V předposledních Otázkách Václava Moravce kritizoval Vítězslav Jandák práci státního fondu kinematografie a svou filipiku doložil dvěma konkrétními příklady: jednak, že fond nepodpořil výrobu rodinného filmu Maharal - Tajemství talismanu, jednak s nonšalancí sobě vlastní nařkl fond i z toho, že upřel dotaci i jeho synovi. Maharal vysvětlení nepotřebuje: v radě fondu jsme scénář posuzovali několikrát, nikdy nás nepřesvědčil svou kvalitou (mimochodem - jeho autorem byl Martin Bezouška, kterého Jandák za svého ministrování jmenoval šéfem Odboru vnějších vztahů, analýz a komunikace). Film nakonec stejně vznikl - a kritika i diváci nám dali za pravdu. Osmdesát tisíc diváků je v žánru dětského dobrodružného filmu propadák, bylo to dokonce méně, než měly komorní Tajnosti Alice Nellis. Rada má navíc k dětským filmům kladný vztah celkem prokazatelně - loni pro ně dokonce vyhlásila speciální výběrové řízení.
Dotace odepřená exministrovu synovi je něco jiného, protože symbolizuje řadu mýtů, s nimiž se fond kinematografie potýká.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
Jandák v televizi prohlásil, že byť už nebyl ministrem, jeho syn „nesměl dostat grant, protože se jmenuje Jandák, což je tedy skutečně umělecký důvod“. Důvod byl naopak zcela praktický: Vítězslav Jandák mladší grant skutečně dostat nesměl. Protože o něj nikdy nepožádal. Opravník oblíbených omylů Vendeta fondu vůči bývalým ministrům či ministerským úředníkům je mýtus stejně jako představa, že fond peníze filmařům dává a oni pak na filmech vydělávají. „Protože ten tvůrce dostane peníze z toho fondu, vyrobí za ně film a ten film vydělá peníze. Ptám se, vrátí do toho fondu ty peníze? Nevím,“ krčil rameny Jandák v televizi, přestože byl jako ministr statutárním zástupcem fondu, a vědět by měl.
Už řadu let fond filmařům na výrobu filmů peníze jen půjčuje (v úřednické hantýrce se tomu říká „dotace splatná ze zisku“) a ve chvíli, kdy film začne vydělávat, si bere nekřesťanských 75 procent všech příjmů až do výše vyplacené dotace. Ano, peníze se vracejí jen zřídka. Ale to je jen důkaz o tom, že u nás film bohužel byznys není, i když si to mnozí myslí. Do zisku se dostanete jen se zázraky, jako byl Kolja, nebo s velmi levnou masovkou. Další mýtus je, že se české filmy neprosazují v zahraničí jen proto, že nejsou dost dobré. Mezinárodní obchod s filmy je velká hra, v níž malí hráči nemají šanci a která často víc stojí, než přinese. Když už český producent najde mezinárodního prodejce, jen za podklady pro výrobu zahraničních kopií musí utratit milion - a to ještě nic neprodal - nominace na nějakou prestižní cenu vás stojí ještě víc. Když už jednou za uherský rok u nás někdo natočí film schopný vyvolat zahraniční zájem, přinese mu to leccos, peníze to ale spíš nebudou. Lepší cestou je koprodukce se zahraničními partnery, jenže v té je podmínkou pětina vložených domácích prostředků, jinak by film nebyl považován za český. V běžném evropském filmu to znamená něco kolem milionu eur. Za ten v Česku natočíte film celý.
Výroba filmů u nás není byznys. Neříkám, že se jí nedá vydělat anebo z ní dobře žít, ale je iracionální v tak nevýhodném a nevypočitatelném oboru podnikat. Bohužel je to zábava tak drahá, že ji byznys ovlivňuje více než ostatní kulturu. A fond má tlak byznysu oslabovat. Rok změn Za Jandákova ministrování se tehdejší předseda rady, filmový historik Jan Lukeš, pokoušel s ministrem - ze zákona za fond odpovědným - alespoň sejít. Jandák termíny schůzek na poslední chvíli rušil, později rovnou odmítal. Já měl větší štěstí. „Můj“ ministr Václav Jehlička se o fond zajímá, pomáhá radě práci fondu zlepšit a po dvanácti letech beze změny začít modernizovat. Od letošního roku se do posuzování projektů zapojí panely nezávislých expertů, fond stejně jako všechny podobné zahraniční instituce vyhlásí programy podpory, které budou producenty motivovat k přípravě projektů, jež přinášejí vyloženě špatný byznys: třeba debutů anebo oněch tak často zmiňovaných dětských filmů. Bude stále stejně těžké odhadnout, zda bude z dobrého scénáře i dobrý film. Ale nebezpečí je možné snížit: pomoci nejdřív malou částkou a investovat až ve chvíli, kdy bude zcela hotov - včetně hereckého obsazení i natáčecí verze scénáře. (Například změny v komedii O život oproti scénáři, na nějž byl udělen grant, popsal scenárista takto: „Připadal jsem si jako autor protinacistického projevu, kterému ho přepíšou a otisknou s titulkem „Sieg Heil!“.) A to je jen část toho, co jsme za rok stihli s podporou ministerstva připravit.
Naštěstí ani Vítězslav Jandák svou šanci nepropásl a stále může pomoci fondu pracovat lépe. Poslanci totiž stále nechávají radu fondu poloprázdnou, zanedlouho už tam bude jen osm členů ze třinácti, chybí člověk s producentskými zkušenostmi i zástupce kinařů. Tady by místopředseda výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu mohl zatlačit.
Už kvůli svému synovi.
***
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| Tomáš Baldýnský, předseda Rady Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie, filmový publicista a recenzent
