Únorem a vyhazovy starých členů, které organizovaly „akční výbory“. Byla od nich očekávána gigantická manifestace pro záchranu demokracie, snad i mocný čin na její záchranu. A realita? „Manifestace byla, skutek utek,“ lapidárně shrnuje Černý.
Jeho svědectví je autentické. Z balkonu filozofické fakulty, odkud ještě nebyl vyhozen, sledoval šiky pochodující přes dnešní Palachovo náměstí a říkal si: „Co by se stalo, kdyby na náměstí pode mnou čelo kterékoliv župy zahnulo náhle přes most a zamířilo rovnou k Hradu. Kdo mohl ten proud zastavit a vrátit mu určenou dráhu?“
Jenže místo toho se Praha otřásala hromovým „Ať žije prezident Beneš!“ – sokolové si ve svém protestu vystačili s tím, že zcela bezmocného a churavého Beneše dva týdny po jeho odstoupení titulovali funkcí, která už náležela Gottwaldovi. Mohla snad taková „mobilizace“ zviklat komunisty? Ani náhodou, ti už 16. července ohlásili „očistu“ Sokola a brzy ho rozprášili.
Od války uplynuly teprve tři roky a každý si vážil samotného života v míru, avšak loajalita sokolů k „vyakčněnému“ státu na úkor loajality k masarykovským ideálům působí překvapivě. V roce 2005 to v Orientaci LN popsal Petr Zídek, když zpovídal sokoly, kteří byli po rozprášení své organizace oporou první celostátní (rozuměj komunistické) spartakiády. „Dělali jsme to z jakéhosi vzdoru,“ říkala celoživotní sokolka Zlata Kozáková. „Chtěli jsme ukázat, že tohle umíme jen my sokolové. Necítili jsme to jako oslavu režimu.“
Sletového průvodu v roce 1948, který sledoval profesor Černý, se Zlata Kozáková neúčastnila (i tak byla brzy nato „vyakčněna“), neboť hrozně lilo a ona nastydla. Počasí se před šedesáti lety zřejmě podobalo letošnímu deštivému chladnu. Názorně to v povídce Konec starých časů ukázal Bohumil Hrabal. Neméně názorně ale ukázal i jakýsi paroubkovský rozměr celého tehdejšího sletu a část odpovědi na otázku „Proč jsme se nebránili?“. Idea byla, počasí nebylo V hrabalovském pojetí uspěje na sokolském sletu 1948 – oné Černého gigantické manifestaci na podporu demokracie – i hostinský. „Složte kauci a dostanete ten největší stánek na strahovským stadionu, aby ve zdravým těle sídlil i zdravý duch,“ říká šéf pivovaru. Ale Hrabalův hostinský vyhraje tím, že se při deštích „sichruje“ i jinak. „Sokoli byli, idea byla, pivo bylo, ale počasí tenkrát nebylo! Chladno! Zima!“ vzpomíná později, jak na rozdíl od ostatních stánkařů vydělal na chlebíčcích. Hrabalův hostinský ukazuje úspěch sokolské myšlenky, že jen silný jde kupředu. Peníze se sypou tak rychle, že nemá čas je počítat a jen shrnuje denní tržbu do ubrusů: „Zamkli jsme se, rozvazovali jeden ubrus po druhým, už jsem z toho počítání měl horečku, ale pořád jsem počítal, kór když po čtvrtým ubrusu jsem už věděl, že myšlenka Tyršova je ne krásná, ale báječná, poněvadž ty další ubrusy už byly pro mě. Vydělal jsem osm ubrusů.“
Tak uvažoval v červnu 1948 živnostník, který už měl tušit, že mu komunisté všechno seberou. A tak uvažují mnozí i dnes. Že bychom měli něco tušit? Ale jděte pryč s tím škarohlídstvím.
O autorovi| Zbyněk Petráček, komentátor LN
