Co to je? Bují to v Asii i Americe, jen ve staré dobré Evropě to skomírá. Porodnost? Ekonomický růst? Nové technologie. Zejména jedna jejich část – genetické modifikace.
Uhýbáme před nimi. A každý strach něco stojí. Tenhle může být dražší, než si dnes dokážeme představit.
Zatímco si Benedikt XVI. v pracovně chystal novoroční poselství, zasedl v jiné vatikánské komnatě za stůl i profesor Ingo Potrykus. Jako jeden z osmdesáti členů Papežské akademie věd chtěl dát průchod své nevoli nad evropskou posedlostí sedmým, třináctým a patnáctým písmenem abecedy. Těmi, které dohromady tvoří magickou zkratku GMO. V dopise zkritizoval zdejší vědecky nepodloženou ostrakizaci geneticky upravených plodin. A vůj podpis k němu nakonec připojilo ještě čtyřicet dalších vlivných přírodovědců.
Shodou okolností zrovna v době, kdy se jejich zaoceánští kolegové chystají uvolnit cestu laboratorně upraveným lososům na americké talíře. Modifikovaná sója a kukuřice už sice v jídelníčku Američanů zdomácněly před dvaceti roky, ale živočich s pozměněnou genetickou výbavou? To je překvapivá novinka i na tamní poměry.
Co se to děje, když za prosazení podobných biotechnologických novinek na naší straně Atlantiku už oroduje i Vatikán, jindy nesmlouvavý strážce tradice a odpůrce manipulací s čímkoli živým? Bude jednou Evropa svou obezřetnost vůči genetickým modifikacím považovat za skvělou investici, nebo neomluvitelnou chybu?
Odhoďte stěžně, zavřete brány Zákazy nových technologií už si zavařila nejedna civilizace. Učebnicovým příkladem je Čína. V první polovině 15. století dokázali Číňané stavět zaoceánské koráby, proti nimž byly největší evropské námořní lodi jen ubohými kocábkami. Admirál Čeng Che podnikl od roku 1405 do léta roku 1433 sedm zámořských expedic, které jej zavedly až na somálské pobřeží, do Indie a Indonésie. Říše středu měla všechny předpoklady stát se světovou námořní velmocí a ovládnout kolonie. Získala by obrovský ekonomický potenciál a politický vliv. To vše padlo, když císař Ču Čchi-čen zakázal zámořské plavby a stavbu korábů s více než dvěma stěžni. Objev Ameriky tak Číňanům vyfoukl Kryštof Kolumbus na palubě chatrné karavely Santa Maria.
Odůvodnění císařského dvora zněla logicky. Před říší stojí naléhavější problémy, například hrozba mongolských nájezdníků. Je třeba investovat do obrany, a nikoli do zámořských výbojů. Čína se uzavřela, omezila import zboží i nápadů. Příjmy z cel poklesly, zato začalo kvést podloudnictví. A jak dokládají historické studie, otevřel navíc úpadek čínského námořnictva prostor nájezdům japonských pirátů.
Jak už to tak bývá, dláždily čínskou cestu do blátivé izolace dobré úmysly. Snad ten příměr kulhá, ale té otázce se nelze úplně ubránit: když dnes v Evropě podvazujeme rozvoj technologií, na které zbytek světa sází, nezaháníme se také do izolace, která nás jednou bude mrzet? Už teď je zřejmé, že na to evropské země doplácejí přinejmenším odchodem špičkových mozků z biotechnologických oborů, v nichž tak začínáme zaostávat. Nové patenty i licence (a pohádkové příjmy z nich) dnes končí v jiných kapsách. Těžko se přitom hledá důvod, proč věřit, že Evropa zbavená biotechnologií a genového inženýrství bude lepším a bezpečnějším místem k životu.
Převor Diviš a šílené krávy Odkud vlastně naše nedůvěra ke GMO vyvěrá? Zdá se, že jedním z významných faktorů byl na počátku chybný odhad amerických biotechnologických firem. Když před dvaceti lety vrhly na trh první upravené plodiny, měly pochopitelný zájem na co největším odbytu. Jejich marketingoví poradci došli k mylnému závěru, že se manipulace celosvětově nejsnáze prosadí, když budou přinášet výhody pěstitelům. Vznikly tak první modifikované odrůdy bavlníku, kukuřice nebo sóji, které díky úpravě genové struktury vzdorovaly škůdcům. Farmáři si mnuli ruce, protože ušetřili na postřicích i pohonných hmotách do traktorů a přitom jim utěšeně rostly výnosy. Aprotože se moderní věda ve Spojených státech těší mimořádně vysoké důvěře, přijali novinku za svou bez problému i tamní zákazníci. Akceptovali ji, podobně jako jsme my zvyklí přijímat nové šlechtitelské odrůdy.
Jenže v úřednické Evropě „zelenina z Frankensteinovy zahrádky“ – jak se tady záhy začalo geneticky modifikovaným plodinám říkat – narazila. Zatímco v zámoří stačí, když jakékoli potraviny projdou standardními testy a vyhoví běžným normám, zdejší byrokrati pro ty upravené vyčlenili zvláštní „vitrínu“, aby jejich nástup nikdo nemohl přehlédnout. Odtud už byl jen krůček k jejich ostražitému odmítnutí.
Evropský spotřebitel je po relativně čerstvých zkušenostech s nemocí šílených krav podezřívavější. Není proto divu, že o výrobcích zařazených úředně do speciální kategorie (v zásadě výstražného charakteru) začal uvažovat v rovině přínosů a rizik. Běžného občana, který krouží s nákupním vozíkem mezi regály supermarketu, přitom samozřejmě nijak zvlášť nezajímá, zda měl sedlák s pěstováním plodiny problémy. Důležitá je pro něj cena a kvalita. Jenže olej z geneticky modifikované sóji se v tomhle prakticky neliší.
Evropský zákazník si tedy na misku přínosů zaznamená „nulu“. A ve srovnání s tím se mu zdá i hypotetické riziko přinejmenším podezřelé a nutkání „pro jistotu“ modifikované potraviny odmítnout pak jen těžko potlačuje.
Tím spíš, že na starém kontinentu má odpor vůči technickým novotám hluboké kořeny. Sahají přinejmenším do 18. století, kdy Prokop Diviš narážel na nepochopení při svých pokusech s hromosvodem nebo Edward Jenner na nedůvěru při snaze zavést očkování proti černým neštovicím. Nemluvě o rozbíječích strojů, kteří v textilkách ničili mechanické stavy v obavě, že je připraví o práci a výdělek. Podobně se dnes Evropa – a především její politická reprezentace – bojí i konkurence levné zemědělské produkce ze zámoří a ztížení dovozu modifikovaných plodin je jednou z taktik, jak ochránit zdejší agrární trh. Myslí si to zjevně i Světová obchodní organizace, která ve svém nedávném verdiktu dala jasně najevo, že argumentaci ochranou zdraví a životního prostředí považuje v tomto případě za zástupnou.
Cpu se, tedy jsem Ukazuje se ovšem, že dostatečně vysoké přínosy jsou schopny i nás – bojácné Evropany – smířit s nebezpečím, nebo novinkami, jejichž rizika neznáme. Pro příklad netřeba chodit daleko. Loni zemřelo na českých silnicích bezmála 750 lidí. Přesto každý den usedají miliony z nás do automobilů a riskují celkem reálnou šanci, že se stanou jednou z mnoha obětí dopravních nehod. Trh s mobilními telefony tady zase prožíval boom i v době, kdy Světová zdravotnická organizace otevřeně přiznávala, že nemůže garantovat, zda si jejich používáním nepoškozujeme zdraví.
Pokračování na straně 22
Dokončení ze strany 21
Přínosem, který vyváží obavy ze smrti, může být v našich poměrech zjevně i pohoda navozená plným břichem nebo hladinkou oblíbeného narkotika v krvi. A tak je čtvrtina dospělých Čechů obézní a třetina má nadváhu, i když je vědecky mimo jakoukoli pochybnost prokázáno, že to nese smrtelná rizika. O kouření ani nemluvě.
Americké biotechnologické firmy už se v tomto ohledu poučily a usilovně pracují na úpravách, které by nabízely dobře patrné přínosy nejen pěstitelům, ale i koncovým zákazníkům. V loňském roce byla ve Spojených státech například schválena sója, která má vysoký obsah takzvaných omega-3 polynenasycených mastných kyselin. Tedy látek, jež lékaři a dietologové doporučují jako prevenci kardiovaskulárních onemocnění, arterosklerózy, Alzheimerovy choroby a některých dalších civilizačních i nádorových nemocí.
Podobný přínos slibuje i modifikace v úvodu zmiňovaného lososa, který by měl být schválen americkým Úřadem pro potraviny a léčiva během letošního roku.
Díky zásahu do dědičné informace roste tahle ryba linie AquAdvantage až čtyřikrát rychleji, než její původní, neupravené dvojče. Obchodníci tak mohou její maso – takto významný zdroj omega-3 polynenasycených mastných kyselin – prodávat výrazně levněji. „Geneticky modifikovaný losos může být první potravinou, u níž snížení ceny vlivem technologické inovace samo o sobě zajistí významné zdravotní přínosy už jen tím, že se prostě stane dostupnější pro široké vrstvy obyvatel,“ komentuje snahu vědců ekolog a ekonom Martin D. Smith z Duke University v americkém Durhamu.
Urbi et orbi Byli bychom ovšem ke geneticky modifikovaným plodinám první generace, šité na míru zemědělcům, nespravedliví, kdybychom i jim nepřiznali přímý spotřebitelský přínos. Ten je ale skryt tak důkladně, že si jej málokdo z nás uvědomí. Plodiny odolné k hmyzím škůdcům jsou například méně „prožrané“ housenkami, a jsou proto méně napadány plísněmi. Ty přitom dokážou rostlinu promořit nebezpečnými mykotoxiny, které jsou schopné vyvolat například defekty lidského plodu a přispívají také ke vzniku těžkých vrozených defektů. V rozsáhlých pokusech italských vědců obsahovalo zrno manipulované kukuřice 143krát méně plísňových jedů než zrno obyčejné kukuřice pěstované na sousedních polích. Italská vláda ale zakázala vědcům výsledky těchto pokusů zveřejnit, protože pro ni byly „politicky nepohodlné“.
Přesto však nakonec GMO rostliny našly v Evropě zajímavého a trochu nečekaného spojence. Fakt, že genové inženýrství může významně přispět k nižší ceně i snazší dostupnosti potravin a zmírnění hladu, nenechalo chladným jindy přísně odmítavý Vatikán. Možnost obrnit typické plodiny třetího světa, jako je proso, čirok, maniok, rýže nebo banánovník proti chorobám, škůdcům, suchu, zasolení půdy a dalším nepříznivým vlivům, které mají často za následek neúrodu a katastrofální hladomory, je prostě příliš lákavá.
Ostatně měnit se pomalu začíná i pohled prostých Evropanů. Průzkumy provedené v několika posledních letech prozrazují, že situace není zdaleka tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát z nesmlouvavého odporu unijních úředníků a politiků. Podíl lidí, kterým genetické modifikace nevadí, rok od roku pomalu roste a někde dosahuje překvapivých hodnot. Kupříkladu v Česku proti nim nic neměla rovná polovina dotázaných. A jako velkou hrozbu pro životní prostředí dnes „zeleninu z Frankensteinovy zahrádky“ chápe už jen dvacet ze sta obyvatel Unie.
Bramborová revoluce a jiné příběhy Potíže s přijetím genových manipulací často pramení z toho, jak je široká veřejnost chápe: jako technologie, které zásadním – a v podstatě šíleným – způsobem mění náš přirozený svět. Změny sice přinášejí v mnoha ohledech opravdu závratné. Jaksi nám přitom ovšem uniká, že tenhle svět člověk zásadně překopává odpradávna.
Způsob, jakým naši předci proměnili planě rostoucí rostliny a divoké živočichy na kulturní plodiny a hospodářská zvířata, i s odstupem mnoha tisíciletí bere dech. Planého předchůdce kukuřice rostoucího v Mexiku řadili botanici původně do jiného rodu, protože si neuměli představit, že tuhle nenápadnou travinu proměnili indiáni na mohutnou rostlinu s palicemi plnými velkých zrn, která jsou nabitá výživným škrobem. Nové kulturní plodiny roznesli lidé po celém světě. Jihoamerický brambor dovezený do Evropy změnil celý kontinent k nepoznání, protože umožnil lidem, aby se uživili úrodou sklizenou na malém políčku. Slavný obraz Vincenta van Gogha Jedlíci brambor je svědectvím o této „bramborové revoluci“.
Dnešní zemědělství mění svět stejně, jako to dělaly generace našich předků. Jde v zásadě o logické pokračování procesu, který začal před více než deseti tisíci roky domestikací prvních rostlin a zvířat. Při získávání nových odrůd nebo plemen už ale nespoléháme jen na čistou empirii, začali jsme využívat výdobytků moderních přírodních věd. Tak se v posledních desetiletích do arzenálu zemědělců zařadila i molekulární genetika a genové inženýrství. Což je mimochodem termín, který ve svém sci-firománu Dračí ostrov použil Jack Williamson už v roce 1951. Tedy celé dva roky před tím, než James Watson a Francis Crick štamgastům cambridžského hostince U Orla ohlásili památnou větou „Rozluštili jsme kód života!“ fakt, že objevili strukturu DNA.
Burza, kde se mění, půjčuje i krade A je tu ještě další věc, na niž by se nemělo zapomínat: příroda funguje i bez přispění mužů a žen v bílých pláštích jako jedna velká genová burza, kde se mění, půjčuje i krade. Když při letní bouřce udeří blesk do louky, otevře elektrický výboj buňky půdních bakterií zlomkům dědičné informace, které se tam dostaly z uhynulých živočichů, rostlin i mikrobů. Kdybychom chtěli být v tažení proti modifikovaným organismům důslední, museli bychom na takovém místě zapíchnout tyč s výstražným nápisem „Pozor, GMO!“, protože tam úseky cizorodé dědičné informace získalo řádově asi deset tisíc bakterií.
„Úpravám“ se koneckonců nevyhnou ani lidé. Každý z nás si nese mezi třemi miliardami písmen genetického kódu, z nichž sestává lidská dědičná informace, asi 240 milionů písmen, jež pocházejí z virů. Ti v dávné i méně dávné době nakazili naše předky a zabudovali do jejich dědičné informace své geny. Vlastních genů máme zhruba čtyřikrát až pětkrát méně než úseků zděděných po virech. Za některé z nich můžeme být přitom „pašerákům“ vděční – jeden z genů virového původu využívá například organismus matky během těhotenství při budování placenty.
A ilustrativní příběh na závěr. V polovině 19. století se ve střední Belgii nečekaně objevili krávy a býci s nezvykle mohutným svalstvem. K údivu i radosti chovatelů, kteří z nich neváhali vyšlechtit plemeno, známé dnes jako belgický modrý skot. Až později se ukázalo, že na počátku rodokmenu nového plemene stojí jeden porouchaný gen, který svalovou deformaci u dobytka způsobil. Podobnou zkušenost mají i chovatelé psů: stejný defekt totiž zajišťuje špičkovou výkonnost chrtům whippetům.
Nedávno proto zkusil americký biolog Terry Bradley laboratorně vyblokovat stejný gen pstruhům „duhákům“. Experiment dopadl, jak výzkumník předpokládal: získal ryby s enormně vyvinutým svalstvem. Byl jeho počin nebezpečným vstupem do zakázané komnaty, před níž se máme mít bedivě na pozoru, když se ukazuje, že stejně disponovaná zvířata mohou prakticky kdykoli náhodně vzniknout jako „hříčka přírody“?
***
Těžko se hledá důvod, proč věřit, že Evropa zbavená biotechnologií a genového inženýrství bude lepším místem k životu Co se to s Evropou děje? Proč je najednou papežštější než papež? Vždyť i zdrženlivý Vatikán už oroduje za větší vstřícnost vůči GMO.
Planého předchůdce kukuřice botanici původně zařadili do jiného rodu. Neuměli si představit, že z téhle nenápadné trávy by dokázali indiáni vyšlechtit to, co známe dnes.
O autorovi| JAROSLAV PETR, JOSEF GREŠ, Jaroslav Petr je profesorem České zemědělské univerzity. Pracuje také ve Výzkumném ústavu živočišné výroby.
