Zemědělec Antonín Lunda si pořídil kombajn na leasing. Stroj ale nefungoval, proto ho chtěl reklamovat.
Rozhodce se mu ale vysmál.
PRAHA/DEBLÍN Antonín Lunda hospodaří v Deblíně nedaleko Brna na 30 hektarech. Pěstuje obilí, olejniny či brambory. A jeho tři kombajny sklízí úrodu malým zemědělcům v celém Česku i na Slovensku.
Třetí kombajn, který si pořídil v roce 2003, ho ale přišel draho. Uzavřel smlouvu se znojemskou S Morava Leasing, zaplatil jistinu a začal stroj splácet. Jenže kombajn se po deseti dnech, uprostřed žní, pokazil. „Kupuji starší stroje, jsem zvyklý na to, že jsou s nimi vždycky nějaké problémy,“ říká Lunda. Tentokrát byl ale problém opravdu velký. „Klekla převodovka, oprava stojí tři sta padesát tisíc korun,“ říká zemědělec a dodává: „Navíc den prostoje uprostřed žní mě stojí šílené peníze.“
Lunda se proto rozhodl, že bude stroj reklamovat. „Chtěl jsem odstoupit od smlouvy, vrátit jim kombajn a vzít si zpátky peníze - 634 tisíc korun,“ říká. Leasingová společnost o tom ale nechtěla ani slyšet. Lunda se navíc kvůli nefunkčnímu kombajnu dostal do problémů se splácením leasingu.
Rozhodne náš rozhodce Spory mezi leasingovou společností a zemědělcem ale k jeho smůle neřešil soud, ale rozhodce. Ve smlouvě byla totiž doložka o tom, že rozhodce bude vybrán ze seznamu, vedeného při České leasingové a finanční asociaci. „Napadla jsem, že rozhodci při této asociaci jsou z principu podjatí,“ říká Lundova advokátka Zdeňka Tučková. „Neznám jediný případ, kdy by rozhodli ve prospěch klienta,“ dodala. S požadavkem neuspěla. „Na jednání v leasingové společnosti se nám smáli, jednali s námi hůř než s posledním pohůnkem,“ říká Tučková s tím, že rozhodce dal společnosti pochopitelně ve všem za pravdu.
Tučková se pokusila verdikt zvrátit u soudu. Argumentovala tím, že soukromá rozhodcovská společnost je na pováženou. Podle jejího názoru by o sporu leasingové společnosti a Antonína Lundy měl rozhodovat buď zákonem ustanovený rozhodčí soud při hospodářské a agrární komoře, nebo přímo ve smlouvě jmenovaný konkrétní rozhodce.
„Soud při hospodářské komoře je z pohledu klientů mnohem lepší, je to úplně jiná liga,“ říká advokátka. „Také konkrétní rozhodce může být lepší. Pan Lunda by předem věděl, kdo to je - že to je slušná osoba, třeba strojní inženýr, který se vyzná v kombajnech.“ Lundův spor se dostal až k Nejvyššímu soudu, nebylo mu to ale nic platné. Tříčlenný senát rozhodl, že „i jiné soukromé subjekty než stálé rozhodčí soudy zřízené zákonem mohou vést seznam rozhodců a vydávat pro účastníky rozhodčího řízení pravidla“.
V obdobné věci - tentokrát šlo o rozhodčí doložku, sjednanou ve smlouvě o rezervaci nemovitosti -rozhodoval také pražský Vrchní soud. Rozhodl právě opačně. „Podle zákona o rozhodčím řízení mohou být stálé rozhodčí soudy zakládány jen na základě zákona,“ říká předseda senátu, který v této věci rozhodoval, Ladislav Derka. „Někteří rádoby rozhodci si začali zakládat rozhodcovská s. r. o. Mění pravidla, jak se jim zlíbí. Mají vazby na podnikatele a dost těžko lze předpokládat jejich nezávislost,“ vysvětluje.
Protože teď ale existovaly dva protichůdné rozsudky, byl Nejvyšší soud požádán, aby judikaturu sjednotil. Paradoxně přitom kolegium nevybralo verdikt svých tří soudců, ale pražského vrchního soudu. „Rozhodnutí kolegia Nejvyššího soudu je pro mě obrovskou satisfakcí,“ říká advokátka Tučková. „Budu přemýšlet, zda bych ještě nemohla udělat něco ve prospěch pana Lundy.“ Zemědělec totiž kombajn, aby nepřišel o něj i o peníze, raději odkoupil, Penále ho vyšlo na 200 tisíc, rozhodce na 40 tisíc korun. „Zvážím obnovu řízení nebo mimořádný opravný prostředek,“ říká advokátka: „Soudy by měly vzít názor Nejvyššího soudu v potaz.“
