Vzpomínám na afghánské víkendy, které připadají na pátek, protože pátek je muslimský volný den. Jinak se pracuje pořád. Většina Afghánců se chodila přes den modlit, já jsem měl čas na vyřízení pošty, napsal jsem domů, podíval se na internet a pak si četl ve skromném hliněném domku. Pokud to bezpečnostní situace dovolila, sedl jsem do auta a odjel někam do podhůří Hindúkuše nebo jsem se v zimě zastavil na buskaši. Afghánské hře, kdy skupiny jezdců na koních soutěží o to, kdo donese bezhlavého kozla ke kolíku na konci vytyčeného hřiště a pak co nejrychleji zpátky před vyhlašovatele buskaši.
Afghánci říkají, že buskaši je jako jejich země – všichni tu bojují proti všem. Ve chvíli, kdy jeden z nich dokáže za jízdy vyzdvihnout kozla ze země, všichni se semknou proti němu a snaží se mu úsilí překazit. Hra náročná, tvrdá a nebezpečná. Jako Afghánistán, což je země na jedné straně velmi syrová a tvrdá ke svým lidem, na straně druhé ale hodně přímá, bezprostřední, lidská a kupodivu prostě radostná. Když se třeba potkají dva Afghánci někde před mešitou, stačí jim dvě skleničky čaje na to, aby si báječně popovídali. Smějí se a užívají přítomnost. My pro to potřebujeme opulentní večeře, víno, diskotéku a spoustu dalších věcí, a přesto si myslím, že se radujeme méně než oni.
Práce na humanitárních misích je prostě jedna z největších věcí, které může mladý člověk zažít. Sebrat se a odjet do náročných podmínek, třeba na rok na dva. Víkend na cestách – jindy není čas – s sebou vždy přináší vzpomínky na domov, na rodinu a přátele, někdy i na vychlazené pivo a vepřo, knedlo, zelo. Pak ale přijedu domů a klidně bych zase odletěl pryč. Člověku, který tráví většinu času v pohybu, se totiž stává, že ho začne pálit půda pod nohama a už zase potřebuje do zemí, kde si sáhne na dno, kde se osvědčí, že to zvládne. To je dost nebezpečný koloběh, protože se lidé dostávají do situace, že cokoli už je jim málo. I já jsem s tím léta bojoval. Mám ale pocit, že jsem už ve svých čtyřiceti usazenější. Dokážu už ocenit, když si přečtu v klidu Respekt, zajdu na houby, večer si udělám oheň na zahradě... Nespěchám, nemusím vítězit sám nad sebou a nepřízní počasí v horách, na rozmlácených silnicích za volantem jeepu, neřeším noční přejezdy hor a spím stejně dobře jako v Afghánistánu.
O autorovi| zaznamenala Jamila Kovaříková
