Jsou metody svádění, které se dají používat jen po určitou dobu. Pohled, dejme tomu, na statného padesátníka, který se snaží podmanit si publikum nyjícím rádoby chlapeckým pohledem někdejšího člena populárního voice bandu, jehož písně si broukala celá škola, je všechno možné, jen ne povzbudivý. Nebezpečné kouzlo zpěváka Grega Dulliho (1965) se proti tomu během skoro pětadvaceti let nijak neumenšilo. Nevadí, že Dulli, který dříve na pódiu působil jako dravý mladý gangster, dnes připomíná spíš oplácaného dona, který nad talířem vybraných těstovin udílí rozkazy a dává „nabídky, jež nelze odmítnout“. Nevadí ani, že jeho hlas ztratil trochu z někdejší ječivé razance. V jeho písních je pořád stejné napětí, rozpor, pro jehož vyjádření Dulli našel odpovídající hudební formu, kterou během let už jenom zpřesňoval. Nové album v jeho diskografii představuje ne snad pokrok, ale potvrzení. Je to vyrovnaná a silná deska.
Greg Dulli se do širšího povědomí dostal jako frontman skupiny The Afghan Whigs. Generačně byla spřízněná s vlnou tzv. grunge, úplně s ní ale nesplývala. Whigs s lidmi z okruhu kapel jako Nirvana nebo Soundgarden sdíleli zalíbení v těžkých kytarách, kořeny v alternativním rocku 80. let, ne zrovna pozitivní energii. Dulliho kapela (její další výraznou osobností byl ještě baskytarista John Curley) ale drásavý rockový vršek dokázala velmi organicky naroubovat na pružnou rytmiku, jež někdy působila jako spíš odpovídající soulu nebo taneční hudbě sedmdesátých let. V nejlepších momentech The Afghan Whigs zněli jako divoké stísněné disko. Tomu odpovídal i Dulliho zpěv, někdy hebký až vlezlý v duchu vokálů velkých popových nadsamců typu Marvina Gaye či Ala Greena, zároveň ale rozervaný, někdy až zoufale. Evokativní texty dokreslovaly obraz frajera rozpolceného mezi chutí se spustit a kocovinou z toho. Pokud bereme vztah umělce a publika jako analogii sexuálního aktu, tak Dulli jako kdyby hrál „na férovku“: pojďme to roztočit, už teď z toho mám výčitky svědomí.
Téhle formule se drží i na nové desce své současné skupiny Twilight Singers Dynamite Steps, dokazuje, že ji postupem času dovedl k jisté perfekci, aniž by přitom přišla o náboj. Jednotlivé skladby nesou Dulliho charakteristický rukopis, tiché začátky se zlomí do agresivních dusajících konců. Pružná rytmika vybízí k tanci, vždycky je to ale tanec v garáži s nízkým stropem, akordy se nerozlétávají do prostoru, se stoupající hlasitostí se spíš prožírají někam dovnitř. Dnešní studiová technologie umožňuje dodatečně upravovat intonační nepřesnosti v pěveckém projevu, Dullimu se něco takového očividně příčí. Ušlechtilý postoj – v úvodní skladbě Last Night in Town by ale neuškodilo na té zásadovosti trochu ubrat a některé pasáže ve studiu vzít ještě jednou... Nakonec to ale nevadí, jeho barva hlasu, jež z písní dělá cosi mezi kusem pro barovou kapelu a labutí písní umírajícího hrdiny noirového filmu to kompenzuje.
Twilight Singers navíc na desce neznějí jako doprovodná kapela pěvecké hvězdy – jsou velmi kompaktní, sevření, vyhraní a netrpí potřebou tyhle kvality posluchači okázale vnucovat. Skladby jsou aranžovány vynalézavě – pulz basy doprovázený Dulliho odsekávaným vokálem v úvodu písně Waves, dekadentní „disko“ smyčce, jež dotvářejí chmurnou atmosféru singlové On The Corner. Dynamite Steps jsou deska kapely, která se už nemusí hledat – našla se v tom, co dělá, je dost dobrá. Výborná předzvěst dubnového koncertu Twilight Singers v Praze.
***
Twilight Singers: Dynamite Steps Sub Pop, 2011
