Artuš, rytířství, grál. Zájemcům o tato hojně medializovaná témata poskytuje kniha Putování za Svatým Grálem vzácnou příležitost: najdou v ní patřičnou protiváhu k různé nepůvodní a senzacechtivé četbě.
Po delší době se na našem knižním trhu objevuje klenot vzácných valérů, obsáhlá práce o jednom ze základů evropské kultury, pověsti o rytířích Kulatého stolu, králi Artušovi a svatém grálu. Vrcholí v něm takzvaná mati re de Bretagne (bretonská č látka), jež spolu s mati re de France č (příběhy francouzských hrdinů v čele s Karlem Velikým) a de Rome (tematikou převzatou z antiky) tvoří nikoli výlučné, avšak hlavní pilíře dvorské epické tvorby. Zároveň představuje druhou vlnu, která po první, křesťanské, vtiskla našemu světadílu společné rysy. Z obsáhlé nabídky titulů zde dosud nevydaných zvolili editor Jiří Pelán a nakladatelství Triáda jako východisko mohutnou starofrancouzskou pentalogii (přibližně 5000 stránek běžné sazby), obecně známou pod jménem Vulgata-cyklus. Dílo vzniklo patrně v první třetině třináctého století, zřejmě v prostředí cisterciáckého řádu. Zároveň znamenalo první pokus navázat na četné literární předchůdce, spojit jejich značně rozkošatělou tvorbu o artušovském společenství vjedno s motivem grálu a výslednému celku vtisknout náležitý tvar.
A odnesli ho andělé...
Po první části Cyklu, věnované historii posvátné číše, následují příhody kouzelníka Merlina, bytosti zpola nadpřirozeného původu, jež sehrála podstatnou roli při vzniku Artušova stolu a jeho společenství. Na ně navazuje sled barvitých příběhů z údobí, kdy se čas rytířství naplnil. Současně se však objevily varovné stíny, příznaky budoucích osudových otřesů. Zosobňoval je Lancelot, přímo vzor všech hrdinů, a krizi způsobila jeho scestná láska ke královně Guenevře.
K myšlenkovému vrcholu a zároveň k zásadnímu obratu od světského k duchovnímu dochází ve čtvrté části, v Putování za Svatým Grálem (La queste del Saint Graal). Ten se legendárnímu králi a jeho stolovníkům zjeví s kalendářovou přesností „o svatodušních svátcích 454 let od Kristova narození“. Příznačně pro žánr pověsti se tu mísí údaj historický s fabulacemi kronikářů, lidových pěvců a vypravěčů.
Výzvy pátrat po jádru mystického úkazu se chopí vyjma panovníka celé osazenstvo Kulatého stolu. Po četných dobrodružstvích (na Hradě panen, na Šalamounově lodi, po událostech kolem Meče s podivným závěsníkem a mnoha dalších) uspějí jen Bohort, Perceval a pravého cíle dosáhne pouze „třetí Dobrý“ („le tierz Bon“) Galád: nakonec najde blaženou smrt nanebevzetí. „A odnesli ho andělé, plesajíce a blahořečíce našemu Pánu.“ S hrdinou skončí na nebesích i grál a Longinovo kopí, z něhož do posvátné nádoby skanula na Kalvárii Spasitelova krev.
V závěru Cyklu se naplnil temný osud Artušovy říše. Vrchu nabyly třenice, nenávist, cizota a zrada. Vladaře, smrtelně raněného, pohřbila jeho sestra Morgana se svou družinou dívek.
Editor Jiří Pelán zveřejnil ve vlastním, velmi kultivovaném překladu pouze čtvrtou část Cyklu, Putování (strany 7-278). Text doprovodil obsáhlou kvalifikovanou studií (strany 287-448). Pro nás jako statutární Evropany představují značný zisk také fundované charakteristiky připomínaných děl, zejména tam, kde stále chybí jejich český překlad. Stačí připomenout zakladatelskou osobnost dvorského románu, „největšího vypravěče francouzského středověku“ (Jiří Pelán) Chrétiena de Troyes. Editor a komentátor Putování se jím plným právem zabývá na více než padesáti stránkách své studie. Jinak si zdejší čtenář, neznalý básníkova jazyka, k autorovi klestí cestu velmi obtížně. Z pěti jeho vrcholných děl (Erec, Clig s, č Lancelot, Yvain a Perceval) vyšlo česky pouze jediné: Clig s, a to před čtyřiceti léty č v Odeonu. Další ediční počiny zmařila normalizace a po ní stoupající místní nechuť babrat se s rýmovanými verši. Největší překážku však tvoří trvalé potíže finančního rázu. Přitom by z veřejných stamilionů vrhaných do takzvaného vrcholového sportu stačil zlomek na subvenci tak potřebné Evropské knižnice, která by podobná základní díla zpřístupnila.
Chrétien patřil k nejinspirativnějším předchůdcům Cyklu. Jeho charakteristický znak, důraz na duchovní stránku rytířství, se hlásí v mnoha popisovaných příhodách, zosobněn mnichy nebo poustevníky oděnými do bělostných hábitů. Nejeden rytíř na své pouti za grálem u nich hledal útěchu, oporu i radu.
Naši němečtí a rakouští prostředníci
Za „zemi pravého rytířství“ (Wolfram von Eschenbach) platila jednoznačně Francie. Stala se také rozhodujícím činitelem pro takzvanou adaptation courtoise. Odtud si nový životní sloh, tedy i písemnictví, „adaptovaly“ další jazykové oblasti. Šířilo se tak hlavně směrem na sever a na východ. V německém prostředí tvoří dodnes součást evropského kulturního dědictví zvláště dílo tří nesmrtelných jmen dvorské epiky, Hartmanna von Aue, Gottfrieda von Strassburg a Wolframa von Eschenbach, rovněž z valné části do češtiny nepřeložené.
Nakonec tento životodárný proud dospěl až k nám. Přijetím podnětů ze Západu počínaje stavbou kamenných hradů, nemluvě o novotách rázu správního, právního, vojenského, technického i hospodářského, a konče rozvojem rytířské poezie se otevřely před zeměmi Svatováclavské koruny za posledních Přemyslovců nové obzory. Avšak vlivem místního tradičního myšlenkového přízemí se nám stalo málem osudným, že na přílivu zmíněných uměleckých hodnot do zdejších končin se podíleli naši tehdejší spoluobyvatelé, kteří se literárně projevovali ve své (středohorno)německé mateřštině.
V roce 1948 provedl Zdeněk Nejedlý konečný ideologický výbrus své dávné teze z počátku 30. let o „komunistech jako dědicích nejnárodnějších snah a tužeb lidových vrstev“ (zdůraznil autor). V tomto jednoznačně vymezeném prostoru neměli nějací Němčouři ani Rakušáci ve službách zdejších feudálů žádnou šanci. Nikoho tedy nesmělo ani napadnout, že tito básníci k nám nemínili vpašovat žádné zlobné protičeské slátaniny, ale pradávné látky původem bretonské, francouzské (Vilém Oranžský) nebo takzvaně římské (Alexandreida Ulricha von Etzenbach), ba dokonce syžet domácího střihu, rytířský román o bájeslovném zakladateli mocné slovanské říše.
Jiný zdejší epik Heinrich von Freiberg zase v látce původem bretonské našel podnět ke svému Tristanovi. V jeho závěru čtenářům a posluchačům připomněl, že přes všechna pozoruhodná dobrodružství legendárních milenců stojí amor spiritualis (láska Kristova a ke Kristu) výše než hrdinův amor carnalis (světský) k paní Isoldě.
Vyslovil se tak v tradici blízké Vulgatě, neboť úvahy badatelů o hlavních postavách Putování, o Guenevře, Lancelotovi a Galádovi, naznačují nemálo podstatných podobností. Tím míří k společným (opět celoevropským) kořenům, o nichž se ke škodě věci u nás mluví buď málo, nebo povrchně. Tvůrci recenzované novinky bohudík činí pravý opak.
***
BELETRIE
Putování za Svatým Grálem
Přeložil, komentoval a doprovodnou studii napsal Jiří Pelán.
Vydalo nakladatelství Triáda, Praha 2007. 494 strany.
O autorovi| JINDŘICH POKORNÝ, Autor je literární historik a překladatel, přeložil a komentoval mj. Píseň o Nibelunzích a Parzivala od Wolframa von Eschenbach
