Na počátku 20. let spadlo několik československých vojenských letadel. Podezření, že za sérii smrtelných nehod může nekvalitní benzin, se neprokázalo, přesto tak začala jedna z velkých korupčních afér první republiky.
Benzinová aféra není tak slavná jako lihová. Nelicitovalo se v ní o desítky milionů korun a výše úplatků se vyšplhala „jen“ do řádu statisíců. Prvorepubliková policie ji ovšem na rozdíl od lihové dokázala dostat před soud a ten v létě 1924 poslal 12 korupčníků za mříže.
Zápletka je prostá, a kdyby se příběh nestal ve 20. letech, mohl klidně proběhnout i dnes. Armáda nové republiky potřebovala pro svá auta a letadla benzin, který monopolně dodávala rumunská společnost Illie Stratulat. Čeští obchodníci na její pozici žárlili a snažili se Stratulat vyhodit ze sedla. To ovšem znamenalo koupit si přízeň Stratulatem zhýčkaných referentů, kteří v armádě a na ministerstvu národní obrany rozhodovali o benzinových dodávkách.
Pionýry v tomto „podnikání“ byli bratři Evžen a Otto Kolbenovi. Spolehli se na kontakty obchodníka Jana Nejedlého, který Kolbeny seznámil s podplukovníkem Otakarem Adamem. Kolbenové pak v roce 1922 dostali zakázku na dodání 60 cisteren benzinu; z každého litru dávali provizi Nejedlému, který zas „vyplácel“ Adama. Podle svědectví Nejedlého dostal Adam jako závdavek 55 tisíc korun. Pak se ale Kolbenové s Nejedlým nepohodli, a měli tolik drzosti, že spor předali obchodnímu soudu. Podobných zakázek následovalo víc a všechny měly něco společného - ministerstvo za ně platilo víc, než muselo, a benzin byl občas nekvalitní.
Přichází Naftaspol V roce 1923 vstoupil do hry nový hráč - společnost Naftaspol, zřízená z peněz Legiobanky a vedená Bohumilem Benonim, bývalým válečným pobočníkem Milana Rastislava Štefánika. Ten k benzinu přičichl v dobách bojů s Maďary o Slovensko, když provázel jeho transporty. Podle své výpovědi u soudu si tehdy uvědomil „rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou benzinu, kterou náš stát musil cizím obchodníkům platit“. Vystoupil proto z armády a založil Naftaspol, aby prý „v tomto směru získal nápravu“.
Benoni se spojil s Ottou Kolbenem (Evžen se mezitím zabil v autě) a vytvořil konsorcium, které konečně zlomilo vliv Stratulatu. Klíčovým vyjednavačem Naftaspolu se stal šéfredaktor Úředního listu republiky Československé - lev salonů, doktor filozofie a práv Josef Jan Svátek. Zkontaktoval Benoniho se svým známým z honů, štábním kapitánem Milanem Boubelou z hospodářsko-správní kontroly ministerstva a ten Naftaspolu a Kolbenovi v květnu 1923 dohodil zakázku na 150 cisteren benzinu. Vzali se za ruce a tancovali Boubela se Svátkem byli naprostými pány situace. Smlouvu s Naftaspolem již sice podepsal ministr obrany, Boubela ji ale zamkl u sebe ve stole a čekal na úplatek.
„Úředník jako Boubela - i kdyby nabídka byla ministrem desetkrát podepsána - mohl najít důvody, aby byla zrušena,“ vysvětloval později u soudu Benoni. Založil tedy dvě vkladní knížky, každou na 200 tisíc korun, a s Kolbenem je odnesl domů Svátkovi. Okamžik předání líčil Benoni podle Rudého práva u soudu následovně: „Pak když dostal knížky, vzali se s Kolbenem za ruce a tancovali.“
Svátek dal jednu knížku Boubelovi a teprve tím Naftaspol zakázku získal. Během půl roku obchodování s armádou dodal Naftaspol přes 2000 tun benzinu, vydělal necelé tři miliony koruna a na úplatcích rozdal zhruba milion.
Na konci roku 1923 se začalo nad benzinovým impériem smrákat. Odstrčená konkurence psala udání a komise vyšetřující časté a tragické pády vojenských letadel měla podezření, že je mohl způsobit nekvalitní benzin. Do věci se vložila policie: Svátka podle autora knihy Aféry první republiky Jana Hrubého odvedli policisté z domácího plesu (ještě ve fraku), Benoniho z pražského mondénního baru a Kolbena jejich rakouští kolegové dopadli v jednom vídeňském šantánu. Procesy s korupčníky začaly za obrovského zájmu veřejnosti v létě 1924: 10. června v porotní síni zemského trestního soudu v Praze přišel na řadu proces s třinácti civilisty; o šest dní později u divizního soudu i s devíti úplatnými vojáky.
Nikdy ne!
Každý se hájil, jak uměl. Skoro všichni tvrdili, že o peníze nešlo, a pokud ano, nejednalo se o úplatky, ale o zaslouženou odměnu za práci pro stát. Víceméně se přiznaly jen některé „malé ryby“, například bývalý důstojník Václav Malina, který rozděloval drobné úplatky či lahve likérů v armádní laboratoři a dokázal tak zajistit, aby vzorky Naftaspolu vždy prošly.
Podplukovník Adam se hájil, že žádné peníze od Nejedlého nevzal: „Ani kousek papíru proti mě nesvědčí, jen slova pana Nejedlého.“ Kapitán Boubela tvrdil, že stát neokrádal, naopak mu prý sražením cen benzinu prospěl. Na otázku, jak to bylo s vkladní knížkou, kterou dostala jeho paní od Svátka, odvětil: „To opravdu nevím.“
Kolben zarputile „zatloukal“ a na otázky většinou odpovídal univerzální mantrou: „Nikdy ne!“ Až dojemný byl Benoni, který se pečlivě vyhýbal slovům jako „úplatek“ či „provise“ a používal zásadně výrazy „honorář“ či „odměna“. Když popisoval, proč dvojnásobnému doktoru Svátkovi dával statisíce, tvrdil: „Muži s takovými styky dala by každá firma i větší peníze. Dovede-li někdo tak mluviti jako dr. Svátek, pak si též může o tak velkou částku klidně říci,“ citovaly z jeho výpovědi Lidové noviny.
Samotný Svátek hrál především na národní city. „Měli jsme tendenci prospět eráru. Ostatně celý svůj život, zejména od doby republiky, jsem přinášel vlasti oběti na své kapse, zdraví i oběti společenské,“ tvrdil například, a když se mu obecenstvo nahlas vysmálo, dodal zlostně: „To může posoudit zástupce státu, a ne nesoudná veřejnost.“ Lobbing u Machara Soud uložil 25. června Svátkovi třináct měsíců vězení. Kolben dostal dvacet měsíců, Nejedlý deset, Malina osm a Boubelová šest měsíců vězení natvrdo; Benoni dva roky. Všichni reagovali klidně, jen Svátek se po vyslechnutí verdiktu zhroutil. O měsíc později rozhodl i divizní soud, což pro Boubelu znamenalo čtyři roky vězení a pro Adama čtyři měsíce podmínky.
Proces sice skončil odsouzením, současníci přesto tušili, že se mohlo udělat více. U soudu se například objevila zmínka, že za Naftaspol se zasazoval ministr unifikace Ivan Markovič. Nejedlý také popsal, jak zaplatil 17,5 tisíce korun divadelníkovi Jaroslavu Kvapilovi, autoru Princezny Pampelišky, za to, že jej představil básníku a tehdejšímu generálnímu inspektorovi armády Josefu Svatopluku Macharovi. Tady šlo však zřejmě jen o klasický lobbing: Nejedlý si Macharovi a dalším dvěma vojákům na schůzce stěžoval na silnou pozici Stratulatu.
***
Muži s takovými styky dala by každá firma i větší peníze. Umí-li někdo tak mluviti jako dr. Svátek, pak si též může o takovou částku klidně říci.
Divadelník Jaroslav Kvapil (vlevo) zprostředkoval za 17,5 tisíce korun obžalovanému Nejedlému setkání se svým dávným přítelem, básníkem a toho času generálním inspektorem české armády Josefem Svatoplukem Macharem. Dnešními slovy by se dalo říci, že se jednalo o klasický lobbing.
