Není to osoba, o níž by se dalo říci, že káže vodu a pije víno. Tedy naopak – že káže to nejdražší šampaňské a pije krabicák. Anna Wintour (v listopadu jí bude 59), šéfka časopisu, představujícího nejluxusnější životní styl, rozhodně není a ani nemůže být socka. Má plat přes milion dolarů ročně a od svého zaměstnavatele, společnosti Condé-Nast, dostává 50 tisíc dolarů za rok na oblečení. O jejím vztahu k utrácení svědčí historka, kterou popisuje její přítelkyně Barbara Amielová v britském The Sunday Telegraph. Navštívila Annu v jejím bytě na Manhattanu a šéfredaktorka amerického Vogue na sobě měla nádherný kožený kabát z teletiny od Yves Saint Laurent. „Zajdi si ho koupit,“ pronesla nekompromisně a Barbara, omámená krásou kabátu, ji poslechla. V obchodě nechala dvanáct tisíc dolarů. Když se jí vše rozleželo v hlavě, drahý kus oblečení vrátila. „Ale vždyť stál jen tři tisíce dolarů,“ opáčila udivená Anna, která dostává zboží za speciální ceny. Není divu, vždyť pro jeho propagaci dělá maximum.
Anna Wintour se nejen luxusně obléká, v jednom ze svých editorialů se rozepsala o dovolené. Nejraději má rodilá Londýňanka jižní Francii a Anglii. Neobejde se bez osušek Hermés a bez pouzdra na tenisovou raketu Chanel, které jí daroval Karl Lagerfeld, návrhář Chanelu a Fendi (od této superdrahé značky nosí Anna Wintour kožichy).
Pokud není na dovolené, vstává už ve tři čtvrtě na šest. Hodinu hraje tenis (i z toho důvodu, aby si mohla dovolit nosit večerní šaty odhalující paže). Pak ji kadeřník učeše (účes nosí bez velkých obměn už od patnácti let) a vizážista nalíčí. V osm ráno usedá ve své kanceláři. Spát chodí nejpozději v deset, proto se přísná abstinentka nezdrží na žádném z večírků déle než dvacet minut. „Nechápu to,“ řekla v jednom z řídkých interview z druhé poloviny osmdesátých let, kdy řídila britskou mutaci Vogue, „ve Spojených státech jsem přišla do práce v osm ráno a všichni byli na svých místech. Tady se začnou plížit kolem desáté.“ Tehdejší příchod Anny Wintour do Londýna vyvolal mezi jejími podřízenými „hysterii“ a získala přezdívku Nuclear Wintour. Většinu lidí také hned vyhodila.
Nesdíleli zkrátka Annin životní styl. A tak v americkém Vogue dnes nenosí ženy růžové rtěnky (Wintour je nesnáší), většina z jejích asistentek se téměř nelíčí (Wintour dává přednost minimu make-upu) a nikoho by nenapadlo obout si boty bez podpatku a punčocháče (Wintour punčochy nosí jen k lodičkám od Blahnika). Hlavní editor časopisu André Leon Talley zase sdílí Anninu zálibu v tenise – zatímco šéfka nosí rakety v obalech od Chanelu a stýká se s Rogerem Federerem, on má rád Louis Vuitton a často se nechává fotit s Venus Williamsovou.
Jestliže vám výše uvedené momentky ze života Anny Wintour připadají bizarní, nutno dodat, že ani její spolupracovníci nejsou zrovna nevýstřední typy. O Andrém Leonu Talleym, který střídavě hubne a přibírá a o jehož zálibě ve značce Louis Vuitton se vyprávějí legendy, už byla řeč. Kreativní ředitelka Grace Coddingtonová se zase vyznačuje rezavými nakrepacenými dlouhými vlasy a nenechává se fotit s bagáží Louis Vuitton, nýbrž s perskými kočkami. V jednom z editorialů vzpomínala Anna Wintour na svou asistentku z britského Vogue Isabellu Blowovou, jež každé ráno umývala svůj stůl minerálkou Perrier a Chanelem číslo 5.
Tofu do obličeje
„Byla fascinující. V tom špatném slova smyslu – její oblečení připomínalo maškarádu, účes jako by vytvořil tým architektů, výraz měla lstivý jako kočka. Ani se nepohnula. Jediným více šokujícím zážitkem byla modelka, která měla oči větší než prsa,“ popsal britský Independent chování Anny Wintour na londýnském Fashion Weeku s tím, že film Ďábel nosí Pradu, jehož hrdinka v podání Meryl Streepové byla inspirována právě „nukleární Annou“, moc nepřeháněl.
Nejvlivnější osobnost vmódním byznysu nemá potřebu na sebe upozorňovat. Anna Wintour však nepohne brvou ani ve vypjatějších chvílích – když ji pravidelně atakují ochránci zvířat z PETA (hodili jí třeba do obličeje dort z tofu). I nadále nosí kožešiny a jejím nejoblíbenějším jídlem je steak (vzhledem k její drobné postavě mnozí tvrdí, že steak je také Anniným jediným pokrmem). O její panovačnosti se v módním světě vyprávějí legendy. I kvůli zmíněnému snímku Ďábel nosí Pradu, natočenému na základě stejnojmenné knihy (2003) její bývalé sekretářky Lauren Weisbergerové. Podobnou snůšku drbů o Anně Wintour napsal i Jerry Oppenheimer v knize V první řadě.
„Není to osoba typu ,kočičko, pusinku‘, proto o ní říkají, že je chladná,“ charakterizovala Wintour šéfka Teen Vogue Amy Astleyová v Advertising Age. „Vždycky mi poradí – od nejlepšího kosmetického salonu až po to, co pomáhá na tenisový loket,“ zastala se pomlouvané Wintour Barbara Amielová v The Sunday Telegraph. A návrhář Lagerfeld dodal: „Řekne vám, co si myslí. Ano je ano, ne je ne.“ Když jí její spolupracovníci ukazují stovky outfitů, z nichž ona má vybrat ty, které budou na stránkách Vogue, a tedy „in“, nevěnuje jim pozornost déle než třicet sekund. Rozhodnost je vlastnost, kterou dcera bývalého šéfredaktora britského The Evening Standard a sociální pracovnice z Bostonu sama na sobě oceňuje nejvíc.
V módním byznysu chtěla Anna Wintour, která nedokončila střední školu, pracovat vždycky. „V naší rodině mají všichni vysoké školy, já byla za černou ovci, a tak jsem se věnovala zejména svému vzhledu,“ pronesla kdysi pro britský Guardian. Možná proto je tak hrdá na svou dceru Katherine Bee Shafferovou studující Kolumbijskou univerzitu. Kromě ní má se svým exmanželem, jihoafrickým psychiatrem Davidem Shafferem ještě syna Charlese (pro změnu navštěvoval Oxford). V současné době žije s multimilionářem Johnem Shelbym Bryanem, bývalým manažerem telekomunikační společnosti ICG Communications.
Šéfredaktorkou amerického Vogue se stala v roce 1988. Zatímco náklad křídových časopisů klesá, Vogue se stále drží (má kolem dvou milionů čtenářek). Módní bible vydělává hlavně na inzerci: Anně Wintour se podařilo nalákat desítky inzerentů těch nejvěhlasnějších jmen. Nejtlustší čísla (což je to březnové, které dává tipy, co se bude nosit v létě, a zářijové, určující trendy na zimu), jež se začínají připravovat už rok předem, mají kolem tisíce stránek – z toho přes polovinu tvoří inzeráty. Tato vydání, těžší než české ekumenické vydání Starého a Nového zákona, se rozhodně po kabelkách (stejně jako Bible) nenosí.
Anna Wintour a její měsíčník nejsou otroky módních firem. Když návrhář Giorgio Armani přišel s tím, že šaty inzerentů by se měly automaticky objevovat i na redakčních stránkách, Wintour řekla ne (a je pravda, že velcí inzerenti jako Miu Miu či Armani se ve fotoeditorialech neobjevují). Zato podporuje mladé módní návrháře. Založila fond CFDA/Vogue, díky němuž mají tři návrháři roční stipendium, aby mohli v klidu tvořit šaty.
Koncem 90. let poznala, že nenápadné modelky nikoho nezajímají, a jako jedna z prvních nechala na obálky fotit herečky a spol. Nejvlivnější americká celebrita Oprah Winfreyová kvůli titulce zhubla 14 kilo. Loni Wintour opět zčeřila vody, když vybrala na obálku na poměry tlustou vítězku American Idolu a herečku Jennifer Hudsonovou. Má vliv i na to, která z modelek bude mít práci a která ne (nejen ve Vogue, ale i v reklamách): zatímco v britském Vogue letí Agyness Deynová a Lily Donaldsonová, v americké verzi fotí měsíc co měsíc Doutzen Kroesová (Hugo Boss) či Raquel Zimmermannová (Fendi). Wintour si je své síly vědoma. Když jí jednou volali lidé z týmu Cindy Crawfordové, proč není modelka na obálce, odvětila: „Je to jen jedna z mnoha. Já jsem Anna Wintour.“
O autorovi| Eva Hlinovská, redaktorka Pátku
