Dánsko je cyklistický ráj,
dočtete se ve všech knihách a příručkách. Ano – ale jen pokud je teplo, nefouká a neprší. Jenže v Dánsku prší a fouká skoro pořád. Přesto to ráj je, jen občas poněkud náročnější.
Ikdyž dáte dohromady všechny argumenty, proč by bylo lepší vzít kola raději někam na jih, kde je moře teplejší, krajina členitější a ceny daleko, ale opravdu daleko nižší, připravte se na to, že ani se všemi těmito logickými argumenty neobstojíte. „Nemají tam Legoland,“ může vám s neprůstřelnou logikou odvětit vaše školou povinné dítě.
Když kapitulujete před neprůstřelnou dětskou logikou, začnete plánovat trasu. Je to už o něco lepší než dříve, ale pro cyklistické výlety po Evropě stále ještě platí, že tím nejobtížnějším na nich bývá dopravit kolo na místo, odkud chcete vyjet. Původní plán vzít kolo rozložené do autobusu ztroskotal na řadě podmínek pro přepravu, vrcholících větou: „Ale nikdo vám nezaručí, že se do zavazadlového prostoru autobusu ta kola vejdou.“
Druhou možností je vlak. Přímé spojení z pražského holešovického nádraží až na ostrov Sylt na dánskoněmecké hranici ale České dráhy zrušily, a tak tedy nakonec vyhrálo auto, jímž jsme dojeli na německodánské pomezí.
Sylt aneb kde odpočívají kancléři
Na Sylt, největší, nejznámější a nejsevernější z fríských ostrovů na německém pobřeží, se s autem dostanete jen drahým autovlakem. Parkujeme proto auto v severoněmeckém městečku Niebüll a nasedáme do vlaku na Sylt už jen s koly. Ostrov je s pevninou spojen několik kilometrů dlouhým náspem, kolem nějž je nefalšované bouřlivé moře. Když nejedete během odlivu, který může část moře kolem vás změnit v jednu obrovskou blátivou kaluž, můžete mít při pohledu z okna vlaku pocit, že vlak nejede po kolejích, ale po vlnách. Ostrov Sylt je pro Němce pojem. Na dovolenou sem jezdí kancléři, ministři, celebrity. Když v Německu ve společnosti řeknete, že jste dovolenou strávili právě tady, zní to daleko důstojněji než nějaký Karibik či Thajsko, o Mallorce nemluvě. Westerland, hlavní město ostrova, je typické německé přímořské letovisko s drahými hotely, drahými obchody a drahými restauracemi. Na kole a se stanem je to tu však zaplatitelné pro každého, a když máte štěstí, můžete svůj stan rozbalit přímo na písečných dunách, které oddělují nejdelší německou pláž od pobřeží. I když jejich výška nepřesahuje několik desítek metrů, vyvolají ve vás dojem, že jste někde v horách. Domy mezi dunami mají tradiční rákosovou střechu a do krajiny kolem sebe pohádkově zapadají. Právě zde tráví dovolenou ti nejbohatší z Němců. Nejrychleji se ze Syltu do Dánska dostanete lodí. Trajekt na dánský ostrov Romo jede hodinu a na jeho palubě najdete i bezcelní obchod. Už po pár kilometrech jízdy Dánskem na vás dýchne „Skandinávie“. Borové lesy, barevné, často dřevěné domy a téměř před každým vysoký stožár, na němž se třepotá dánská vlajka. Dánové jsou hrdý národ, který sice je v Evropské unii, ale i přesto se snaží udržet si ze svého, co jen jde. Což poznáte už při prvním placení, kde vám unijní eura budou k ničemu – Dánové si drží své dánské koruny. Je to měna krásná, s trochu starosvětskými bankovkami a mincemi s dírkou uprostřed, ale moc neplatí. Dánsko je totiž velmi, ale opravdu velmi drahá země. Tak drahá, že vám Německo, i když přijedete z mondénního Syltu, přijde laciné. Důvodem nejsou jen daně a skandinávsky sociální dánský stát, ale také snaha, aby Dánsko Němci nevykoupili. A když už ho jako turisté každoročně zaplavují, tak aby za to pořádně zaplatili. Němce tu totiž v lásce moc nemají. Německy se především na jihu Dánska domluvíte všude, ale když na zdejší spustíte anglicky, viditelně pookřejí a jsou tak nějak, no, srdečnější.
Pán silnic je cyklista
Koho ovšem Dánové v lásce mají, bez ohledu na národnost, jsou cyklisté. Cyklostezky tu nejsou nějaké značené vedlejší silnice a polní cesty jako v Česku, ale solidní malé „cyklosilnice“. Když je někde silnice pro auta, vedle ní vede stejně solidně postavená cyklostezka. A cyklista je nad auty pánem – také třeba tím, že má všude přednost. Když neprší a nefouká, je Dánsko pro cyklisty rájem i proto, že v něm nejsou žádné, nebo lépe řečeno skoro žádné kopce – nejvyšší dánská „hora“ neměří ani tři sta metrů. Přesto má dánská krajina svoji malebnost. Tu jí dávají hlavně lidé, kteří přestože zbohatli, neztratili vkus a úctu k zemi, kde žijí. Dánské vesnice a městečka se podobají jako vejce vejci – domy z tmavých pálených cihel, květiny, bílé kostely, stáda krav, ovcí, koní. V létě mezi obilím kvete mák a další polní květiny, které dávají jasně najevo, že ekologické potraviny se tu pěstují skoro všude. Když po pár desítkách kilometrů šlapání do pedálů zastavujete ve starobylém obchodnickém městě Ribe, do něhož kanálem připlouvaly od moře hanzovní lodě, připadáte si tak trochu jako v pohádce ze středověku. Půvabně pohádkový je i nevelký ostrov Fano, na který se přejíždí trajektem z průmyslového přístavního města Esbjerg. Fano se pyšní tím, že zde vznikly v devatenáctém století první dánské lázně. Kromě krásné, snad kilometr široké a deset kilometrů dlouhé pláže nabízí důstojný, tichý a trochu venkovský klid. Mezi písečnými dunami však Fano skrývá ještě jedno překvapení: betonové bunkry z druhé světové války, součást Hitlerova Atlantického valu. Desítky let využívala část z nich dánská armáda, dnes jsou turistickou atrakcí. Pro Němce. Z Esbjergu, kam se vracíme trajektem, je to už do Legolandu v Billundu jen asi sedmdesát kilometrů. Ani dánské vnitrozemí neunaví, zdejší venkov je prostě krásný. Zastávka ve vesnické hospůdce, kde majitel přijde a nabídne jedno jídlo, co právě vaří, vydá za všechny prvotřídní restaurace.
Svět z kostek
Billund, přestože sám o sobě je jen několikatisícové, nově postavené, a tudíž nezajímavé městečko, nelze minout. Nejde jen o Legoland. Výrobní haly a vedení dnes už světového koncernu Lego, které tu sídlí, stojí za vznikem velkého mezinárodního letiště, odkud se každou chvíli vznáší k nebi dopravní letadla včetně obřích jumb. Legoland je skvěle organizovanou turistickou atrakcí. Příjemným, byť hodně drahým kempem počínaje (ti movitější mohou přespat v Lego hotelu), přes výhodné rodinné vstupné až po milý detail, že když začne pršet, tak jsou za pár korun k dispozici pláštěnky. Pro dítě, které si každoročně píše Ježíškovi o nějakou stavebnici z Lega, je park, kde je z této stavebnice skoro všechno, samozřejmě úchvatný. Pro rodiče ale také. Atrakce samy o sobě jsou sice jen variací na všechny možné skluzavky, strašidelné zámky, horské dráhy a podobně, ale v tom kouzlo Legolandu není. Dospělé uchvacuje několik set čtverečních metrů před vstupní branou, kde jsou z kostiček postaveny budovy, zámky a celá města, věrné napodobeniny svých předloh. A protože v Dánsku není o vodu nouze, jsou plná kanálů, přístavů, mostů, které se zdvihají, a zdymadel, která se otevírají. Mezi tím jezdí auta a vlaky, plují lodě, vzlétá raketoplán a přistávají letadla. Když se pak vracíte domů, vypadne z vašeho dítěte, které si chce hodiny a hodiny povídat o tom, co vidělo v Legolandu, jedna téměř moudrá věta. „Lego museli vymyslet Dánové, protože celá ta jejich země vypadá, jako by byla z Lega.“
