Václav Táborský dokument označuje za svou filmovou labutí píseň. „Točili jsme v dubnu 1968, moderátorem byl Miloš Kopecký, který se v Praze a v Plzni ptal chodců na data z české historie, která končila na osmičku. Začínal rokem 1278, kdy jsme po smrti Přemysla Otakara II. přišli o přístup k Jaderskému moři. A pokračoval založením Karlovy univerzity v roce 1348, druhou defenestrací v roce 1618, revolucí 1848, vznikem samostatné republiky 1918, jejím koncem po Mnichovu 1938, únorem 1948, končil rokem 1968.“ Dvacet let v trezoru Táborský připomíná, že Miloš Kopecký se ptal způsobem, který budil dojem, že jde o současné dění. „Řekl například: Přišli jsme o přístup k Jaderskému moři. Co si o tom myslíte? A odpověď zněla: U nás nic divnýho, my vždycky vo všechno přídem. Když Miloš v Plzni nadhodil, že v Praze rozzuřený lid vtrhl na Hrad a shodil ty lumpy z okna ven, dostal hned dvě protichůdné odpovědi. Radši jděte dál, pravila jakási opatrná dáma, a naopak radikálnější mladík zajásal: No konečně kloudnej čin.“ Táborský vzpomínal, jak se Kopecký zeptal se i náhodně procházejícího satirika J. R. Picka a položil mu otázku: Co říkáte tomu, že jsme přišli o svou samostatnost? Oslovený se prý zamyslel a řekl: Že jsme přišli o svou samostatnost? Nic novýho. Já se jen bojím, abychom nebyli znova vosvobozený. Snímek pak logicky zmizel na více než dvacet let v normalizačním trezoru. Režisér Táborský natáčel i 21. srpna 1968, od rána byl v ulicích. Druhý den zamířil do Studia dokumentárních filmů, kde mu přidělili štáb, kameramanem byl František Vlček. „Myslím, že další podobné štáby utvořili také Jiří Papoušek nebo Evald Schorm. Ti točili většinou v Praze. My vyrazili do Pardubic. Proslýchalo se, že tam naši železničáři zastavili vlak s rušičkami, které vezli Rusové do Prahy, aby znemožnili vysílání protiokupačního rozhlasu. Ptali jsme se jedné obtloustlé ajznboňačky, kde vlak je, jen se na nás zle podívala a nic neřekla, ale další železničář nás poslal na stanici do Kostinic. Přednosta stanice obětavě poskytl svůj byt v prvním patře, odkud jsme točili z okna za záclonou. Přesto nás jeden z Rusů zahlédnul a během pár chvil jsme z chodby slyšeli dupot vysokých holínek. Franta Vlček jen stihl hodit kameru do kumbálu, rozlétly se dveře a v nich vojáci se samopaly. Mířili přímo na nás a chystali se k domovní prohlídce. Naštěstí pan přednosta byl duchapřítomný. Skočil po telefonu a dal bleskově pokyn zvednout návěstidlo. Tím vlaku s rušičkami uvolnil trať. Důstojník dole zahulákal, ozbrojenci seběhli zpátky a naskákali do už rozjíždějících se vagonů.“ Pro tuto chvíli byli zachráněni a zpět k autokárku se vraceli opatrně. Tak uviděli, jak od Pardubic přijíždějí obrněné vozy. Obratně se jim vyhnuli a o tři měsíce později Václav Táborský se svojí ženou zmizeli z okupované republiky.
Jak to viděl Voskovec Do Kanady také ilegální cestou doputovaly záběry natočené v srpnových dnech Táborským i dalšími dokumentaristy. Zde je sestříhal režisér Rudolf Krejčík do filmu Seven days to remember– Nezapomenutelných sedm dnů. To bylo v roce 1969 a komentář k filmu četl Jiří Voskovec. Voskovec přitom ještě pouhých pět dnů před srpnovou okupací psal Janu Werichovi, že z toho, co čte v Americe, má dobrý pocit, že nejhorší krize je už překonána. V únoru 1979 na kopii tohoto dopisu připsal: To jsem byl vůl.
Táborský vzpomíná, že byl v srpnu 1968, pokud jde o možnou invazi, spíš skeptik. „Moje očekávání se potvrdila už 1. srpna. Ten den jsem totiž letěl na konferenci do Berlína a hned na hranici s tehdejší NDR se z okénka letadla při jasném počasí naskytl pohled na tisíce shromážděných tanků a další výzbroje.“ uzavírá.
