Místopředseda Věcí veřejných Jaroslav Škárka redaktorce Respektu „off-the-record“ navyprávěl, že mu nejdůležitější člověk strany Vít Bárta na hotovosti vyplácí apanáž, aby poslanec nedělal potíže. Respekt se rozhodl zveřejnit informaci i se zdrojem, zřejmě v přesvědčení, že tím zasadí ránu bártovským praktikám. To se jistě může povést (viz hlavní komentář na této straně), kromě toho ale týdeník riskuje pověst svou a žurnalistické profese jako takové.
Bavit se s člověkem z politiky takzvaně mimo záznam, kradmo si ho nahrávat a pak nahrávku zveřejnit, to se nedělá. Několikrát to v minulosti udělala MF DNES. Teprve od včerejška si ale každý politik může myslet, že ze skrytého mikrofonku se stala infekce, která se jako nějaký novinářský kůrovec přenáší z redakce do redakce. V editorialu, jímž Respekt svůj krok ospravedlňuje, stojí věta, že „novináři tu nejsou od toho, aby s politiky sdíleli tajemství“. Proč by se ale jinak novináři s politiky scházeli, než aby se stali podílníky politických tajemství, která se potom snaží ověřit ještě jinde?
Schůzky v režimu mimo záznam k novinářské práci patří a informovaný novinářský stav zase patří ke svobodné společnosti. Žurnalistika přitom není osvobozena od pravidel slušného chování. Když se novinář s někým sejde v režimu off-record, nemá už v podstatě možnost ten režim vypovědět.
Případ Škárka je hraniční, neboť v něm může jít o trestný čin. Přesto celkové škody ze zvoleného postupu pravděpodobně převáží nad informačním užitkem. Až totiž politici dojdou k závěru, že oni tu nejsou od toho, aby s novináři sdíleli tajemství, bude se společnost zákonitě dozvídat méně, a žít tedy ve větší nevědomosti. Dozvěděli jsme se tolik, že by to stálo za to riziko?
