Na Marsu, Venuši a Merkuru našly sondy pouze stopy dřívější geologické aktivity. Řadu překvapení naopak přinesl výzkum měsíců plynných planet.
Kromě Země máme v naší sluneční soustavě další tři planety s pevným, kamenitým povrchem: Merkur, Venuši a Mars. Říkáme jim terestrické planety podle latinského slova terra – země. Je tomu tak skutečně? Geologové zkoumající naši planetu ji považují za živý objekt. Její povrch se neustále mění: vnitřní síly pohybuji celými kontinenty, některé se od sebe vzdalují a jiné zase přibližují, srážejí se a mocné síly vznikající při těchto srážkách zvedají celé bloky skal. Toto vrásnění má za následek tvorbu nebetyčných horských masivů.
Teplo vznikající uvnitř zeměkoule vytváří i v malých hloubkách pod povrchem jezera roztavených hornin – magmatu. To si často prorazí cestu na povrch a předvede otřesné divadlo sopečné erupce. Je tato vulkanická činnost i na jiných terestrických planetách? To zajímalo astronomy i geology již dávno. Proslulé marsovské kanály Systematickému zkoumání topografie Marsu se jako první koncem 19. století věnoval italský astronom Giovanni Schiaparelli, který tam viděl proslulé „kanály“. První úspěšnou kosmickou sondou vyslanou k rudé planetě byl Mariner 4. Během svého průletu 15. července 1965 pořídil celkem 21 snímků povrchu planety. Proti očekávání byl terén „poďobán“ obrovským množstvím kráterů, zřejmě způsobených dopady meteoroidů nebo malých planetek, tedy impaktního původu.
Další dvojice sond, Marinery 6 a 7, které prolétly kolem Marsu v létě 1969, to potvrdily. Teprve Mariner 9, který se stal 14. listopadu 1971 družicí této planety, objevil zcela jinou oblast povrchu.
Prvnímu zkoumání Rudé planety z oběžné dráhy tehdy zpočátku bránila celoplanetární prachová bouře. Když se postupně prach usazoval, začaly se objevovat vrcholy čtyř obrovských hor. Z nich nejvyšší, nazvaná později Olympus Mons, se ukázala být sopkou, která se tyčí do výšky zhruba 24 km (odhady se liší dle zvoleného modelu planety). Dalším překvapením byla hluboká zlomová údolí, z nich nejimpozantnější – Valles Marineris čili údolí Marinerů – se táhne v délce přes čtyři tisíce kilometrů. Objev sopek a údolí tektonického původu ukazovalo, že alespoň v minulosti byl Mars podobně geologicky aktivní planetou jako naše Země. Vikingy 1 a 2, které na planetě přistály, nesly seizmometry, které však žádná marsotřesení nezjistily. V současnosti je tedy Mars již geologicky neaktivní.
Na Venuši, kterou zkoumaly především sovětské Veněry a jejíž povrch mapovala americká sonda Magellan, sice vědci také odhalili mnoho sopek a tektonických zlomů, ale žádnou současnou vulkanickou aktivitu neobjevili. I krátery „poďobaný“ Merkur, navštívený krátkodobě jen dvěma americkými sondami, je zřejmě mrtvým tělesem.
Pohled na vodní sopku Kromě terestrických planet však existují jiná tělesa s pevným povrchem. Jedná se o měsíce velkých plynných planet – Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptunu.
Po prvních průzkumech Jupiteru sondami Pioneer 10 a 11 navštívily plynného obra Voyagery 1 a 2 a později družice Galileo. Snímkovaly i čtyři největší měsíce Jupiteru – Callista, Ganymeda, Europu a Io. Na posledně jmenovaném měsíci objevily gejzíry oxidu siřičitého, představující nový druh vulkanické činnosti, kterou pohání přitažlivost Jupiteru – slapové jevy, podobné přílivu a odlivu moří na Zemi. Na Europě zase trhlinami v ledové kůře tryská na povrch kapalná voda – což představuje vodní vulkanismus.
Při další cestě objevil Voyager 2 na Tritonu – ledovém měsíci planety Neptun – ještě jiný druh sopečné činnosti. V těchto mrazivých dálavách sluneční soustavy klesají teploty tak nízko, že i dusík se stává pevnou látkou. V době místního léta se však dusík mění na rozpínající se směs kapaliny a plynu, která ledovou krustu proráží a vytváří desetikilometrové gejzíry, projevy toho, co nazýváme kryovulkanismus.
***
Do nitra pevných planet
První úspěšnou kosmickou sondou vyslanou k Marsu byl Mariner 4. Během svého průletu v roce 1965 pořídil jednadvacet rozmazaných snímků, které ukázaly pouze krátery.
Geologové považují Zemi za živý objekt. Vnitřní síly pohybují kontinenty, díky čemuž mohou vznikat horské masivy. Děje se totéž i na dalších planetách?
Systematickému zkoumání Marsu se koncem 19. století věnoval italský astronom Giovanni Schiaparelli. Až do příchodu kosmických sond nebyly jeho proslulé nákresy povrchu rudé planety překonány.
První barevné snímky povrchu Marsu poslal roku 1976 přistávací modul sondy Viking 1.
Sonda Mariner 9 se roku 1971 stala družicí Marsu, a mohla tak sledovat její povrch detailně. Objevila obří sopečné krátery. Olympus Mons se tyčí do výšky zhruba 24 km.
Sovětská sonda Veněra pořídila vůbec první snímek Venuše. Později vědci odhalili mnoho sopek a tektonických zlomů.
Sonda Voyager při průletu kolem Jupiterova měsíce Io zachytila gigantickou sopečnou erupci.
O autorovi| ANTONÍN VÍTEK, Autor je odborníkem na kosmonautiku z Akademie věd České republiky
