Globální politika se proměňuje a Západ není v příliš dobré vyjednávací pozici. To by si zavčas měly uvědomit země jako Česká republika, které by například Rusko chtělo mít ve své sféře vlivu.
Na tiskové konferenci po jednáních mezi delegacemi EU a Ruska zazněla tento měsíc z úst ministra zahraničí Lavrova na adresu České republiky tak tvrdá slova, jaká jsme slyšeli naposled snad někdy v roce 1968. Lavrov dal jasně najevo, že podle Kremlu Česko - a spolu s ním i další středoevropské země - patří do ruské sféry vlivu. To nelze brát na lehkou váhu. Kdyby se podobné přání splnilo -a není pochyb, že si to v Moskvě toužebně přejí -, Evropa by se vrátila do stavu, v němž se ocitla po roce 1975, kdy se po podpisu Helsinských dohod zdálo, že sovětské zisky z 2. světové války byly potvrzeny „na věčné časy“.
Tehdejší uspořádání - nahlíženo globální optikou - nesporně přineslo řadu pozitiv. Na prvním místě stabilitu. Na základě mezinárodní smlouvy se „zakonzervovala“ celá Evropa, a obě strany si mohly začít důvěřovat. Zejména v bývalém Československu si však všichni mohou vybavit, že „lokální“ cena zaplacená za meziblokovou důvěru byla podstatně vyšší, než se zprvu zdálo. Moskva a její satelity totiž v žádném případě nehodlaly smluvně ošetřený závazek brát vážně, a jakmile se dočkaly přislíbených ekonomických a technologických transferů, odmítly předem dohodnutou výši lidskoprávních „úroků“. Platí-li, že důvěra je „mazadlem“ společenských vztahů, pak Sovětský svaz zřejmě už v roce 1975 dobře věděl, že o žádný hladce fungující, dobře promazaný mechanismus vztahů se Západem nestojí. Ale druhé straně to došlo až v roce 1979, po invazi do Afghánistánu.
Mnozí namítnou, že dnes nemá smysl uvádět příklady z minulosti, a to zejména proto, že dnešní Rusko nelze ztotožňovat se SSSR... Jen slepý může nevidět, že Rusko nemá žádnou agresivní ideologii podobnou marxismu-leninismu; snaží se obchodovat a být solidním partnerem; na rozdíl od USA komunikuje s dalšími aktéry mezinárodního společenství i s OSN a neporušuje mezinárodní právo; jeho hlavní zahraničněpolitickou prioritou je stabilita a důvěra...
Tohle všechno se říká a částečně je to také pravda.
V posledních třech až čtyřech letech ale platí čím dál méně.
Dokonce do té míry, že si změny všimla už i Čína, která během konfliktu v Gruzii odmítla Moskvu podpořit.
„Motivace“ Kyrgyzstánu Problém se současným Ruskem, jenž by se velmi bezprostředně mohl dotknout i nás, spočívá v tom, že Rusko, řečeno s Lavrovem, „provádí zahraniční politiku, která je pokračováním politiky vnitřní“.
Nejprve jsme byli svědky toho, jak Putin upevnil moc státu.
A události v Gruzii ze srpna 2008 jsou možná začátkem snahy o opětovné upevnění pozic v rámci zbytkového svazu a bývalé sovětské vlivové zóny.
Tomu by ostatně, vedle již zmíněného výroku ohledně naší polohy, odpovídal i postoj vůči Střední Asii a tamějším problémům.
Rusům se konečně podařilo natolik „motivovat“ kyrgyzskou vládu, že souhlasila s uzavřením americké letecké základny v Manasu, která hraje významnou roli v logistické podpoře jednotek v Afghánistánu. Lavrov zároveň vyjádřil ochotu pomoci při přepravě zásob (nikoli jednotek či zbraní) pro tamější síly NATO. Na první pohled vstřícné a rozumné gesto však zároveň může být smrtelným objetím, protože o tom, co a kdy se k aliančním jednotkám dostane, bude teď spolurozhodovat Moskva. Nová americká administrativa, která Afghánistán, kde operace probíhá se souhlasem Rady bezpečnosti OSN, vyhlásila za svou prioritu, se tak dostane do velmi obtížné situace. Rusům se naopak otevírá ideální možnost oplatit alianci pokoření, kterého se jim dostalo v kosovské Prištině. Američané se tak opět přesvědčí, že se jim špatně operuje v prostoru, který není dosažitelný z moře, což platí i pro střední Evropu.
Moskva tak navzdory tvrzením o snaze přispět k položení pevných základů rodícího se nového multipolárního systému, v němž je neoddělitelně spjata bezpečnost a prosperita, dělá vše pro to, aby uspíšila odumírání důvěry mezi důležitými aktéry. Pokud tomu tak skutečně je, stěží si mohla vybrat vhodnější okamžik, než je současná ekonomická krize.
Obamova priorita: uspokojení voličů Je třeba si uvědomit, že od okamžiku, kdy se v 19. století vytvořil globálně provázaný ekonomický a politický systém, měl vždy nějakého architekta a garanta. Nejprve jím byla Británie, jejíž role, aniž by se to hned projevilo, skončila 1. světovou válkou. Meziválečný svět žádného akceschopného garanta politického a ekonomického uspořádání neměl a rozpadl se v dosud největším konfliktu lidských dějin.
Z trosek zhrouceného (ne)řádu se vynořili dva soupeřící vojensko-ideologicko-ekonomičtí giganti, kteří se více méně (ne) úspěšně snažili své hodnoty a normy globálně rozšířit. Nelze pochybovat o tom, že z této konfrontace vyšel jako vítěz model, jehož reprezentantem byly především USA. Navzdory počátečnímu optimismu však žádný „konec historie“ nenastal. Američanům, potažmo Západu, se nepodařilo zbytku světa vnutit své hodnoty (netvrdím, že o něco takového usilovali, ale mnozí si to myslí) a zatím se ani nepovedlo přesvědčit o jejich výhodnosti, ale všichni významní aktéři převzali přinejmenším vnějškovou podobu „kapitalismu“. Dokud ekonomický systém, jehož úhelným kamenem byly USA, fungoval, ostatní aktéři museli volky nevolky „držet krok“. Můžeme-li však věřit ekonomům, současná ekonomická krize je natolik komplexní a rozsáhlá, že není v silách ani samotných USA, ani skupiny G7, zvládnout ji na „půdorysu“, na němž bylo možné absorbovat ropné šoky 70. let nebo řešit krizi let 1997/1998.
Nejenom Rusko, ale i Čína, Indie či Brazílie se budou více či méně otevřeně hlásit o svůj podíl na formování nových pravidel, protože dnes, stejně jako kdykoli v minulosti (a pravděpodobně i v budoucnosti) platí, že šířka zájmů velkých mocností závisí na jejich rozloze, počtu obyvatel, bohatství a vlivu, který se nejlépe navyšuje (či ztrácí) v době krizí.
Představa, že v době, kdy Západ čelí vedle ekonomické krize i krizi hodnot a zájmů, zvládne ostatní důležité aktéry přesvědčit o svých vizích (pokud vůbec bude schopen shody), není příliš pravděpodobná. Prezident Obama, k němuž se na Západě upírá tolik nadějí (zbytek světa - s výjimkou ekonomicky i politicky nedůležité Afriky - však žádné obamomanii nepropadl), pravděpodobně nebude mít dost energie, prostředků ani času, aby se o něco takového mohl pokusit. Jeho prioritou bude v první řadě zvládnout domácí problémy a s téměř stoprocentní jistotou se dá předpokládat, že jako každý demokraticky zvolený politik upřednostní bezprostřední zájmy svého elektorátu.
Poctivá konkurence?
V době, kdy jsou Američané poplašeni špatným stavem své ekonomiky a kdy se obávají, že mohou ztratit konkurenceschopnost, což dosud byla jejich největší výhoda a základ jejich ekonomické síly a tím i moci, je pravděpodobné, že budou velmi ochotně naslouchat všem „konstruktivním“ hlasům - což už bylo naznačeno v případě Íránu. Za této situace se doširoka otevírají dveře pro (staro)nové aktéry, kteří se, podobně jako Stalin při založení OSN, do základů nového ekonomicko-politického (ne) řádu přinejmenším pokusí začlenit něco na způsob „práva veta“ pro stálé členy Rady bezpečnosti.
Užijeme-li opět Lavrovových slov, pak Rusko zřejmě nezůstane samo s názorem, že „poté, co globalizační procesy překročily rámec západní civilizace, získala konkurence skutečně všeobecný charakter. Jsem přesvědčen, že právě v tom tkví změna paradigmat mezinárodních vztahů. Hodnotové orientační body a vývojové modely se nyní též staly předmětem konkurence. A konkurence by měla být poctivá. Stejně jako nikdo nepřinutí Západ, aby se vzdal svých hodnot a svého způsobu života, nebude-li sám chtít, neměl by vnucovat své hodnoty ostatním. Každý by měl mít možnost soustředit se na své vlastní konkurenční schopnosti“.
Současná stabilita postputinovského Ruska a komunistické Číny je založena na rostoucí ekonomice a příjmech, o něž se opírá zásadní část jejich legitimity. Podle slov čínských komunistů je třeba minimálně osmiprocentní růst, jinak nezaměstnanost roznítí v zemi vážné nepokoje, v Rusku po mnoha letech již k mnoha nepokojům došlo. Za této situace by se mohlo zdát logické, že tyto režimy budou mít tendenci spolupracovat, ale daleko pravděpodobnější je, že tomu tak nebude. Proč? Především právě proto, že - jak říká Lavrov - zahraniční politika Ruska (a nejspíš to platí i pro Čínu), je jen odrazem politiky domácí.
Na rozdíl od Obamy či jiných demokratických politiků nemusejí ani Moskva, ani Peking brát takové ohledy na veřejné mínění. Vždy mají možnost svalit odpovědnost za ekonomické problémy na nepřátelskou cizinu, kterýžto argument bude mít nesrovnatelně větší mobilizační sílu než v kterékoli demokratické zemi. Jakkoli „namlsaná“ historicky bezprecedentním ekonomickým růstem posledních let, je „sociální citlivost“ průměrného Rusa či Číňana výrazně nižší než po desetiletí ve hmotném dostatku a sociálních a politických jistotách žijících Američanů a Evropanů. Zdá se proto pravděpodobné, že Moskva i Peking budou moci podstatně déle čekat a zvyšovat cenu, za kterou budou ochotny přispět k nastolení nového ekonomického (a případně i politického) řádu.
Otázkou je, kam až má být Západ ochoten zajít. Velmi snadno totiž může nastat situace, že tak jako Moskva nehodlala dodržet slovo v Helsinkách v roce 1975, nebude mít tendenci dodržet ho ani teď. Jistě, Peking i Moskva se musejí bát hrozících rozsáhlých nepokojů, ale těch se Západ bude obávat spolu s nimi, protože výrazná destabilizace jedné či druhé země by nevyhnutelně dopadla i na naše hlavy. Na druhou stranu, těch věcí, které nevyhnutelně - kvůli jejich demokratickému nastavení - budou zajímat Západ, si ani Rusko, ani Čína nemusejí všímat buď vůbec, nebo je mohou využít jako vhodný „klacek“. Ochrana životního prostředí, boj proti důsledkům klimatických změn, trvale udržitelný rozvoj či rozvojová a humanitární pomoc jsou témata, která nepochybně znovu přijdou na přetřes, ale zásadní váhu jim přiznává jen Západ.
Ruská nevina Globální provázanost hospodářské a bezpečnostní problematiky se stala realitou. Nejenom že plošně zahrnuje celý svět, ale důležití aktéři - velikostí, počtem obyvatel a (relativním) bohatstvím - již nejsou soustředěni pouze v rámci omezeného euroatlantického prostoru. Kvůli tomu se Západ, dosavadní garant globálního systému, ocitl ve velmi nevýhodné vyjednávací pozici a stal se, zejména vůči Rusku a Číně, snadno zranitelným a vydíratelným.
Postindustriální Západ si je vědom, jakkoli se mnozí na Západě domnívají, že ne dosti intenzivně, odpovědnosti a připouští si vinu za chyby minulosti. Miloslav Petrusek uvádí jako ilustrativní příklad fundamentálního rozdílu v přístupu Západu a Nezápadu názor amerického sociologa Daniela Bella: „V pocitu viny se projevuje vědomí čehosi nesprávného a nedokonalého, vina je spojena s pocitem odpovědnosti za to, co činím a jak to činím - a právě tento pocit je typický pro západní pohled. Pocit viny, alespoň Bell to tvrdí, nikdy nenajdete u Číňana. Co u něho ale najdete, je pocit studu, ten sdílíme společně. Ale stud je jiný pocit, protože vzniká na základě vztahu jiných lidí k vám: vy se stydíte za jejich názor na sebe. Západní člověk, říká Bell, je definován vědomím viny a pocitem studu - bez těchto pocitů je prostě znehodnocen jako moderní člověk.“
Vyzyvatelé si však žádnou vinu evidentně nepřipouštějí, což je v případě Ruska nejlépe vidět na tom, jak se „vyrovnalo“ se svou komunistickou minulostí. Ruské elity jsou dodnes přesvědčeny, že oběti a vítězství ve 2. světové válce je zbavují veškeré viny a odpovědnosti za vše, co se stalo před válkou, během ní i po ní. Za těchto okolností je pak značně pravděpodobné, že se političtí vůdci Západu velmi rychle dostanou do pokušení začít provádět - v zájmu nezbytného obnovení globální stability a důvěry - politiku globálního „appeasementu“.
Moskva už dala najevo, za jakou cenu je ochotna jednat. Nechce-li být Česká republika součástí „platby“, pak je nejvyšší čas dát srozumitelně najevo - do Bruselu, Washingtonu i Moskvy -, že jsme si svou dnešní polohu vybrali sami, dobrovolně a nehodláme na tom nic měnit a že jsme připraveni zaplatit plnou cenu za to, abychom mohli zůstat, kde jsme. Dejme Lavrovovi najevo, že „žádná země, která si váží sama sebe, nemůže jednat jinak“. Jsou to totiž jeho slova, takže by jim měl rozumět!
Představa, že v době, kdy Západ čelí vedle ekonomické krize i krizi hodnot a zájmů, zvládne ještě ostatní důležité aktéry přesvědčit o svých vizích, není příliš pravděpodobná
Současná ekonomická krize je natolik komplexní, že není v silách USA ani skupiny G7 zvládnout ji na „půdorysu“, na němž bylo možné absorbovat ropné šoky 70. let nebo řešit krizi let 1997/1998.
O autorovi| Michael Romancov, politolog Autor (* 1969) vyučuje geopolitiku a geostrategii na Metropolitní univerzitě v Praze a na Fakultě sociálních věd UK
