Poslední film Jiřího Menzla vlídně přijali diváci ve Francii a v červenci ho čeká vstup do amerických kin.
V Třeboni právě vrcholil festival animovaných filmů. Režisér Jiří Menzel však nepřijel pracovat, ale odpočívat. Přesto hned v první hodině svého pobytu v lázeňském městě absolvoval setkání s britským producentem a publicistou Phillipem Bergsonem. Mají se zanedlouho potkat na „retro“ festivalu ve Valencii, který připomene události roku 1968.
* LN Jedete do Valencie vzpomínat na festival v Cannes před čtyřiceti lety. Proč?
Protože filmový festival, který pořádají v červnu ve Valencii a kam mě pozvali, je věnovaný tomu, který byl před čtyřiceti lety zrušen v Cannes. A jsou pozvaní filmaři, kteří v roce 1968 byli přítomni nebo měli v Cannes soutěžit. Tehdy tam byli Godard, Lelouche, Chabrol, Jáncso, Resnais, Lester, Polanski a další, kromě jiných také Forman a Němec.
* LN V osmašedesátém Francie žila revolučním nadšením a Československo sovětskou invazí. A na canneském festivalu byly v soutěži české filmy, mezi nimi i vaše Rozmarné léto.
Ještě teď, po čtyřiceti letech, mě to šokuje: v osmašedesátém roce byly v hlavní soutěži festivalu v Cannes tři československé filmy: Formanův Hoří, má panenko, Němcův O slavnosti a hostech a Rozmarné léto. V Cannes bývají v soutěži, jak známo, většinou tak dva tři americké, dva francouzské a někdy třeba dva filmy italské - a z východních zemí skoro žádné, ty se spíš dostanou do Berlína. Tehdy ale byla československá kinematografie v takové síle, že vyhrávala všechny festivaly od Mannheimu po Toronto. Ten canneský festival byl v tomto mimořádný, a od té doby, pokud jde o naši účast, vlastně nic - je to smutné, a není to jenom vina naše.
* LN Čím to tedy podle vás je?
Řekl bych, že světová kinematografie se někdy v sedmdesátých letech vydala směrem jakési dehumanizace. Filmy Formanovy, Schormovy, Chytilové pořád ještě měly nějaké lidské jádro. A teď světovou kinematografii ovládají příběhy umělé. A„přitažlivé“ jsou spíš násilím než čím jiným. Ty filmy jsou tímhle překořeněné.
* LN Jak to bylo tedy v Cannes v osmašedesátém?
Já zrovna točil na Barrandově Zločin v šantánu. Měl jsem jet jenom na poslední dva dny festivalu, protože Rozmarné léto měli promítat až ke konci soutěže. Byli tam ale Miloš Forman a Honza Němec a také celá francouzská nová vlna. A místní intelektuálové se rozhodli, že ten festival zlikvidují. To se Francouzům občas stane, že je popadne hysterie, zapalují auta a staví barikády. Intelektuálové stávkovali, jedna herečka se pověsila na oponu, aby se nemohlo promítat, a Godard prohlásil, že by se jeho filmy neměly promítat v kinech, ale v továrních halách, chytila je všechny tahle komunistická idea.
* LN Vlny nepokojů byly ale tehdy na celém světě, nejen ve Francii...
A v Americe hnutí hippies, něco se dělo v Asii, všude byly jiné důvody, ale v Československu ta revoluce byla jaksi nejvíc nadějeplná. Revoluční nadšení v Paříži a vůbec na Západě bylo trochu jiné než to naše, my mu taky moc nerozuměli a oni zase nerozuměli našim událostem. Když přišla ruská vojska, byl to šok pro všechny, i pro do té doby levé intelektuály. Třeba Yves Montand a jiní se pak otočili proti Rusku. Byl to myslím Sartre, kdo, možná trochu nespravedlivě, označil Československo za Biafru ducha. A festival, ve kterém jsme měli tři želízka v ohni, se nedokončil.
* LN A co ty filmy? Jak dopadly?
Ty, co už soutěží zkraje prošly, pak nemohly jít na další festivaly. Můj nešel a mohl soutěžit tedy v Karlových Varech, a dostal tam dvě velké ceny - za nejlepší film a za nejlepší technickou kvalitu. Paradoxní bylo, že v roce 1968 jsem tam byl takhle poctěn, a v roce 1970 už jsem na karlovarský festival nesměl. Když se členka poroty, francouzská herečka Marie-José Nat se mnou chtěla sejít, Jirka Janoušek ji musel vyvézt na kraj Karlových Varů a tam jsme se tajně potkali.
* LN Vadilo vám to hodně?
Tenkrát celkem ani nevadilo, bylo to jen všechno dost absurdní. Byl to i v kultuře velký zlom. Ještě v roce 1968 například Státní cenu dostaly tři filmy: Marketa Lazarová, Romance pro křídlovku a Ostře sledované vlaky. Pak přišla normalizace a my byli svědky toho, jak se vesel chopili nýmandi, kteří se díky okupaci dostali k lizu. Švorc řediteloval v Národním divadle, Mixa na Vinohradech, na Barrandově začala vládnout ta známá klika - Balík, Sequens, Kachlík, Vorlíček a další. Byli ve straně a pak z té strany zase rychle vyklouzli.
Pokračování na straně 14
Myslím, že komedii...
Dokončení ze strany 13
* LN Ve Valencii se to všechno tedy znovu připomene. Vás ale ve světě čekají premiéry filmu Obsluhoval jsem anglického krále. V Paříži byla už v prvním květnovém týdnu a noviny o ní psaly velmi vlídně.
Ale to vím jen z doslechu. V Americe bude distribuční premiéra v červenci. A teď jsem se vrátil z festivalu v San Francisku - tam mi dali mou první celoživotní cenu, před osmnácti lety - cenu Akira Kurosawy. Anglického krále tam uvedli mimo soutěž. Byli jsme s ním i v Londýně, kde také půjde do kin, na předdistribučním promítání pro novináře.
* LN Jaké jsou ohlasy tam?
Ti novináři, kterým se film nelíbil, za mnou zřejmě nepřišli, a ti, kteří se mnou chtěli mluvit, se tvářili nadšeně. Ocenili, že o vážných věcech se vypráví lehkou formou a s humorem. Líbil se jim velmi Ivan Barnev, a všude se mě ptali, kde jsem sehnal tolik krásnejch holek. Jsem zvědav, jak to bude v Americe, kde je Anglický král zařazen do sítě art-kin. Já jsem rád, když je film pro lidi, nechci být průkopníkem, to se o mně ví.
* LN Od premiéry filmu Obsluhoval jsem anglického krále jste byl snad čtyřicetkrát v zahraničí -většinou asi kvůli tomuto filmu?
Je pravda, že jsem teď byl hodně na cestách. Ano, většinou s Králem, ale leckde také uspořádali přehlídku mých filmů. Já jsem totiž slavnej, víte? Například v Maďarsku mě poznávají lidi na ulici.
* LN Pokud vím, slavili jste v Budapešti s vaším oskarovým kolegou Istvánem Szabóem kulaté narozeniny?
Szabó se narodil asi o čtyři dny přede mnou, takže jsme taková dvojčata. Přišli jsme na to před několika lety a vždycky jsme se pak při té příležitosti potkávali. Teď měl sedmdesátiny podobně jako já a v Maďarsku mu udělali velkou slávu. Natočili o něm dokument a on si přál, abych v něm taky vystupoval. Pozval mě do Budapešti, procházeli jsme se místy, kde on točil svoje slavné filmy, a pak jsem ho já zase vzal do Prahy a ukazoval místa mého natáčení. Vznikl zajímavý film, který ovšem Česká televize odmítla koupit. Sešli jsme se pak ještě v Londýně, kde nás s Wajdou a Szabóem pozvali na panelovou diskusi o cenzuře, István mi hlásil, že se v recenzích na ten jubilejní dokument dočetl, jak Szabó zneužil Menzla, aby se přihřál na jeho slávě. Jak vidno, všude jsou blbci.
* LN Co vás po všech těch premiérách ve světě čeká?
Hlavně divadlo, doma. V Českém Krumlově se v srpnu bude na točně znovu hrát Sluha dvou pánů, kterého jsem tam režíroval vloni, a v Českých Budějovicích nazkoušíme na podzim dalšího Shakespeara - Mnoho povyku pro nic. To jsem ještě nikdy nedělal a docela se těším. Moje režie se ale drží na repertoáru ještě jinde. Už asi dvanáct let se hraje Brouk v hlavě, dokonce drží rekord repríz Vinohradského divadla, bylo jich už asi 260 nebo snad i víc. A přes 600 repríz má Blbec k večeři v Divadle Bez zábradlí. Tam se hraje pět kousků, které jsem režíroval a pořád je vyprodáno.
* LN Tušíte, čím to je?
Protože to jsou komedie a já si myslím, že komedie dělat umím. Není to sice nic „úctyhodného“, a kdybych dělal mordýrny, budu slavnější, ale zase je to užitečné. Lidi se zasmějou a to je dobré pro jejich zdraví. A pro mě užitečnější než nějaké převeliké umění.
* LN Nemyslíte na nějaký nový film?
No, o něčem se přemýšlí. Ale pro mě je to těžké, cítím příliš velkou zodpovědnost za ty prachy, které se protočí. Sám v sobě nemám tu drzost vzít knížku a jít někam a prosit - dejte mi peníze, a já vám z toho udělám film. Když mi dají důvěru a nemluví mi do toho, udělám všechno pro to, aby ty peníze nebyly vyhozené.
* LN Dalo by se ale asi říct, že vás svrbí ruce?
Hodně, hodně. Namlsal jsem se na Králi, protože natáčení proběhlo tak hlaďounce, práce to byla radostná, žádný mučení. Ve srovnání s tím, jak těžce jsem se mořil se scénářem, to nebylo nic strašného.
* LN Na druhou stranu: nemusel byste možná už do konce života pracovat, jen si třídit zážitky a vzpomínky, dělat moudrého... To vás neláká?
Nezastírám, že bych byl už od maturity nejradši nedělal nic. To se mi tedy nepovedlo. A je pravda, že existenční důvody pro to, že bych musel pracovat, tu už dnes nejsou. Docela dost vydělává i má žena. Někdy mě ale přece jen mrzí, že těch filmů nemám tak moc, vidím to na všech těch přehlídkách, kam mě zvou.
* LN Vybíral jste si náměty s rozvahou.
No, já jsem taková zdráhavá nevěsta. Do každého z filmů, které jsem v životě natáčel, jsem vždycky vstupoval s rozpaky. A většinou mi ty látky byly spíš vnuceny, než že bych si je vybral. Ale když už jsem některou nabídku vzal, šel jsem do toho vždycky plným srdcem.
* LN Natočil byste něco jinak?
Třeba Žebráckou operu - tu bych rád udělal znova, a myslím, že už bych i věděl jak - ale filmů podle ní je už nejmíň osm.
* LN Myslím, že málokdo dnes už ví, že oblíbenou knížku mnoha generací dětí Míša Kulička napsal váš otec. Po mnoha letech nedávno znovu vyšla.
Ano vydala ji jedna z dcer Jiřího Trnky, která si zřídila nakladatelství. Tatínek byl - na rozdíl od maminky švadleny - náročný intelektuál. Redaktor v melantrišském A-Z, překladatel. Němci ho zavřeli, ale naštěstí ne nadlouho. Když se Melantrich za protektorátu rozhodl, že bude vydávat české knížky pro děti, psal je Hrubín, Vančura, Olbracht, a mimo jiné i tatínek. Vlastně na počátku byla loutková hra: když Skupův žák Jiří Trnka měl před válkou svoje loutkové divadlo, tatínek mu napsal hru o Míšovi Kuličkovi. Potom z toho byla knížka a tři další pokračování, s ilustracemi Jiřího Trnky. František Fröhlich mi později vyprávěl, že si tuhle knížku vzal s sebou do Terezína. Za protektorátu ale nemohla vyjít pod otcovým jménem, takže můžete najít vydání, kde je jako autor uveden jistý Jan Vik. Otec ale také hodně překládal Flauberta, Dostojevského, německé autory...
* LN Měl jste tedy doma silné zázemí. Proto asi tíhnete nejvíc k literárním látkám?
Stále opakuji, že jsem měl velké štěstí: vyrůstal jsem v době, kdy nebyla televize, takže jsem dětství a mládí pročetl, a měl pak výhodu, že jsem tu literaturu dost znal.
* LN Co máte s sebou na čtení do lázní?
Mimo jiné knížku o Woody Allenovi.
* LN K němu se vždycky hlásíte. A prý jste se sešli?
Moje žena mi „ho“ dala k Vánocům: zjistila, že 23. prosince měl Woody Allen koncert ve Vídni, koupila lístky a jízdenky do pendolina, a my opravdu den před Štědrým dnem usedli do první řady uprostřed. Přišli takoví strejdové s instrumenty, a hned začali hrát, žádná velká show, ale hráli krásně. Zkraje mu to, než se chytil, moc nešlo, ale to vůbec nevadilo, mělo to skvělou atmosféru, a hráli dvě hodiny. A protože má žena je drzá, prozradila vzadu v zákulisí, že je tu Allenův kolega z Prahy a oni mě teda pozvali. Dal jsem mu DVD s Ostře sledovanými vlaky a on mi řekl, že ten film dobře zná. Umíte si představit, že jsem byl v tu chvíli pyšnej. Divil se, že jsme za ním přijeli až z Prahy, já se přiznal, že jeho filmy mám rád, a on řekl: „Až budete v New Yorku, stavte se.“
* LN Rozkřiklo se, že budete otcem. To vám dost změní život?
No vidíte, tak budu přece jen muset ještě trochu pracovat, aby bylo na kočárek a na sunar. A na plínky.
* LN Neříkal jste náhodou celý život, že nemáte v úmyslu (nebo odvahu) zakládat rodinu? Co se stalo, že jste se rozhodli jinak?
My se nerozhodli. To se prostě stalo. Nechci vám říkat obvyklé banality. Jako třeba „vidíte, co dělá láska!“ Nebo „když pánbů dopustí...“ A nezastírám, že mě to překvapilo. Ale ať už jsem dřív říkal cokoli, jsem rád, že se to stalo.
***
Do světa s „Králem“
V devětapadesáti místech světa byl od loňského ledna při různých příležitostech uveden film Jiřího Menzla Obsluhoval jsem anglického krále. Letos na festivalech a přehlídkách v Itálii, Švédsku, Dánsku, Nizozemsku, Polsku, Bělorusku, také v Austrálii či Velké Británii. Distribuční premiéra pro francouzská kina se se sympatickým mediálním ohlasem odehrála v Paříži 7. května, promo před letní americkou premiérou absolvoval režisér Jiří Menzel rovněž v tomto měsíci v San Francisku. Velký úspěch film zaznamenal v australském Melbourne. Všechny projekce provází množství rozhovorů s autorem scénáře a režisérem.
