Také v básnických knihách Miloše Doležala procházíme galerií osobitých postav, „jediných ve vesmíru“ - a to už počínaje debutovou sbírkou Podivice (1995). Ale galerie není přesné pojmenování. Autor nevychází z tak umělého prostředí. Tedy z přírody? Ne docela. Jeho knihy nejsou ani řekou, která strhne, ani horou, na kterou se čtenář drápe. Středem jeho básnického světa je hřbitov či les - místa, kde se příroda a lidská kultura setkávají.
Rovněž nový svazek prozaických a veršovaných „črt z krabatiny“ Bodla stínu do hrudního koše je oživlým hřbitovem rázovitých lidí, opět z podivické krajiny na Pelhřimovsku. V krátkých vyprávěních, příhodách a dialozích ožívají všichni „samotáři a samotářky tohoto koutu světa“ - moudrý strejka, který několikrát přežil svou smrt, Olina, co žije sama bez elektriky, slepý varhaník Karlos, který se „rozhodl napsat a zhudebnit novověké Peklo“, stará Rutovka žijící v lese „jako choroš, úplně sama, o dvou berlích se jen tak šourá, do útulku jí nikdo nedostane“, anebo duch Miloše Čičíka, „bloudivce, do kterého se zahryzla padoucnice“, a on zasekl do matky sekyru a oběsil se.
Kniha je malebná slovesně, ale i výtvarně díky ilustračnímu doprovodu Luboše Drtiny a Jiřího Bašty. Miloš Doležal došel řemeslného mistrovství, jeho črty se spojují do kompozice jako betlém světců a nešťastníků. Celek však ohraničuje určitý stereotyp: Kdo přichází zvenčí, ať je to saniťák, chatař mluvící pražsky nebo příbuzný, který nechce pohřbít předka, přináší něco pokaženého nebo něco ukradne. A vyjde-li naopak někdo odtud - třeba bláznivý Boučák, který chce s kozou do autobusu, nebo strejka s Olinou na přednášku o filozofii - svět je míjí nebo odmítá.
Tento hřbitov autor uchovává. Ale mlčí o nejistotě žijících.
***
MINI-RECENZE
Bodla stínu do hrudního koše. Črty z krabatiny Miloš Doležal
Vydalo nakladatelství Thyrsus, Praha 2009. 109 stran.
