Jakýpak soutok?“ podivil se Sameer. „My tomu říkáme Setkání vod.“ „Zeměpisci,“ pokusil jsem se namítnout, „používají…“
„Zeměpisci,“ naklonil se ke mně Sameer zblízka a dal mi pocítit svérázný odér pralesní samohonky, „by se na to napřed měli přijet podívat.“ Vyjel jsem tedy od přístaviště ve městě Manaus na lodi jménem Xama a z její přídě pozoroval, jak se do řeky Solimoes vlévá Rio Negro. A viděl jsem, že Solimoes má barvu bílé kávy, zatímco Rio Negro vyhlíží jako černý čaj.
Dlouho se neslévají. Postupují bok po boku a zprvu se ledva dotýkají budíce dojem starosvětských milenců, kteří si nechtějí předčasně zadat. Zlatavá voda, splavující horniny ze vzdálených hor Peru a Ekvádoru, plyne třikrát rychleji, černý tok je zase o pět stupňů teplejší; člověk si řekne: není divu, že s partnerstvím, jakkoliv osudem předurčeným, tak váhají.
Z lodi, zakotvené na linii jejich dosud okatě rezervovaného dotyku, jsem to měl ke břehu tmavé řeky vlevo čtyři kilometry a ke břehu té světlé vpravo nejméně pět. „Je konec ledna,“ pokrčil Sameer omluvně rameny. „Pořádné deště teprve přijdou, měl bys to vidět v červnu. Hladina bude o nějakých osm metrů výš…“
„To bych na žádný břeh nedohlédl,“ konstatoval jsem zbytečně.
„Ale ty tu nejsi kvůli břehu. Jel ses podívat na… jaks tomu říkal?“ „Na Setkání vod. Jak jinak?“ „Tak. Jak jinak,“ pokýval hlavou. – – – Jako by nestačily veletoky něžně se dotýkající různě zbarvenými boky, vystrčilo z vody hlavu jakési čtverácké dobrotisko. Jeho tělo, zdálo se, bylo hladké, dlouhé a růžové. Přísahám, že se usmálo.
„Boto!“ zavolal na něho Sameer a usmál se taky.
„To tu znáš všechny… ryby jménem?“ podivil jsem se.
„Žádná ryba. To je boto, boto cor-de-rosa, růžový delfín říční. Nemáš pro něj rybku?“
Poplácal jsem si kapsy šortek a v duchu nejlepších tradic českého ochotnického herectví nahlédl i za tričko: „Rybky mi došly, Sameere.“
„Škoda,“ odtušil lítostivě. Ale aby atmosféře pozitivního očekávání nedal zahynout, vzápětí zavolal směrem k muži za kormidlem: „Senhor capitao, po proudu!“
A tak jsem mohl sledovat, jak se rozpačití říční milenci s každou minutou osmělují, objímají těsněji a posléze – asi o šest kilometrů níž – prostupují docela.
„Amazonas!“ vydal Sameer zvuk podobný tomu, který vydává špuntík vytahovaný z hrdla placaté lahve, vzlykl a rozpřáhl tmavé paže, kam jen dosáhl.
Řeka, která se podle místních teprve spojením Solimoes a Rio Negra stala Amazonkou, nicméně nevěnovala dojatému smrtelníkovi pozornost. Ačkoli hladinu 1 500 kilometrů vzdáleného oceánu teď převyšovala už jen o 45 metrů, valila se prudce a mocně. Bylo sice zřejmé, že v pokročilé době čtvrté hodiny odpolední Sameer jeví rychle vzrůstající sklon přehánět, ale jeho tvrzení, že Amazonkou teče pětina všech říčních vod zeměkoule, jsem se při pohledu na ni neodvážil zpochybnit. Jak bych také mohl, když poměry se převrátily vzhůru nohama: tu netekla řeka mezi pevninou, ale pevnina se zdála být skromným, křehkým doplňkem řeky.
„Amazonas!“ vykřikl Sameer znovu a tentokrát si svou lahev odšpuntoval nepokrytě. Potěšil jsem ho tím, že jsem nad jeho vlažnou nabídkou, abych si taky zavdal, jen mávl rukou. Pak jsem se ho pokusil potěšit znovu. „Boto!“ zvolal jsem a ukázal na dalšího růžového šibala, exhibujícího před přídí Xamy.
„Jakýpak boto?“ zakroutil znalec místních poměrů nevěřícně hlavou. „Chlape, to je tucuxi. Ne delfín, ale delfínovec!“
„Aha,“ řekl jsem pokorně a zadíval se do dálky na slunce, které se hotovilo k noční koupeli ve vodách Matky řek; senhor capitao otočil loď amy se tím směrem vydali.
– – – Xama plula proti mocnému proudu skoro celou noc.
Překvapilo mě to. Když ji kapitánovi hoši poprvé uvazovali u mola, chrčela jako nerudné, příliš často zneužívané zvíře. Reflektor na přídi postrádal žárovku, nebo snad příčinou jeho stávky byly shnilé kontakty; plavčíci nad zmíněnými i dalšími možnostmi dlouze dumali, k čemuž v důstojném tempu popíjeli pivo. Pozoroval jsem je a opřel se přitom o zábradlí. Neměl jsem to dělat, protože zapraskalo a mátožně se vyklonilo přes pravobok. Klimatizace v kabině fungovala – bohužel; nasávala zplodiny naftových motorů a šupinky odloupaného laku. Rozkolísanou duševní rovnováhu jsem odešel vyladit do jídelny, tam však Sameer, uvolněný nejen dík samohonce, ale i několika marihuanovým cigaretám, trénoval vrh nožem – přepadával vpřed na dlaň levé ruky, pravou nůž vytasil a mezi nohama ho vrhal proti stěně za sebou. Hleděl jsem na chvějící se střenku a pak Sameera ujistil: „Está tudo bém!“
Všechno, aspoň podle evropských měřítek, sice v pořádku nebylo, ale tomu hlavnímu se nedalo vytknout nic. Řeka se valila bez oddechu, nosila haluze stromů a ve chvílích, kdy se rozestoupily mraky, zrcadlila měsíc.
A pak, po třetí z rána, si dal Sameer posledního šluka a kapitán i bez pomoci dosud temného reflektoru přirazil s Xamou ke břehu.
Bylo teplo. Usnul jsem v židli na přídi.
– – – Sameer do Manaus ani nepřijel, ani nepřiletěl. Přišel tam, jak se dušoval, deštným pralesem. A to až z Britské Guyany.
Jeho otcem byl indický muslim, zatímco matka vyznávala hinduismus. Víru v to, že plození dětí je nejposvátnějším úkolem člověka, ovšem sdíleli. Sameer měl čtyři sestry a pět bratrů, nadto pak šest dalších sourozenců, které jeho otci povily dvě jiné manželky. „A tak jsem už v patnácti z domova odešel,“ zakončil úvodní část svého příběhu. Další části – zahrnuly asi čtyřicet následujících let – mi popsal poněkud zběžně, přesto jsem pochopil, že zprvu se živil jako pašerák marihuany, ačkoli mi nebylo jasné, jestli z Guyany do Brazílie, nebo naopak. „Znal jsem v pralese každej strom,“ pochválil se.
Nejspíš mu však unikli policisté, kteří se za těmi stromy v příhraničních oblastech sem tam skrývali. Soudím tak podle toho, že zakrátko autority Sameera zatkly a uvěznily. „Na všechno se musíš dívat z tý dobrý stránky,“ poučil mě. „Nikde se člověk nevzdělá tak rychle jako v lapáku. Za rok jsem uměl portugalsky perfekt.“
Později hledal v divočině zlato a polodrahokamy; tvrdil, že úspěšně, protože „znal svoje místa“. Ale že snad tržní cena vzácných kovů a kamenů nebyla zrovna tehdy výhodná, přesedlal na potápěče; pod hladinou čistil ucpané roury sacích bagrů. „Ucpaný byly furt. Musel jsem to vždycky stihnout na jeden nádech… hluboko… neslyším od těch dob dobře, mockrát mi praskly bubínky.“
Protože po příhraničním obchodě a prospektorství ho ani práce v údržbě bagrů úplně neuspokojila, zanevřel na moderní svět docela. „Odešel jsem do pralesa a žil mezi Indiány. A řeknu ti, jen oni ještě vědí, co je to pomáhat si, nezištně. Boží lidi.“ „Jak dlouhos mezi nimi byl?“ „Těžko říct, tam se čas neměří. Léta. Boží… děti. Do města se nehodí, tam je mají za blbce a podle toho se k nim chovaj. Ale v deštným lese, tam s nima městský lidi – včetně doktorů z různejch těch universit – nemůžou šlapat ani půl dne. Najdou tam všechno. Vodu, jídlo, léky, zbraně, ozdoby, přátelský duchy. A přitom… znáš to?... pohleďte na polní lilie, jak rostou; nepracují, nepředou…“ „Evangelium podle Matouše. To máš od táty, nebo od mámy?“
„Já v tom lapáku přestoupil na křesťanství. Jak říkám, nikde se nevzděláš tak rychle jako tam. No a já se poučil i v tom, že bez církve se v Brazílii z tý šlamastyky nevyhrabu. A to jsem měl recht, protože jak mě pokřtili, hnedka mě propustili, na podmínku. Dobrý! A kromě toho: tenhle Matouš si mi fakt líbil.“ „Takže jsi nepracoval, nepředl…“ „Ale učil jsem se. Viděl jsem prales jinýma očima. Vezmu tě tam.“ – – – Nejdřív jsme ale vzali člun a vyjeli po černé řece do bludiště zvaného Anavilhanas. Rozkládalo se, tvrdil Sameer, asi sto kilometrů (tolik že Xama v noci urazila?) od Manaus proti proudu Rio Negra.
Anavilhanas tvořilo v této roční době nějakých 380 ostrovů (první dělila od posledního vzdálenost 90 kilometrů), čímž si mohlo nárokovat titul nejrozsáhlejšího říčního archipelagu světa.
Kde končí řeka a kde začíná ostrov, ovšem nebylo teď, kdy hladina už skoro dva měsíce od své nejnižší úrovně zase stoupala, snadné rozhodnout. Někde zlatě zářily sluncem prohřáté písečné náspy, jinde mnoho stromů stálo ve vodě. Kupodivu jim to nijak nepřekáželo v tom, aby dílem kvetly, dílem vyháněly plody.
„Pro ryby,“ ukázal Sameer na načervenalé bobule pohupující se dobře čtvrt metru pod hladinou. „Ryb je tu tři tisíce druhů. Popsaných druhů. A vypadá to, že ještě dvakrát tolik zatím nepopsaných.“
Pomyslel jsem si, že mezi travinami, k nim se sklánějícími stromovými korunami a propletenými lianami, obklopený barevnými listy vířícími jako bludičky po černočerné hladině, se takový vědec, zvlášť myslí-li na nepopsané ryby, ztratí snadno a navždy. Slunce zmizelo za mraky, začalo pršet a já neměl tušení, odkud jsme připluli a jak se tam zase vrátíme. Pluli jsme, jen s pomocí pádel, po vodě černější než jezero Preisslerových pláten, a stromy, po pás ponořené, jako by nám potměšile zas a znovu zastupovaly cestu. Tu a tam prolétl nad člunem netopýrek, lapil moskyta a zase zmizel.
„Rio Negro!“ volal ze zádi Sameer. „Jen si klidně lokni,“ vyzval jsem ho. „Už je po poledni. Hlavně když trefíš zpátky.“
„Está tudo bém. Tudo bém!“ ubezpečil mě. Pach jeho kořalky omráčil komáry a zahnal netopýry, listy a stromy však kolem nás tančily ve výsměšném chorovodu dál.
– – – Přestože jsem dal Sameerovi mnohokrát najevo, že cesta souostrovím Anavilhanas je sice úchvatná, nicméně nic se nemá prodlužovat do nekonečna, nakonec jsme na širé Rio Negro propluli, zdálo se mi, jeho kormidlování navzdory. Než jsem ovšem mohl své zdání průvodci sdělit, rozpřáhl na zádi ruce a podoben vychrtlému černému ptáku švitořivě navázal na svou řeč o rybách. „Královnou, a já vážně myslím královnou, téhle řeky je pirarucu. A tu budeš mít na lodi k obědu.“
„Jistě bude pořádně uvařená, je půl čtvrté,“ naznačil jsem mu určitou nevoli nad nedodrženým rozvrhem. „Bude!“ prohlásil tónem slavnostní přísahy. „A to je důležitý, protože pirarucu může být až tři metry dlouhá a vážit 200 kilo.“
„No, tolik jsem zas nevyhlád’, Sameere…“ řekl jsem smířlivě.
„Říkal jsem až tři metry. To když má čas se pořádně vykrmit. Žere jiný ryby a taky ptáky. Když je málo vody, přežije v bahně, poněvadž umí dejchat vzduch. A přitom pořád žere a žere. Ale čekám, že tahle bude tak na dvě stopy. I tak se máš na co těšit. Pirarucu je největší pochoutka na světě.“
„Pochoutkám z principu neodolávám, Sameere.“ „A její jazyk?“ položil řečnickou otázku, na kterou si vzápětí odpověděl: „Její jazyk je z kosti. Tu rozemeleš, smícháš s kůrou jednoho stromu, kterej ti zejtra ukážu, dáš vymáchat do vody, a když to všechno spolykáš, zabiješ v sobě všechny tasemnice!“
Cukl šňůrkou a nastartoval motor. „Pirarucu, říká se jí taky arapaima…“ snažil se motor překřičet, ale ten nad hlasem, vystaveným tolika zkouškám ohnivé vody a omamných látek, vesměs vítězil. „Jemné červené skvrnky… v píscích staví si hnízda… jak říkám, královna…“
A tak dál, až jsme znenadání uviděli kotvící Xamu. Hned jsem si říkal, že něčím se proměnila. Pak jsem si to uvědomil: voněla.
– – – V noci jsme připluli na dohled světel osady Novo Airao, ráno jsme však zakotvili u písčité pláže, nad níž stála jediná chýše. Obýval ji starý Indián s levou nohou o decimetr kratší než pravou, mladší Indián se čtyřmi zuby, dvě tělnaté Indiánky a pět šest dětí různého věku. Muži seděli a rozprávěli, ženy a nejstarší dcera drtily a pasírovaly maniok v soustavě velkých nádob, zabírajících většinu obydlí. Sameer je pozdravil jako důvěrné přátele.
Opatrnost v jejich očích mi našeptávala, že oni Sameera v životě neviděli, ale rozhodl jsem se to dál nezkoumat. Důležité se mi zdálo být rozhodnutí mladšího z Indiánů, který si pro ten účel vymyslel jméno Paulo: že výpravu do džungle povede.
Zeptal se mě (Sameer to překládal do angličtiny), na jak dlouhý pochod jsem připravený, a když jsem mu vpálil, že na jakkoli, přikročil k vyjednávání o ceně. Navrhoval patnáct reálů, asi 150 korun. Měl jsem tolik duchapřítomnosti, že jsem ho neurazil okamžitým přijetím částky, kterou sám považoval za nehoráznou, a navrhl jsem šest reálů; posléze jsme se shodli na deseti. Uzavření obchodu kvitoval tím, že blýskl úsměvem odhalujícím všechny čtyři zuby, na krk pověsil amulet s klem divokého vepře a bez dalšího otálení sáhl po mačetě.
Za domkem měla rodina maniokové políčko, za políčkem prudce se svažující fotbalové hřiště; za výše umístěnou brankou začínala džungle. „Prosekáme pro tebe maiden trail, panenskou stezku,“ zakřičel mi Sameer do ucha v domnění, že šeptá.
Na znamení, že si toho vážím, jsem oběma mužům s mačetami věnoval úklonu hlavou. Nebylo to úplně snadné, protože v očekávání právě takové výpravy jsem dávno předem zakoupil v obchodě s proprietami dobrodruhů (v Praze naproti hospodě U Medvídků) „nepromokavý, ale prodyšný“ oděv s kapucou, která velké úklony nedovolovala. Horší bylo, že po pěti minutách jsem byl v povětří o 98% vlhkosti mokrý stejně, jako bych se postavil pod sprchu; mlčel jsem však, protože jen o chvíli dřív jsem si zakoupil pochod v hodnotě deseti reálů, což určitě znamenalo na celý den. „Paulo“ nicméně mé potíže zpozoroval; zanedlouho mě vyzval, abych obnažil paže a strčil je do mraveniště. Váhal jsem, ale tu mi přispěchal na pomoc Sameer – pravou ruku položil mezi mravence, ti se po ní v hojném počtu závratnou rychlostí rozeběhli, a když pod nimi jeho kůže úplně zmizela, levicí je umlátil na kaši. Pak totéž udělal v opačném gardu, a nakonec mi dal k té emulzi přičichnout: „Hele, tohle přetluče… závan… i z toho nejzpocenějšího člověka, takže zvířata nebudeme zbytečně dráždit.“
Přetloukla, dokonce i výpary z jeho pálenky. Mravenčí kaše, jak jsem zakrátko zjistil i na svých předloktích, voněla prudce, asi jako koncentrovaná limetka. „Koukej po tapibách,“ nabádal mě Sameer. „To jsou mraveniště. Občas se namazej, protože kromě jinýho po tobě nepůjdou ani moskyti.“
Pravda, nešli. Sameer ovšem ve finále tento nepochybný úspěch Paulově radě upřel a připsal ji vlastní akci. „Moskyti,“ křičel, „nesnášejí kouř.“ A ubalil si, zapálil a vychutnal marihuanovou cigaretu, jejímž nedopalkem zažehl další. „Jsem průvodce. Dělám všechno pro to, abys nedostal malárii. Já jsem proti tomu imunní, ale ty… Hnusná nemoc.“
„Děkuju, Sameere,“ řekl jsem upřímně.
Paulo zatím švihal mačetou a vytvářel maiden trail.
– – – Deštným pralesem se nepostupuje rychle. Zemi pokrývají i kořeny motající zákeřné smyčky s úmyslem podrážet vetřelcům nohy. Naše výprava byla ovšem pomalejší nad jiné hlavně díky Sameerovi – co chvíli halasně žádal o zastávku, aby mi mohl popsat a předvést některý z pralesních pokladů.
Vůbec nejvíc mě zaujal sapu-pema, telefon divočiny. Byl to tmavohnědý, doslova nebetyčný strom s mohutnými kořeny. „Vezmi kus pořádnýho dřeva, třeba takovejhle,“ předváděl Sameer, „a do toho kořene bouchni.“ Udělal jsem to; sapupema vydal zvuk tak dutý a výrazný, jako bych mlátil do tympánů. „Když se ztratíš, bouchni třikrát – ostatní poznaj, že máš problém. Bouchni pětkrát a bude jasný, že máš velkej problém. Třeba anakondu nebo jaguára.“ Pitnou – a lahodnou – vodu si lze obstarat z liany cimpzo daque; nařízněte ji a nechte kapky, aby vám padaly na jazyk. Šilháte-li hlady, odřízněte větev palmita, ponechte jí tvrdou kůru, ale vyloupněte dužinu; nechutná to špatně. Méně si smlsnete na pabasú, který vypadá jako ořech, ale v drsné tmavé skořápce skrývá malého, bledého, měkkého červa. Sníte-li jich dost, přežijete díky jejich proteinům. Dáváteli přednost červenějšímu masu, zkuste něco ulovit pomocí foukačky vyrobené z větví marajá, budete ovšem potřebovat i otrávené šipky – jed získáte z kůže jinak vcelku nenápadné žáby (Sameer ji znal jako spot-legged frog). Pokud vám to připadne příliš náročné, vraťte se k těm červům.
Dojdou-li vám startky, zapalte si listí ambé (o moc štiplavější to není). Pokud ani taková cigareta moskyty nezažene a vy propadnete pocitu, že jste od nich malárii chytili, vyhledejte pomoc kůry stromu paracanauba. Tutově vám pročistí aspoň krev a játra, ve spojení s rozdrceným jazykem ryby pirarucu, jak avizováno, se postará i o tasemnice. Bronchitidu zase zažehnáte mlékem, získaným naříznutím stromu amapá a smíchaným s medem divokých včel. Bolest hlavy zaplašíte přičichnutím ke spálené kůře breu, průjem listím želvího žebříku a nehezkých lupů vás zbaví rostlina jménem babosa. A když nic jiného, odneste si z pralesa aspoň provázek na zápěstí; Sameer mi ho upletl z kůry mata-mata během dvaceti vteřin.
A když to dopletl a uvázal, dlouze se zamyslel. Velmi dlouze… pak ale přepadl dopředu na dlaň levé ruky, pravicí hmátl po noži a mezi nohama jej vrhl ke kmeni za sebou. Trefil přesně: velikou chlupatou tarantuli. – – – Cesta pralesem se od jiných cest liší tím, že už po několika krocích ztratíte orientaci. Všude jsou jen stromy, keře, mraveniště a liany, ani slunce není přes baldachýn listí vidět. Myslím, že i Paulo to uznával, a proto naši stezku starostlivě značil záseky.
Postupně jsem si ale zvykl – na vlhkost, přítmí, vzdálené ťukání datlů, blízké přelety jasně modrých motýlů i na zrádnost kořenů. Dokázal jsem se i rozhlédnout a na kmenech stromů, osm metrů nad sebou, viděl zřetelnou linii, kterou tam loňského června zanechala nejvyšší hladina řeky. Vlastně jsme kráčeli po budoucím dně.
Uvědomil jsem si, jak měkce se mi jde. Šlapal jsem po pružné vrstvě listů, velkých a dužnatých, nesčetných. A už jsem věděl, že všechny ty listy zanedlouho zaleje teplá voda, a tak uvaří čaj, silný a omamný černý čaj, kterému lidé říkají Rio Negro. „Upleť mi prosím ještě jeden provázek, Sameere. Dám si na něj šupinu z pirarucu. Na památku. Toho, žes mi dopřál tu vážně nejlepší rybu na světě. Rybu narozenou a ulovenou v čaji.“
Sameer rozpřáhl ruce a k údivu jinak netečného Paola vykřikl na celý prales: „Rio Negróóóó!“
O autorovi| MICHAL HORÁČEK, textař a antropolog, v Pátku pravidelně publikuje reportáže ze svých cest
