V druhé polovině 80. let byl tenhle vyučený strojní zámečník, který v Praze začínal jako údržbář letištní plochy v Ruzyni, slavnější než Karel Gott. Třikrát za sebou vyhrál Zlatého slavíka, prodával víc desek než on. Jeho fláky jako Kde jsi? nebo Žít jako kaskadér poznamenaly generaci Husákových dětí, při jeho chrapláku slečny spolehlivě vláčněly. Po revoluci se Dalibor Janda (53), "nesocialistický hlas", který se stal symbolem socialistického popu, vytratil. V rádiích ho nehráli, v televizích se nevyskytoval. Založil si vlastní agenturu a vydavatelství, které ho docela dobře živí. Ostatně si ho můžete najmout třeba i vy - vždycky se mu prý líbilo zpívat na domácích oslavách písničky o lásce "paničkám do ouška".
Rodinný život menšího vousatého chlapíka s melírem a ostravským přízvukem však poznamenala také velká tragédie. Možná i proto má vedle muziky, žen a bavoráků rád i tajemný svět hvězd.
O vašem hlasu se říkávalo, že je to reklama na stopangin. Umíte vůbec zpívat normálně, bez chrapláku?
No... umím. Ale mně se to vždycky takhle líbilo víc, měl jsem rád zpěváky, kteří zpívali nakřáplým hlasem. Dokonce mi začali říkat Fogerty, to byl zpěvák kapely Creedence Clearwater Revival. No a pak k tomu dáte svůj vlastní nápad, vlastní písničky - a vznikne z toho nějakej Dalibor Janda.
A neškodí to hlasivkám?
Strašně. Je to namáhavý, to vám vlastně nikdo nemůže zaplatit. Ale na jaře jsem měl chřipku, byl jsem u foniatra a on se divil, že mám hlasivky v docela dobrým stavu.
Váš obor jsou, s prominutím, dojemné cajdáky o lásce. Je některá, kterou už nemůžete ani slyšet?
Kličkovaná. Ono když to zpíváte po třiapůltisícáté, tak to fakt není žádná slast, jen tvrdá rutina. Jako když stojíte u pásu. Já to dokonce přestanu zpívat a lidi si to dozpívají sami! Už mě nepotřebujou. To má tu výhodu, že když někdy zapomenu text, tak je nechám zpívat a chytím se na další sloce. (směje se) Ale je příjemné, když si s vámi celý sál zpívá vaši písničku nebo když vidím, jak toho Hurikána nebo Kaskadéra zpívají pod pódiem kluci, kteří mají dvacet roků.
V osmdesátých letech jste třikrát za sebou porazil Karla Gotta ve Zlatém slavíku. Čím to, že na rozdíl od něj o vás po revoluci nebylo slyšet?
Tak za prvé - já rozhodně nechci řešit svůj vztah ke Karlu Gottovi. Já se Gottem nezabývám. Ale já ho porazil víc než třikrát, byl jsem ve Slavíku ještě dvakrát druhej a on byl až za mnou. Osmdesátý léta byly velice bezvadný a jako se teď říká „generace Husákových dětí“, my jsme vlastně byli Gorbačovovy děti, děti perestrojky. Najednou mohl být na výsluní taky někdo jiný - Zlatým slavíkem se stal Meky Žbirka, Peter Nagy, pak třikrát já. Najednou se mohlo zpívat i nesocialistickým hlasem - to o mně prohlašoval náměstek ústředního ředitele Československý televize Batrla, že se diví, že vůbec můžu zpívat v televizi tak nesocialistickým hlasem. Ale já v tý době taky odjel po republice přes tři a půl tisíce koncertů, dělali jsme dvě stě padesát koncertů ročně. To byl strašnej záhul, takže jsem toho měl po krk. Zatímco Karel Gott si tenkrát jel na nějakých deset koncertů do Německa a lidem tu byl vzácný. Taky měl ze zahraničí úplně jiný peníze, zatímco my museli makat třeba za čtyři stovky za koncert. Já měl v tý době dvojku sólovou, to byly honorářové třídy, trojku mi dali, až když jsem byl podruhé Zlatý slavík. To už bylo 600 za koncert.
Kolik měl Karel Gott?
On byl národní umělec, takže nějakých šestnáct set? Možná víc.
Takže jste se odmlčel proto, že už jste byl unavený?
Bylo toho víc. Rozpustil jsem kapelu, manažer začal prodávat auta, Honza Krůta, který mi dělal texty, vydával časopisy. Dva roky jsem jezdil s Dášou Veškrnovou s takovými malými pořady s písničkama. A taky jsem se rozešel se Supraphonem a založil vlastní vydavatelství. Chyba ale byla, že jsem to nejdřív chtěl dělat s kamarádama, to nefungovalo. Byznys není žádná sranda.
Co pro vás vlastně znamenala listopadová revoluce?
(chvíli mlčí) V tý době nikdo nevěděl, co to bude znamenat. Revoluce mě chytla ve Švýcarsku, měli jsme tam asi tři vystoupení, pak jsem byl v San Remu na festivalu, kde jsme měli velký úspěch. Jenže jsme se vrátili domů a tady už to nikoho nezajímalo, začaly nepokoje a tyhlety voloviny, takže se o nás moc nepsalo. Pro mě revoluce znamenala takový přibrzdění, kultura dostávala komplet jiný dimenze. Pravda taky je, že jsem asi nebyl dostatečně rychlej, neuměl jsme leštit správný kliky, nevbíhal jsem s kytarou na shromáždění. Nemám na to povahu. Já jsem nic jinýho a lepšího nikdy v životě dělat neuměl, jen zpívat pro holky o lásce, dřív jsem měl ženský trošku jako koníčka. Takže jsem si říkal: Buď jsou ty moje písničky dobrý, ať je doba jakákoli. Anebo to tak není a pak je to stejně jedno.
Když mluvíte o ženách - to muselo být tenkrát docela náročné, držet si fanynky od těla.
Já jsem dostával dvě stě dopisů měsíčně, hrůza! A když jsem přišel domů, sedělo mi tam na schodech tak sedm osm holek.
Odpovídal jste na ty dopisy?
Já vždycky napodpisoval svý fotky a ty jsem jim posílal, měl jsem na to sekretářku. (zvoní mu telefon, říká někomu „čtyřicet plus doprava“) Jedna paní, jmenovala se Čápová, mi poslala 150 dopisů. Zvláštní bylo, že psala každý den jinak - jednou mě hrozně milovala, druhý den mi vyhrožovala. Tvrdila, že moje manželka mi není souzená, že jsem byl v minulém životě manželem jejím. Největší sranda byla, že kopie těch dopisů posílala na prezidentskou kancelář a ještě Čalfovi. Nevím, proč si vybrala zrovna jeho. Oni mi dokonce z Kanceláře prezidenta republiky volali, jestli nepotřebuju nějak pomoct. A pak jsme jednou měli koncert na Slovensku, vMartině, a pořadatel mi povídá: „Hledá vás nějaká paní Čápová.“ Stála venku v mrazu a čekala na mě. Ve mně by se krve nedořezal.
Jak vypadala?
V tý době mi připadala stará, dneska bych to neřek‘. Bylo jí asi pětačtyřicet a já měl pětatřicet. A zase začala, že jsme byli v minulém životě manželé a že beze mě nemůže být. „A paní Čápová, nestačilo to už, krucinál, když už jsme byli manželé? To máme být teď zase?“ Nic jiného mě v té chvíli nenapadlo. A ona tam chvíli tak potichu stála a najednou povídá: „A viete čo, pán Janda? Možno aj máte pravdu...“ A tím to skončilo. Už mi nikdy nenapsala.
Přitom jste byl už od 81. roku ženatý. Jak to vaše paní snášela?
Někdy dělala, že je jí to už jedno, rezignovala. Pak si zase přečetla nějaké dopisy a byla z toho špatná. Bylo to pro ni strašné.
V rozhovorech z doby po revoluci působíte dost ublíženě, stěžujete si například, že vás nehrají rádia. Vy sám jste neudělal žádnou chybu?
Moje největší chyba byla, že jsem byl příliš populární před revolucí. Byl jsem poslední Zlatý slavík, tak jsem to odnes’ za všechny. No jak může být normální člověk Zlatý slavík za komunistů, že?
Ať chcete nebo ne, byl jste hvězda socialistického popu. Co to tehdy obnášelo? Znal jste se třeba s komunistickými šéfy? Zvali vás na stranické večírky?
Je to zvláštní, ale já jsem vůbec nevěděl, že tady existují nějaký vrchnostáři. Ale vůbec, to mi věřte. Já netušil, jak vypadá pan Müller (šéf kultury na ÚV KSČ), jak vypadá nějakej ministr, mě v životě nikdo nikam nepozval. Já je zkrátka neznal.
Ale jak vypadá Husák, to jste věděl?
No snad si nemyslíte, že jsem pro Husáka někdy něco dělal, to ani náhodou! Vy si myslíte, že by Husák chtěl, abych pro něj zpíval? S mým nesocialistickým hlasem? Když jsem zpíval na nějakých větších akcích, tak předseda národního výboru nebo někdo podobný mluvil vždycky přede mnou. Prostě mě využívali, aby jim lidi neodešli. Ale já jsem v životě nikdy nezpíval, kromě dvou mírových slavností v Líšni u Brna, na žádných vysloveně politických akcích.
Tehdy bylo politické prakticky vše, co nebylo zakázané. Je pravda, že chtěli, abyste zpíval na pohřbu Antonína Himla, šéfa ÚV ČSTV?
To je pravda, ale já jsem se omluvil, protože bych to ani nezvlád’. Až po jeho smrti, když mi volala paní Himlová, jsem se dozvěděl, že měl rád moje písničky a pouštěl si je v autě. Ale to bylo všechno, čím jsme byli spojení. Řeknu vám ještě něco, když už o tom mluvíme. Vyprávěl mi to člověk, který dělal správce někde na Orlíku, kde měli komunističtí funkcionáři ty svoje srazy, kde se rozhodovalo o zákazu určitých lidí. Chtěli zakázat taky mě. Ale manželky papalášů prý řekly: „Jestli nám toho Jandu zakážete, bude zle.“ No a tak mě nezakázali.
Proč by vás měli zakazovat? Vy jste přece nebyl žádný disident.
No protože jsem už byl moc populární a to oni neměli rádi. Jednou o mně náměstek Batrla řekl, že „můj vzhled deformuje myšlení socialistického člověka“. Chodil jsem neholenej nebo se stříhal nůžkama, které se používaly na drahé psy, ty jsem si přivezl ze zahraničí. A když šli všichni v kravatách, já byl ve flanelový košili, to nemohli vydejchat. „A ještě má ruku v kapse!“ křičel Batrla. To pro něj byla už úplná tragédie.
Používala se tehdy ale i obrácená taktika - populární lidi lákali do KSČ. To na vás nezkoušeli?
To jsem nikdy nezažil, oni mě tam snad ani nechtěli. Dokážete si představit, že já bych mohl zpívat na nějaký tý jejich stranický schůzi? Tak, jak jsem vypadal? U nás v rodině nikdo nebyl ve straně, ani tatínek, ani babka, nikdo. Já byl pokřtěnej v kostele a vychovávanej spíš křesťansky.
Vzpomínám si, jak se o vás tehdy rozšířila informace, že jste v televizi ukradl koženou bundu. Pak se zase říkalo, že šlo o fámu StB...
To bylo ve skutečnosti jinak. Dělal jsem v televizi pořad Sejdeme se na výsluní. A televize dala speciálně na mě ušít kostým. Tak jsem ho nosil každý den v tašce domů a druhý den ho zase přines’ na natáčení. A jednou za mnou vyběhla kostymérka, že jim odnáším kostým. Já říkal, že ho sice nosím každý den, ale dal jsem jí ho. A za čtyři dny mi přišlo předvolání na policii, obvinili mě z rozkrádání socialistického majetku v hodnotě 5000 korun. Prostě na mě chtěli něco mít a tohle se jim hodilo. Přitom to byl koženej kabátek sešívanej z takových kousků, s tím bych nevylez’, to bych musel bejt na hlavu padlej. Navíc jsem se měl v tý době dobře, nepotřeboval jsem to. Chtěli to zkrátka na mě uplést. Musel jsem si najmout advokáta, a nakonec se zjistilo, že jiní umělci měli doma kostýmy běžně - a nikomu to nevadilo.
Prodal jste přes dva miliony desek. Dožil byste už z úroků a tantiém?
Zaplaťpánbůh, doufám, že na důchod jsem zajištěnej. Já měl sice jako zpěvák z desky jen 1,5 procenta, ale z OSA (Ochranného svazu autorského) jako autor písničky 7,5 procenta. A to byl velkej rozdíl, to mi vlastně nadělalo peníze i nepřátele. Určitě jsem nezbohatl na koncertech, jak si někteří lidé myslí.
Jak se liší život popzpěváka za totality a dneska?
Je to úplně stejný. Pořád je to o tom, že musíte kamarádit se správnýma lidma. Což já naštěstí nemusím, mám vlastní vydavatelství a moje desky se prodávají dobře. V showbyznysu je to stejné jako ve sportu - musíte mít kopu peněz a kontakty.
Nějaký rozdíl tu snad je. Už na všechno nedohlíží strana, je konkurence...
Ale dřív zase bylo víc pořadů, festivaly, Bratislavská lyra, Děčínská kotva, Zlatý triangl, různé hitšarády a televizní pořady jenom pro původní český písničky. To bylo bezvadný. My jsme tehdy soutěžili, kdo napíše lepší věc. A když tam přinesl třeba Petr Nagy novou písničku, já už jsem se snažil skládat další, abych ji za tři měsíce mohl vrazit do soutěže. Tak vznikala česká a slovenská tvorba. A dneska? Zpěváci zpívají stejný písničky, většinou převzaté, a původní tvorby je málo, nebo není slyšet.
Jaké jsou vlastně vaše politické názory, jste spíš levičák, nebo pravičák?
Já vám ani nevím, já totiž ani nechodím volit. Protože nevím koho.
Vzpomínám si ale, jak jste kdysi vystupoval s Heidi Janků v předvolební kampani Stanislava Grosse. Byl jste dřív příznivec sociálních demokratů?
Víte co - já jsem zpíval ODA, před tím ještě Občanskému fóru a zpíval jsem i Standovi Grossovi. On mě v té době osobně oslovil, tehdy ještě nebyl vůbec nic a připadal mi jako naprosto skromnej, dobrej člověk. Ale přiznám se, že jsem teď sám, mailem, nabídl služby Straně zelených, protože jsou mi sympatický. Zatím mi ani neodepsali.
Je pravda, že byste byl vlastně nejradši, kdyby tu byla monarchie?
Přesně tak. Doufám, že se nedotknu pana Klause, ale myslím si, že on by určitě pro tu monarchii i byl, protože on by byl celkem slušnej panovník. Já si ho dokážu představit s korunou na hlavě, on je ten správnej. Já se o historii zajímám strašně moc, četl jsem toho spousty. A teď si rejpnu do lidí, kterým se líbí, že před Hradem stojí Masarykova socha. Vemte si, že člověk, který napomohl likvidaci monarchie, má pak sochu na Hradě. No mně to připadá trapný. Proč by měla jeho socha stát zrovna na Hradě? Na Hradě má sedět král nebo císař. A jestli ne, tak ať to tam nechají volné, ať se můžou jít lidi podívat. Ale sami ať si sedí v nějaké prezidentské vile, když království nechtějí!
Slyšela jsem, že jste taky nepřítel českého národního obrození...
Jak to víte? Je pravda, že mně naše národní obrození připadá jako velká fraška. Skoro všichni mluvili německy, a najednou se pár lidí ze dne na den rozhodlo, že budeme mluvit česky. Všechno špatně.
Kdyby ale nebylo Jungmanna, Palackého, Kollára a spol., asi bychom se teď spolu bavili německy.
Zaplaťpánbůh, že jsme sousedi Německa a Rakouska, to je bez diskusí. Jinak bychom byli úplně jinde, s celou tou naší slavnou kulturou. Když si přečtete historii Přemyslovců, jak se navzájem vraždili, oslepovali, vypalovali si oči, dokonce si uřezávali ty ..., aby nemohli mít potomky... Samozřejmě že byly výjimky, pár lidí, který byli inteligentnější, ale jinak děs a hrůza.
Vám by nevadilo, kdyby Češi vyhynuli?
Češi... Co jsou to Češi? Jenom výplod pozdějšího výkladu. My jsme byli většinou součástí Německa nebo Rakousko-Uherska. Ani by se nemusela složitě budovat nějaká Evropská unie, všechno už tady dávno bylo. Ale na druhé straně si přeju, aby Evropská unie ještě trošku přitlačila, to by to tady vypadalo líp. Víte, mně by se dokonce líbilo, kdyby tu vládl nějaký inteligentní despota. Pádnou ruku by českej národ fakt potřeboval. A Václav Klaus by se k tomu docela hodil.
Jste bohatý člověk?
Tak proti tomu, jak tady lítají miliardy, jsem chudák. No ale v podstatě... relativně... ano. Jsem zabezpečenej, mám barák, auto, vše, co potřebuju.
Ještě pořád jezdíte v bavoráku?
Mám dva bavoráky! Koupil jsem si teď zet trojku sporťáka, kabriolet, abych neplatil velký daně. Musel jsem to nějak utratit.
Takzvanou kočkolapku?
Je to zkrátka auto jen pro dva lidi, prakticky motorka. Ale většinou s ním jezdí moje žena. Takže jsem si před dvěma roky koupil novou pětku BMW, já jsem zatíženej na bavoráky. Mně stačí jedny kalhoty a jedno tričko, ale bavoráka mít musím.
Potrpíte si ještě v něčem na luxus?
Ne. Mám rád hezký auta a taky hezký ženský se mi pořád líbí. A jak už blbě vidím, když někdy jdu bez brejlí, líbí se mi úplně všechny!
Na webu svého vydavatelství se nabízíte na večírky, plesy... Za kolik jste ke koupi?
Slyšela jste, jak jsem telefonoval, ne?
Čtyřicet tisíc plus doprava?
Přesně. A samozřejmě plus DPH. (směje se) Jinak nejedu. Protože jednak člověk má znát svou cenu. A za druhé, nejsem chudej natolik, abych musel jezdit za míň.
Šel byste kamkoli, kde vám zaplatí? I na soukromou party například?
Ale já jezdím na soukromý večírky, dokonce nejvíc! Já jsem vždycky strašně obdivoval Barryho Whitea, soulového zpěváka, který zpíval na velkých rodinných mejdanech paničkám do ouška. Mně se to líbilo už jako klukovi. Já jdu až k nim, ony se usmívají, teď já zpívám ty písničky, co chtějí, ženský jsou hrozně rády. Samozřejmě se dívají, jak jsem zestárnul, jestli už vypadám blbě. Amyslí si zřejmě, že už mám sice ty fousy šedivý, ale jinak to ještě jde. No paráda. V podstatě se mi nakonec splnilo to, o čem jsem snil.
Mimochodem, víte, že na webu nabízí svá vystoupení i váš revival?
Jsou dokonce tři! Ještě žiju a mám tři revivaly. Mě to netěší, připadá mi, že si strašně ulehčují práci.
Co je pro vás v životě nejdůležitější?
Tak... (chvíli mlčí) pro mě byla dost důležitá rodina. Asi důležitější než všechno ostatní. I když muziku jsem vždycky chtěl dělat, už od první třídy, kdy mi učitelka dala pohlavek, když jsem řekl, že chci být zpěvákem. Řekla, že si mám vybrat jiný, pořádný zaměstnání.
Proč říkáte „byla nejdůležitější“ - už to tak není?
Možná že když člověk hodně chce, aby něco fungovalo... Dneska být pětadvacet let ženatej, nerozvést se, je na Nobelovu cenu. Máte dceru a syna, manželku a úspěšný písničky. A najednou se vám začne všechno hroutit. Zemřela mi maminka, za rok babička, pak na rakovinu matčin brácha. Ani v muzice jsem v té době nedělal nic novýho. A nakonec vám skočí z Nuseláku jednadvacetiletej syn. Najednou vás to začne posouvat dál, máte pocit, že se možná i rozvedete, nezvládáte to, zjistíte, že už to nikdy nebude, jaký to bylo. Měl jsem strach o ženu, nesla to strašně těžce. Fungujeme dál, i když s takovou věcí se nikdy úplně nevypořádáte.
Máte už po těch třech letech vysvětlení, proč to udělal?
Právě že ne. To je to nejhorší.
Měl problém s vaší popularitou?
Ale vždyť jsou kluci, kteří hrají třeba hokej jako slavní tátové! Jenomže když nemá talent pro tu věc, se kterou byste mu mohla pomoct, nebo ani pomoct nechce, bydlí jinde...
Dalibor Janda (53) se vyučil strojním zámečníkem. V páté třídě mu babička koupila kytaru, v patnácti založil první kapelu. Do Prahy přišel v roce 1977 - hrál po tancovačkách, chvíli i po barech ve Švýcarsku a Německu. Zlomem jeho kariéry byla Děčínská kotva v roce 1983, jeho popularita začala strmě stoupat. O dva roky později vydal první elpíčko Hurikán, které získalo zlatou desku. Třikrát za sebou se stal Zlatým slavíkem (1986, ’87, ’88). Má mnoho platinových desek, své hity si většinou skládal sám. Vlastní vydavatelství Hurikán, letos vydal po mnoha letech album Jeden den u EMI. Je 25 let ženatý, má dceru Jiřinu.
Děláte si výčitky?
Spíš hledám, v čem jsem mu mohl pomoct. Ale zase na druhou stranu - kolik dětí je bez rodičů, a žijou. On měl všechno, na co si vzpomněl, první poslední. A to možná bylo špatně. Já o tom už ani nechci mluvit. Teď se právě soudím s bulvárem, který napsal, že jsem tři roky nebyl na jeho hrobě. Že jsme se nestýkali a nerozuměli si. Při druhém stání přiznali, že si to vymysleli. To vůbec nebyla pravda, já jsem s ním mluvil den před tím, byl naprosto normální, veselej, žádnej problém. Dokonce jsem pro něj měl zaměstnání, mohl nastoupit na letišti, on byl vyučenej číšník. Prý parta kluků byla na tom Nuseláku několikrát. Takže je možný, že se kluci vsadili a on to prostě udělal.
Je pravda, že máte rád hvězdy?
Já miloval pana Grygara a jeho pořad Okna vesmíru dokořán. V tý době jsem začal blbnout do hvězd a do hvězdářství, pořídil jsem si postupně tři dalekohledy a začal o vesmíru sbírat knížky. Zapisoval jsem si do sešitu, která raketa a družice kdy letěla. Ten sešit jsem pak věnoval jednomu panu učiteli fyziky, když jsem ještě chodil do učení v Hranicích na Moravě.
Vyznáte se v souhvězdích?
Všechny neumím. Mě vždycky spíš bavilo to tajemno a vznešenost vesmíru. Vemte si jenom tu hrůzu, že z ničeho vzniklo nekonečno. To je pro mě děsivý, absolutní záhada. Jenom ještě pořád nevím, kde stál ten Pánbůh, když to tvořil, když ještě nic nebylo. Ale na to my zřejmě nemáme mozek. Nebo na to třeba jednou přijdu. Já věřím v Boha. Představuju si ho jako computer. Počkejte, to není legrace! Mezi Bohem a svým mozkem má každej člověk anděla strážnýho. To je ten propojovací kabel. Když mu nasloucháte, většinou všechno funguje. Ale když ho přestanete poslouchat, začnete se životem potácet. Mně se mockrát v životě vyplatilo naslouchat svýmu andělovi.
