Poválečné Československo si vybudovalo pevný národní konsenzus: celá existence státu, jeho suverenity i jeho hranic, se opírá o poválečné uspořádání Evropy – rozuměj o odsun tří milionů čs. Němců. Ten konsenzus se nezměnil od Edvarda Beneše přes 50. léta, liberální komunismus, normalizaci až po dnešek. Kdo snad nevěří, ať si vzpomene, jak letos prezident Klaus prosadil svůj podpis Lisabonské smlouvy – skrze výjimku pro Česko, pojišťující neměnnost Benešových dekretů.
Jenže před dvaceti lety jsme ztratili ochrannou ruku Moskvy, Německo se vyslovilo pro sjednocení a u nás se otevřela svoboda slova. Jak ladí svoboda slova s konsenzem, že kolektivní trest na československých Němcích z let 1945–46 je nezpochybnitelný? O tom se společnost brzy přesvědčila.
Týden po publikaci článku v Informačním servisu byl Václav Havel zvolen prezidentem republiky. Čtyři dny poté vyrazil na první zahraniční cestu do obou německých států. A tam vyjádřil politování nad divokým odsunem čs. Němců. Od toho výroku se datuje spor. Někdo ho prezentoval jako omluvu bývalým sudetským Němcům, někdo jako zpochybnění poválečných jistot, někdo jako zpochybnění majetkoprávních poměrů v této zemi.
A tak to běží dodnes. Při jakékoliv zásadnější změně se ozývá argument: A co ten krok udělá s nároky sudetských Němců? Tak tomu bylo v roce 1993, když se osamostatnila Česká republika, v roce 2004, když tato republika vstoupila do Evropské unie, i letos, když táž republika ratifikovala Lisabonskou smlouvu. Máme to pevný základ.
