Pátek 28. ledna 2022, svátek má Otýlie
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Mystifikace jako národní žánr

Česko

Zjednodušující klišé o národních povahách jsou k ničemu, dříve nebo později se vždycky objeví nějaký ten geniální Christian Morgenstern a rozbije naši stereotypní představu – třeba o nedostatku smyslu pro humor v německé jazykové oblasti. Ale přesto jedno specifikum Čechům upřít nelze: že si jako jediní odhlasovali, že největší postavou národa je fikce. Fikce zvaná Jára Cimrman. A právě vydaná Zvuková kronika Divadla Járy Cimrmana je k jejímu zkoumání ideální.

Jinde to byl ve stejné anketě třeba car (následován Stalinem), Churchill nebo Adenauer, vesměs postavy reálné až hrůza. U nás vítězí literární a divadelní mystifikace. Fiktivních postav a mystifikací – od Doktora Faustrolla a patafyziků přes Vernona Sullivana až po Kozmu Prutkova – zná světová literatura nepřeberně, ale že by jej občané většinově prohlásili za identifikační model své historie, to je asi opravdu unikát.

Mýtotvorná česká kotlina Tvůrci mezinárodní ankety vůbec s eventualitou fikce nepočítali, a tak byl suverénní vítěz nad Karlem IV. a dalšími reálnými osobnostmi vyřazen. Celý fenomén lze hodnotit jak negativně („národ šašků“, „smějící se bestie“), tak výrazně pozitivně: „Jednou z nejpovzbudivějších zpráv o stavu mé země,“ píše dramatička Daniela Fischerová, „bylo zvolení Járy Cimrmana největším Čechem, i když to u britské jury neprošlo. Desítky tisíc hlasů (...) zvolily do čela figuru dramatickou. Jára má přesně ten rozměr, který dramatu naší doby přísluší.“ (Literární noviny, 21, 2010). Dramatička ten rozměr přitom klade do kontrastu s dnešní ubohou domácí politikou, jež pro ni opravdový dramatický rozměr nemá: „Drama je spor velkých hodnot, tohle je malé, zašmudlané, upachtěné, jepičí.“

Nabízí se samozřejmě srovnání „fenoménu Cimrman“ s faktem, že ve světě nejpřekládanější český humorista Jaroslav Hašek byl mj. známý mystifikátor, který před 1. světovou válkou, pět let před nástupem dadaismu, dadaisticky perzifloval celou tehdejší politickou scénu založením partaje i s fiktivními předvolebními mítinky a kandidáty (večery Strany mírného pokroku v mezích zákona se svou strukturou nápadně podobaly večerům cimrmanovským – v prvé polovině osvětové přednášky, ve druhé Haškovy kabaretní aktovky). Připomeňme si ještě docela nedávný skandál s Entropou Davida Černého, kdy jsme se před celou Evropou prezentovali přímo vzorovou ukázkou žánru mystifikace, pracující parodicky s výtvarným znakem vžitých stereotypů o jednotlivých evropských národech.

Zrození divadla z ducha semináře K závěru, že v našich končinách se žánru mystifikace patrně daří víc než kdekoli jinde, nás však přivede i samotný strohý fakt nepřetržité třiačtyřicetileté existence Divadla Járy Cimrmana, které je i z mezinárodního hlediska skutečnou divadelněprovozní raritou.

Kde jinde v Evropě funguje téměř půlstoletí permanentně vyprodané divadlo pěstující programově kult fiktivního génia, jež má v současnosti na repertoáru géniových patnáct her (hraných ve dvojím obsazení), z nichž většina se hraje nepřetržitě od svého vzniku už tři nebo čtyři desetiletí a měřitelná úspěšnost se počítá ne v řádu stovek, ale tisíců repríz?

Zvuková kronika Divadla Járy Cimrmana je jedinečným dokumentárním materiálem ke zkoumání cimrmanovského mýtu. Rozhlasový redaktor Vladimír Kroc „vročil“ jednotlivé premiéry do dobového kontextu, počínaje přenosy Zdeňka Svěráka a Jiřího Šebánka z fiktivní rozhlasové nealkoholické vinárny U Pavouka (1966) a konče poslední premiérou DJC České nebe (2008). Kroc pozval k mikrofonu Svěráka, Smoljaka i další svědky, neobchází konfliktní situace divadla, včetně hořkých rozchodů a odchodů původních zakladatelů (Jiří Šebánek, Helena Philipová, Karel Velebný). Autentické úryvky z patnácti inscenací DJC jsou opatřeny komentářem, který je svědectvím o bizarních cenzurních praktikách, ale i strategiích a taktikách vyznavačů svobodného smíchu v nesvobodném světě, onoho stálého lavírování vtipu mezi potleskem a zákazem.

Panoptikum, v němž a z něhož se cimrmanovská mystifikace rodila, reprezentují obskurní postavy režimu typu manželky komunistického prokurátora Kepáka, nechvalně proslulého mj. při procesu s Miladou Horákovou. Tato cenzorka rezolutně nařídila škrt věty: „Není to komisař Rudé armády, ale gauner“, aniž taková věta při předváděčce zazněla, tu si komisařka napsala do bloku ve zcela jiném divadle. Podobné absurdity dokládají kontext cimrmanovského humoru, včetně jeho kritických významů (jestliže je v inscenaci Lijavec publikum v úvodním semináři vyzváno k besedě o hře, která teprve bude následovat, nemohlo to nepřipomenout vnímavějším divákům paradox debat kolem Charty 77, kdy byli občané vyzýváni k odsouzení textu, který nečetli).

Svěrákův komentář k Českému nebi (2008) mně dodatečně potvrdil, že základní stylovou inspirací tu je něco i pro mne důvěrně známého, co jsem si s inscenací propojoval už na premiéře – kýčovitý barevný výjev chodících národních klišé Apoštolové české řeči. Tento a další mnou milované barvotisky, na nichž jsou v ochotnických postojích bez ladu a skladu pod Hradčany, Řípem a Karlštejnem až surreálně naměstnány vlastenecké symboly a „ikony“ českého panteonu, od Husa, Komenského, Havlíčka, Němcové až k Masarykovi, jsou – řekl by Jiří Voskovec – tak hovadné, až jsou krásné. Tato dvojlomnost šerednosti a krásy, ironie a dojetí, blbosti a poezie je základní interpretační polohou cimrmanovského mýtu, jež mu zajišťuje nesmrtelnost.

Překvapivým paradoxem byl pro mne i fakt, že pevně ustálená forma cimrmanovských večerů (seminář + aktovka) se zrodila vlastně z náhody a z nouze: premiéra měla být sestavena ze dvou Mistrových aktovek (Akt / Domácí zabijačka), ale druhá nebyla dopsána, a proto byl Akt narychlo doplněn úvodním seminářem. A ten měl nakonec větší ohlas než samotná hra, a tak se stal nadále pevnou součástí všech večerů. Došlo tu k jevu, který jsem nazval „zrození divadla z ducha semináře“. Právě seminář vytvořil poetiku, předurčil styl a rozdal role i pro aktovky: role zanícených, horlivých vědců a divadelních amatérů, kteří nemají vyšší ambici než oddaně přiblížit a názorně demonstrovat Mistrovo dílo, bez jakékoli „herecké“ ctižádosti a manýry. Odtud základní cimrmanovský herecký styl – „podehrávání“.

Divadelnímu historikovi tento fakt zrodu poetiky nemůže nepřipomenout podobnou roli náhody při premiéře Vest-pocket revue, kdy se první z legendárních forbín (jež tu rovněž mívaly větší ohlas než zbytek večera) zrodila jako výpomoc z nouze při opravě kulisy. Bůh divadla, je-li jaký, stál v obou případech kdesi v malostranských portálech při zrodu díla.

To, co dnes vypadá jako samozřejmé, vůbec samozřejmé nebylo, ba zdálo se to nepředstavitelné. Nebyly to vůbec nezasvěcené hlasy, které tehdy tvrdily, že jevištní mystifikace o Mistrovi je chytrá, ale efemérní hříčka, která nepřežije jednu dvě sezony. Ani ti nejjasnozřivější z posuzovatelů prvých sezon netušili, že recenzují hru, jež se bude hrát nepřetržitě čtyři desetiletí. Později, když už stoupající divácký ohlas inscenací nešlo přehlédnout, titíž zkušení lidé budou tvrdit, že Svěrák, Smoljak a spol. jsou trvale nepoužitelní pro film: ten vyžaduje profesionální projev (popř. naturčiky), nikdy tu však neuspějí zapálení ochotníci, jako experiment budiž, ale masovější ohlas to mít nikdy nebude, jejich projev je příliš svázán s divadlem a humor je povýtce intelektuálský.

Ambivalence – záchrana před kýčem Skončilo to, alespoň u Svěráka, vrcholnými hereckými kreacemi s širokým diváckým záběrem (mj. Na samotě u lesa, 1976, Cimrman ležící, spící, 1983, Co je vám, doktore?, 1984; Jako jed, 1985; Obecná škola, 1991) a nakonec celonárodním ohlasem Kolji (1996) i s oscarovou pointou. V lepších případech („čapkovská“ postava pedantského otce a kutila z Obecné školy, který dává synovi k narozeninám namísto vzduchovky stojan k houslím) je prototypem Svěrákových postav mentor, kdykoli připravený nesnesitelně poučovat a přednášet. Tento sebeironický leitmotiv přinesl si Svěrák z divadelních seminářů a sem zase z pedagogické praxe. Edukativní obsesi propašoval i do zatím posledního snímku Jana Svěráka Kuky se vrací (2010) a samozřejmě i do oscarového Kolji, kde ruské děcko učí česky, a tato výuka i jazyková hra („Nemáte H? Taková velmoc – a nemá H!“) patří k nejcennějším a nejméně kýčovitým pasážím filmu.

Svěrákova popularita a pozice takřka národní instituce (kdyby se rozhodl kandidovat na prezidenta, patrně by nenašel konkurenci) pramení z toho, že širokému publiku nabízí identifikační symbol určitých hodnot a vlastností: toleranci, humor a ironii (k dospělým) i vážný vztah (k dětem). Reprezentuje všem dostupný soubor „aristotelských“ mravních ctností, jež jsou trvalým hledáním středu mezi dvěma špatnostmi, z nichž jedna je dána nadbytkem (uvtipkovanost, obžernost, opilství, promiskuita) a druhá nedostatkem (sucharství, askeze, abstinence, lakota). Toto trvalé hledání středu – ani kolaborace, ani disidentství, ani komerce, ani underground, ani kritika, ani stvrzení národního kýče – poznamenává bez rozdílu všechny Svěrákovy umělecké kreace – i jeho většinové přijímání veřejností. Tam, kde z této ambivalence pěstování jeho kultu vybočí („Bez nadsázky lze říci, že je takovým českým Leonardem da Vinci, polyhistorem, člověkem renesančních schopností.“ Dana Čermáková: GÉNIUS Zdeněk Svěrák, 2009), upadá do poloh, z jejichž parodie kdysi cimrmanovský mýtus vyrostl.

Smoljakova potutelná disharmonie Kupodivu nic z této harmonické rovnováhy nelze uplatnit při charakterizaci jeho uměleckého partnera. Jakkoli cimrmanovský humor je jen jeden, pro Smoljaka jako by platil v jeho širokém významovém spektru spíše pól demytizace než chlácholení, spíše potutelná disharmonie než slunná harmonie. Řečeno opět v nadsázce, spíš než „aristotelské“ termíny u něho platí pojmy „sokratovské“: jako by se Smoljak řídil spíš svým vnitřním „daimonem“ než všeobecným očekáváním.

Je-li Svěrák chápán jako kultivovaný pěstitel mýtu, je Smoljak spíše jeho disident. Hry, jež uvádí samostatně (Hymna. Fantom Realistického divadla Z. Nejedlého, Malý Říjen, Hus: Alia minora Kostnického koncilu), se sice shodují poetikou mystifikace s postupy „mateřské“ cimrmanovské scény, liší se ale nápadně větší mírou sršatosti, političnosti, satiričnosti a provokativní nepřizpůsobivosti většinovému vkusu. A nenalezneme v nich ani promile tzv. svěrákovské laskavosti.

Limity jsou tu však obdobné: tam, kde Smoljak svou „tendenčnost“ jaksi přežene, vychýlí ji sice opačným směrem než většinový Svěrák, ale zbaví ji životadárné dvojznačnosti, ambivalence, která živí věčný mýtus o Cimrmanovi. Možná že ten mýtus je proto tak živý, že je nikoli vymýcením, ale spojením protikladných vkladů dvou zakladatelských osobností.

***

Kde jinde v Evropě funguje téměř půlstoletí permanentně vyprodané divadlo pěstující kult fiktivního génia, jež má v současnosti na repertoáru patnáct her, z nichž většina se hraje nepřetržitě od svého vzniku už tři nebo čtyři desetiletí a úspěšnost se počítá v řádu tisíců repríz?

V kontrastu s národem milovaným „laskavým“ Zdeňkem Svěrákem je „poťouchlý“ Ladislav Smoljak, pro nějž jako by platil spíše pól demytizace než chlácholení, spíše potutelná disharmonie než slunná harmonie

O autorovi| Vladimír Just kritik a teatrolog Autor (* 1946) je divadelní a mediální kritik a teatrolog

Naši zemi by neubránila ani desetkrát větší armáda, říká armádní generál Opata

Premium Přes tři roky šéfuje armádě a nejvíc mu pije krev byrokracie. Když je nejhůř, oblékne maskáče a vyrazí z kanceláře...

Situace se obrací. Dřív byl vstřícný západ, dnes vyrazte s obytňákem na východ

Premium Nemám rád kempy s jejich davovou atmosférou, hlukem a stísněným prostorem a hotely jsou pro mě nenávratně statické,...

Recept na dlouhověkost? Chirurg Pafko vysvětluje, čím si zkracujeme život

Premium Profesor Pavel Pafko o tom, proč si u televize neotevře lahváč, o malém štěstí pro každý den a taky o poučném úrazu na...

Opět jsme to roztočili: Ohlédnutí za Vánočním kolotočem v roce 2021
Opět jsme to roztočili: Ohlédnutí za Vánočním kolotočem v roce 2021

Vánoční kolotoč se stal nedílnou součástí eMimina. Letos si už po třinácté naše uživatelky vzájemně poslaly dárečky, které opět udělaly velkou...