Jako dorostenec jsem chodíval do obvodního kulturního domu na výuku francouzštiny. Jednou týdně jsem stoupal po schodišti, na jehož podestě stál hotový zázrak. Takový, že oslovil i učedníka – originální Thonetova lavice! Nohy mne nebolely, ale přesto jsem na ni každý týden dvakrát usedl, cestou nahoru i cestou z hodiny. Těžkal jsem ji, prohlížel ze všech stran, a myslel dokonce i na krádež. Byla obdivuhodně zachovalá. Nemám ji, svědomí mám čisté. Ale i dnes si někdy pomyslím, jak by se mi hodila.
Zařizování bytu je, na rozdíl od jistého televizního programu, běh na dlouhou trať. Zavřít oči a vstoupit do bytu, byť by ho navrhl sebelepší architekt, znamená ochudit se o radost z vytváření prostoru, který je pak skutečně jen náš. Naše soukromí, nápady, naše práce, slídění po bazarech a, přiznejme, si někdy i po skládkách. Případné slovo, neboť domov skládáme postupně a jeho podoba vlastně není nikdy definitivní.
Často se zájemce pídí i v prodejnách starožitností, ovšem zde číhá jedno nebezpečí. Pokud je majetný, hrozí mu, že se potom místo v bytě ocitne v muzeu. A v muzeu přece nikdo nebydlí. Snad nejuniverzálnějším doplňkem, který se hodí skoro ke všemu, je ohýbaný nábytek z dílny firmy Thonet. Na slavné židli číslo 14 jsme kdysi mohli posedět v každé vesnické hospodě, ale i v honosné kavárně. Dnes je původní kousek vzácností, byť jich byly vyrobeny miliony.
Tyto židle představují dokonalou estetickou i užitnou hodnotu. K posezení totiž přímo lákají a očekávání nezklamou. Sporné je, zda je natírat, jak velel donedávna převládající vkus. Spíš asi ne. Struktura masivního ohýbaného bukového dřeva je sama o sobě krásná. Při zacházení s náhodně nalezenou tonetkou či jiným výrobkem značky Thonet (ještě vzácnější lavicí, věšákem, barovou židličkou, houpacím křeslem a dalšími, třeba otočnou židličkou ke klavíru) je proto na místě opatrnost. Každý výrobek Thonet je zespodu označen vinětou, která hodnotu takového kusu potvrzuje, a dokonce i zvyšuje.
80 milionů klenotů
Model číslo 14, nejznámější, navrhl sám zakladatel firmy Michael Thonet v roce 1867. Skládá se ze šesti konstrukčních prvků smontovaných dohromady deseti vruty. Bylo jich vyrobeno ohromujících 80 milionů kusů. Továrna Thonet dalece předběhla koncepci IKEA, která „umí“ vše zabalit do minimálního prostoru. Do kontejneru
Jak ohnout dřevo
Masivní buk se může po upnutí do formy ohnout až o 180 stupňů. Polotovar se svěrkami připevní k formě a ocelové pásnice zabrání jeho prasknutí (při pohybu se napětí přenáší pod ocelový pás, nikoliv do povrchové vrstvy dřeva). Materiál se ohýbá stále ručně, a to ve dvojici. Před ohnutí se dřevo 3-4 hodiny napařuje při více něž 100 °c.
Dřevo ohýbali již staří Egypťané, není to tedy „originální“ nápad Michaela Thoneta. Ten jej jen dovedl k dokonalosti.
Díky ruční práci je každá židle vlastně originál a je velmi odolná zubu času, protože dřevo nemá přeřezaná vlákna.
Proto ji nelze snadno rozbít ani přerazit.
o objemu jednoho metru krychlového se vejde v rozloženém stavu 36 židlí číslo 14.
Ještě tonetku nemáte? Není třeba věšet hlavu. Pořád jsou půdy a temné kouty, kde se podobné skvosty skrývají. Vyplatí se je pak nechat zrestaurovat odborníkem, vybavit je novým ratanovým výpletem či obnovit vytlačovaný sedák ozdobený secesními ornamenty. Nikde není psáno, že u stolu musí být sada stejných tonetek. Naopak, proč se ochudit o nepřeberné variace na téma ohýbané dřevo.
Pro firmu Thonet navrhovali židle slavní architekti včetně Le Corbusiera, obdivoval je i Adolf Loos, známý odpůrce ornamentů. Výroba tonetek pokračuje dodnes, dokonce i v Česku. Navíc existuje spousta napodobenin slavné značky, podařených i méně podařených, ale ve většině případů stále mnohem hezčích, než jsou obvyklé židle.
Krása nemusí být luxusní. Ačkoli méně obvyklé kusy se cení více – vyvolávací aukční cena stojanu na květiny je 3000 a houpacího křesla 12 000 korun – klasické židle můžete mít za pár stovek.
Často vzpomínám na onu lavici a přemýšlím, komu asi dělá radost nyní. Podobnou jsem už „naživo“nikdy nespatřil.
O autorovi| Michal Achremenko, spolupracovník Pátku
