Nabídl mi jeden můj kamarád, že mě vezme na návštěvu ke Slávce Peroutkové, vdově po jednom z největších českých novinářů dvacátého století, a já pochopitelně vděčně přijala. Aspoň budu mít příležitost poděkovat za cenu, kterou jsem dostala, říkala jsem si. A vlastně ani nevím, jestli jsem to vůbec udělala.
Staré paní je osmdesát sedm let a špatně chodí, ale vitalitu ani půvab rozhodně neztratila. Zajímala se o kdeco ze současnosti, ale povídali jsme si nad panákem whisky spíš o minulosti. Nejspíš to byla z její strany trochu zdvořilost, ale z naší rozhodně ne: kdopak dnes pamatuje Ferdinanda Peroutku a celou tu společnost, kterou už známe skoro jen z knížek? Stará paní rozhodně nepůsobí jako omšelá pamětihodnost, naopak, je - až na tu chůzi - čilá a svěží. A tak rozhovor přeskakoval od někdejší Peroutkovic bílé fenky Pixie (pohřbené - věřte tomu nebo ne - na Vyšehradě) k Adině Mandlové („ona byla trochu zkažená, ale měla charakter“), a zase nazpět k Peroutkovi a od něj k současné politice. Když kamarád prohlásil, že už musíme jít, chtělo se mi protestovat. Pak jsem se ale podívala na hodinky a uznala jsem, že je už opravdu na čase.
Vraceli jsme se přes Václavské náměstí a mně se najednou zdálo, že jsem se vrátila někam do třicátých či čtyřicátých let, že reklamy, chodci, obchody a stánky, které míjíme, nejsou skutečné, že je to jen fasáda, za kterou probleskuje to, co znám samozřejmě jen z fotek a filmových záběrů. Ta lehkost a přirozenost, s níž se hovor přenášel o desítky let zpátky, mě okouzlila. Kdepak, říkala jsem si, nebudu nikdy nadávat na stáří. Možná je nepohodlné, ale má velikánské přednosti, pokud si člověk dokáže zachovat svěžest ducha.
Doma jsem otevřela knížku, kterou jsem dostala, rozhovor Ferdinanda Peroutky s Johannesem Urzidilem, který Slávka nahrála v šedesátých letech v New Yorku. To už jsem se ani nezdržovala úvahami, jestli se zrovna píšou dvacátá, třicátá, čtyřicátá nebo šedesátá léta, ale století to bylo rozhodně dvacáté. Jména spisovatelů a malířů se mi začala slévat do jednoho proudu česko-německé vzdělanosti a noblesy, kterou neumím pojmenovat jinak než starosvětská. Ten rozhovor a Slávčin hlas, který mi ještě zněl v uších, mě přenášely do dávno zaniklého světa, jehož pamětníků je už pomálu. Byl to opravdu jiný svět než ten náš: zdvořilejší, věcnější a vzdělanější. Ač jsem se na návštěvě snažila předstírat, že bych do něj mohla patřit - a doma jsem taky u knížky slušně seděla a nepovalovala se na posteli, jak to obvykle dělám - cítila jsem se jako křupanka.
Bylo mi toho zaniklého světa líto, jsem si jista, že jsme přišli o hodně. Můžeme se samozřejmě vymlouvat, že nás o něj připravil buranský komunismus, ale málo platné: všechno to, co mě tak okouzlovalo a oslovovalo, si přece člověk nosí v sobě. Jen on sám může rezignovat na hodnoty, které určují to, s čím se seznamuje, i to, jak se chová. A je opravdové štěstí, že znám pár lidí, kteří ony hodnoty znají a řídí se jimi. Na věku přitom nezáleží.
