Benedikt XVI. má na co navázat: koneckonců i čeští ateisté považují za správné mluvit pravdu a na Vánoce uspořádat oslavu, píše sociolog a šéfredaktor křesťanského časopisu. Kdyby nějaký bavorský prelát přijížděl na návštěvu českých zemí před třemi sty lety, asi by kromě odlišného jazyka neměl potíž naladit se na stejnou vlnu jako jeho hostitelé. Náboženský a mravní život barokní Prahy a Brna se obsahem ani intenzitou nijak zvlášť nelišil od souvěkého Mnichova nebo Pasova. Mezitím se rozdíly zvětšily.
Co by měl papež Benedikt XVI. vědět o Češích? A co Češi vědí o katolické církvi a co od ní očekávají?
Národ bez vyznání Na rozdíl od Bavorů jsou Češi dnes jedním z nejméně nábožensky organizovaných národů světa. Podle sčítání lidu z roku 2001 u nás žilo kolem 60 procent lidí bez vyznání. Dnes jich bude ještě více, jak umírá nejstarší generace.
Častěji věřící jsou starší lidé než mladší, ženy než muži, venkované než obyvatelé měst, lidé z jihovýchodu země než ti, kteří žijí na severu a západě. Názorně řečeno: Stará paní z jihomoravské vesnice bude s velkou pravděpodobností docházet na mši každou neděli, zatímco mladík z Ústí nad Labem ani nebude vědět, kdy a kde se bohoslužby konají.
Porovnejme si s našimi bezmála dvěma třetinami lidí bez vyznání sousední země: V Polsku je řádově 10 procent nevěřících. Na Slovensku a v Rakousku jich je kolem 15 procent, což mimochodem zhruba odpovídá celosvětovému průměru.
Průměr Německa je kolem 25 procent; je tam ovšem velký rozdíl mezi křesťanštějším západem země a odcírkevněným postkomunistickým východem.
Zajisté, mnoho věřících v sousedních zemích svou víru v praxi uplatňuje pouze při vyplňování sčítacího archu. Ale i z Čechů, kteří se považují za věřící, se pouze menší část aktivně účastní církevního života. Benedikt XVI. přijíždí do země, kde jím řízená církev vážněji zajímá jen asi pět procent populace.
Pryč od Říma...
Že naše církev upadá, bilo do očí už před sto lety. Varovné zvěsti tehdy dolehly až do Říma: v roce 1902 vydal Benediktův předchůdce papež Lev XIII. encykliku Quae ad nos, adresovanou českým a moravským biskupům; popisuje v ní svůj smutek nad tím, jak Češi přestávají chodit do kostela.
Spojovat úpadek církví s protináboženskou politikou za vlády komunistů je tedy jen polopravda. Kdyby u nás náboženství před komunismem bylo tak pevné jako v Polsku, zmohli by s ním naši komunisté asi tolik co polští – to jest vůbec nic. Co bylo příčinou stavu, který působil starosti Lvu XIII.?
Koncem 18. století, konkrétně od francouzské revoluce, se církev v celé Evropě dostala do defenzivy. Úpadek evropského tradičního křesťanství od té doby trvá. Průběh sekularizace však nebyl ve všech zemích stejný.
U nás se kolem poloviny 19. století projevily oba hlavní motivy kritické distance od křesťanství, typické pro celou Evropu. Středostavovští vzdělanci jako Karel Havlíček Borovský církev kritizovali pro myšlenkovou omezenost a politickou reakčnost. A nové třídě dělníků se v továrnách místo kněží věnovali marxističtí agitátoři; nikoli náhodou se dnešní mapa českého ateismu dost podobá mapě velkoprůmyslové činnosti v 19. století.
Navíc se připojil ještě jeden významný faktor: Obrozenci, kteří tehdy formovali moderní český národ, použili náboženství jako jednu z jeho přísad. Rozhodli, že Češi mají duchovně být potomky vzpurných husitů, a nikoli třeba církvi nakloněného Karla IV. Motivem samozřejmě nebyla snaha prosadit přijímání z kalicha a trestání smrtelných hříchů. Bojovali proti austrokatolické ideologii, proti sňatku trůnu a oltáře, který z kazatelny hlásal nadvládu rakouských Habsburků a policejními metodami podporoval pravověrnost poddaných.
... ale ne k Táboru Důsledky? Za prvé katolicismus přestal být samozřejmou tradicí. Stalo se z něj politikum a bylo nadále možno jej demonstrovat na masových sjezdech či kritizovat z tribun politických schůzí. Zárodky dnešní KDU-ČSL kdysi vzešly právě z této politickonáboženské polarizace.
A za druhé se místo husitské náboženské horlivosti dostavilo znechucení. Kritika dosavadní církve byla totiž mnohem hlasitější než nesmělé návrhy budoucího náboženství lepšího. Když Hospodin roku 1918 konečně nechal říši rakouskou zahynout, doufali někteří zbožní vlastenci, že Češi setřesou jho Říma a přejdou do nové Církve československé. Brzy se však mělo ukázat, že odkatoličtění se většinou uskutečňuje lhostejností, a ne odchodem ke konkurenci.
Proto katolíci dodnes tvoří kolem 85 procent tuzemských věřících.
Jsou nám hvězdy nakloněny?
Náboženství však není jenom kostel. Podívámeli se blíže a zahrneme i další projevy – od necírkevní víry ve vyšší bytost přes prvky buddhismu až po pověry a světské kulty živých „polobohů“ – zjistíme, že Češi nejsou zdaleka tak nenáboženští, jak by se mohlo ze sčítání lidu zdát.
Například podle výzkumu ISSP z roku 1998 zaujalo Česko ve víře v horoskopy čtvrté místo z 15 zkoumaných zemí. Postavení planet ovlivňuje život asi poloviny z nás a rozhodně jeho vliv odmítá jen 20 procent české populace. Je to patrné i na periodických tiskovinách určených nejširší veřejnosti. Zřídka v nich najdeme článek věnovaný názorům některého populárního faráře, zato horoskop obvykle nechybí.
Sociologická data naznačují, že Češi jsou nyní ve věcech víry skoro přesně rozpolceni: asi desetinu z nich můžeme označit za jednoznačně věřící, desetinu za důsledně nenáboženské. Zbytek je rozprostřen mezi těmito dvěma póly tak, že polovina národa je bližší náboženskému a polovina nenáboženskému pohledu na svět.
Etika a bioetika Společná řeč se zakládá na sdílených hodnotách. Jaké jsou etické hodnoty Čechů?
Z hlediska obecného vnímání mravnosti se naše populace příliš neliší od ostatních Evropanů. Také odlišnosti v mravním vědomí mezi věřícími a nevěřícími Čechy jsou poměrně malé. Etika všech stále spočívá na půdorysu židovského Desatera, křesťanské lásky k bližnímu a římského práva.
Jiná je ovšem situace v oblasti bioetiky, oblasti, na kterou Vatikán v posledních dekádách klade zvláštní důraz. Odlišnosti postojů církve a nevěřících k sexualitě, eutanazii či umělým potratům se prohlubují.
Celosvětový trend u nás umocňuje velký podíl lidí bez církevního zázemí.
Na jedné straně stojí chápání života jako od početí až do smrti Bohem chtěného a přijatého, a tedy také obdařeného stálou vysokou hodnotou a podřízeného jasně danému řádu. Na druhé straně život jako výtvor lidí – rodičů, společnosti i sebe sama – jenž proto musí být měřen tím, jak jej akceptují druzí a jak je prožíván svým nositelem.
Papež nemá snadný úkol, chce-li tento rozpor překlenout.
Zpustlá zahrada Benedikt XVI. má však na co navázat. Koneckonců i čeští ateisté považují za správné mluvit pravdu a na Vánoce uspořádají oslavu. A my jako posluchači zase můžeme zvlášť v době hospodářských a politických zmatků uvítat poučení od člověka, jehož zkušenost – osobní i institucionální – sahá mnohem dál do minulosti než jen posledních dvacet let.
Křesťanství a katolictví patří k našemu národnímu dědictví. Většina Čechů je však vnímá jako zarostlou a málo používanou zahradu, na jejímž okraji sice je pár příjemných stinných místeček, ale vcelku je to území neprobádané, zaplevelené a neplodné. Bylo by skvělé, kdyby Benediktova návštěva pomohla prosekat pár nových cest do nitra této zahrady a ukázala nám lépe, co se skrývá uvnitř. Křesťanství nenabízí jen romantiku svátečních lidových zvyků, ale i myslitelskou a mravní výzvu, které stojí za to čelit.
***
Ve víře v horoskopy Česko zaujalo čtvrté místo z 15 zemí. Je to patrné i na periodických tiskovinách určených nejširší veřejnosti. Zřídka v nich najdeme článek věnovaný názorům některého populárního faráře, zato horoskop obvykle nechybí.
O autorovi| Jan Spousta, sociolog Autor (* 1966) absolvoval studia matematiky a sociologie. Pracuje jako analytik v bance a je šéfredaktorem křesťanského ekumenického časopisu Getsemany.
