Žijete v Praze a chcete se chovat racionálně? Jezděte po městě autem. Že je to proti všemu, co říká zdravý rozum, píší noviny a radí sami dopraváci? Pravda, ale dopravní podnik dělá vše pro to, aby lidi k autům tlačil. To může potvrdit každý, kdo včera podlehl vábení a vyrazil údajně nejvýhodnější cestou - šel si koupit celoroční kupon.
Zdražil magistrát hromadnou dopravu? Ano, ale slíbil kvalitnější služby, tak hurá pro kupon. Jenže ouha. Ačkoliv je prodej předem vyhlašován v metru, na místě samém fungují tři přepážky z osmi a chaotická fronta nekončí. Stojíte deset minut a posunete se o jedno místo? Při pohledu na řadu před sebou se vám rýsuje neblahá prognóza - tak dvě hodiny. Frontou se nese jednotný názor: Když už zdražili, proč nedokázali zorganizovat aspoň tohle?
Fronta je sociologický jev. Její zvládnutí či nezvládnutí napovídá o tom, do jaké míry je společnost schopná sebeorganizace. Jak by asi pražský dopravní podnik zvládl skutečnou reformu, nezvládne-li ani nápor na svůj vlastní a sebou propagovaný produkt?
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
Fronty, jejich existence tam, kde být nemusí, nebo naopak jejich neexistence tam, kde by byly ve prospěch věci, ilustrují tu či onu společnost více, než by se zdálo na první pohled. Ilustrují více než jenom místní a okamžitou nerovnováhu mezi nabídkou a poptávkou či nějaké „úzké hrdlo“, třeba při vstupu na sportovní veleutkání či hudební monstrkoncert.
Proč to nejde v Praze?
Stačí se podívat na pražské hospody. Ukázku za většinu z nich poskytne zahradní podnik lidově zvaný Kafírna v Havlíčkových sadech na Vinohradech. Chcete-li se pokochat tím, jak si personál pěstuje ego, doporučujeme.
V létě, když je plno a před pultem vzniká dlouhá fronta, se za pultem motají čtyři výčepní adolescenti s neúčastným výrazem. Zajímá je, o čem spolu sami klábosí, ještě více je zajímá, jakou muziku si pouštějí, hyperaktivitu vyvinou, když dohraje cédéčko, ale nezajímá je, že před nimi stojí fronta zákazníků. Chcete-li tedy místo sociologického výzkumu uhasit žízeň, doporučujeme spíše zakoupit lahvové v nedaleké večerce a vypít si ho na zahrádce bez fronty.
Pozoruhodné. Pracují tam lidé narození těsně před revolucí, tedy vyrůstající už absolutně bez vlivů komunismu a tradic Paroubkova RaJe (Restaurace a jídelny). Přesto nejsou schopni uspořádat běh podniku tak, aby si zákazník prostě objednal, zaplatil a odnesl sklenici, místo aby půl hodiny přešlapoval ve frontě. Že by to jinak principiálně nešlo?
Jde to. Rok po revoluci jsem žasl, když jsem to spatřil v zahradní restauraci v Mnichově. Jeden výčepní, fronta na dvacet metrů, člověk chtěl kapitulovat, ale ouha -každý zákazník položil minci, vzal půllitr a šel, dvacet metrů zmizelo za tři minuty. Žasl jsem, jako člověk žasne vždy, když v praxi vidí jednoduché řešení, o kterém kdekdo říká, že fungovat zkrátka nemůže, a ono přesto funguje: objednat, položit minci, vzít půllitr a jít.
Proč to nejde v Praze? Proč vznikají neurotické fronty tam, kde by to šlo bez nich? Proč to svým zaměstnancům neřekne majitel hospody nebo manažer dopravního podniku? Takové otázky člověka napadají po osmnácti letech kapitalismu. Nebo nastupování a vystupování v pražských tramvajích. Také kapitola sama pro sebe. Když jsem byl před třiceti lety jako školák v Brežněvově Sovětském svazu, nejvíce jsem žasl nad jedním úkazem. Když zastavila tramvaj, místo aby lidé nejprve vystoupili a pak uprázdněný prostor zaplnili nastupující, obě ty skupiny jako na povel vyrazily proti sobě a začaly se přetlačovat.
Někomu to může připomenout ragby, jinému společnost beze stop potřeby spontánní organizace, ale výsledek je týž - ti, kdo chtěli vystoupit, se skutečně ocitnou venku, ti, kdo chtěli nastoupit, se skutečně ocitnou uvnitř, ale v oné „ragbyové“ verzi to celé trvá minimálně dvakrát tak dlouho, než kdyby se ti lidé seřadili. Poslední dobou jako by se „ragbyová“ praxe čím dál víc prosazovala v Praze. Proč se lidé chaoticky strkají tam, kde by fronta umožnila hladší fungování věci? Kde by fronta snížila nervozitu? Že by celá zdejší společnost, nejenom pražský dopravní podnik, postrádala sebeorganizační pudy?
Když fronty schází Skuhrání, staromilství, kverulantství, řekne leckdo na adresu předchozích řádek. Ale fronty slouží za indikátor i jiným. Slavný americký novinář P. J. O’Rourke, autor knih Prázdniny v pekle a Parlament kurev, se zachytil front i v rozsáhlé reportáži z Iráku.
Bylo to v roce 2003, těsně po pádu Saddáma Husajna, tedy v počátcích americké okupace a době poměrného klidu, kdy ještě nehrozily sebevražedné atentáty. O’Rourkea zaujalo rozdílení humanitární pomoci. Jak to, že ač kolem vládne mír, se Iráčané chaoticky a soupeřivě dobývají k náklaďákům? Proč se nechovají jako třeba Britové za druhé světové války, kteří i v době ohrožení tvořili spořádané fronty, s invalidy vepředu a ženami hned za nimi? Nemá ta společnost v sobě zakódováno něco špatného? Z neexistujících front v takové situaci vyvozoval svou skepsi k vývoji posaddámovského Iráku.
My jsme samozřejmě někde jinde, ale obecný postřeh zůstává. Fronta jako taková není ani zlo, ani dobro, nicméně je dobré sledovat, kde a proč vznikají zbytečně i kde a proč se jich nedostává.
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| Zbyněk Petráček, komentátor LN
