Množství odsouzených disidentů v kubánských věznicích drží hladovku.
Protestují tak i proti nelidským podmínkám, ve kterých žijí.
HAVANA/PRAHA Špína, temné a nevětrané místnosti, bití, nedostatek jídla, přeplněné cely. Tak popisuje kubánské vězení novinář a opoziční politik Nelson Aguiar Ramírez, který se dostal na svobodu vloni na podzim jen díky tomu, že se jeho zdravotní stav povážlivě zhoršil a režim se obával, že by mohl zemřít ve vězení.
Kubánské úřady mu za protistátní texty vyměřily trest třinácti let odnětí svobody, odseděl si sedm let, z toho dvanáct měsíců na samotce. „Cela měla tři metry na metr a půl a kromě tureckého záchodu tam nebylo nic. Podle vězeňského řádu smějí být vězni na samotce maximálně 21 dnů. Já jsem tam strávil jeden rok a jeden den.“
Na špatné poměry pravidelně upozorňují mezinárodní nevládní organizace. Například lidé z Human Rights Watch dokonce ve své nedávné zprávě konstatovali, že formy krutého, nelidského a ponižujícího zacházení nesou známky mučení. Podle HRW jsou na tom nejhůře právě političtí vězni, kteří si své tresty odpykávají daleko od svých příbuzných, úřady jim navíc nedovolují návštěvy častěji než jednou za tři měsíce.
Ze sportovce muž na vozíku „Můj otec je ve vzdálené provincii Bayamo. Když jsem za ním minule jela, ani jsem ho neviděla. Údajně ho převezli na vyšetření. Další návštěvu má povolenou až za další dva měsíce,“ říká 18letá Sahilla Navarro, dcera Felixe Rodrigueze, jenž dostal před sedmi lety trest 25 let za to, že se svými známými založil opoziční politickou stranu.
O tom, jak se stát „stará“ o své vězně svědomí, se mohl celý svět přesvědčit minulý týden, když se zástupcům katolické církve podařilo po dohodě s Castrovou vládou dostat z vězení Ariela Siglera. Místo sportovce se po sedmi letech vrátil domů zlomený muž na invalidním vozíku, který ve věznici zhubl o polovinu své původní váhy.
A výčet zpráv, které z kubánských věznic přicházejí v posledních týdnech, je podobně odstrašující: Orlando Zapata zemřel po 80 dnech hladovky. Egberto Escobedo Morales drží hladovku od 16. dubna, jeho zdravotní stav je vážný, Abel López Pérez drží hladovku od 4. června, Mario Alberto Pérez Aguilera a Ernesto Mederos Arrozarena se přidali s hladovkou o tři dny později. José Daniel Ferrer García byl zmlácen spoluvězněm, Normando Hernández González, jeho zdravotní stav se zhoršil, Alfredo Pulido López, jeho zdravotní stav se zhoršil. Fidel Roldán García ukončil tento týden hladovku, kterou držel od 26. května, protože začal močit krev.
„Moje zdravotní problémy si už ani já sám nepamatuji. Mám špatné nervy, zhoršila se mi prostata, mám problémy se žaludkem, mám kýlu, různé plicní choroby. Ve vězení mě zmlátili, upadl jsem a od té doby mám problémy s rovnováhou,“ vyjmenovává následky sedmi let strávených za mřížemi pohublý Nelson Aguiar Ramírez, který byl odsouzen v monstrprocesu v březnu 2003 (režim tehdy poslal za mříže 75 opozičníků, vyměřil jim tresty od 13 do 28 let).
Z desetimilionové populace je za mřížemi zhruba 100 000 lidí, což Kubu řadí na přední místo ve světových statistikách. Z důvodu špatné hospodářské situace nefunguje v řadě věznic elektřina, jídlo je nekvalitní a je ho nedostatek. „Jídlo je strašné, chuť se nedá popsat. Většinou je na jídelníčku rozvařená rýže ve fazolové polívce. Jednou za čas je svátost: zapáchající ryba té nejhorší kvality, co má strašně kostí. Žádné mléko, žádné bílkoviny, žádný cukr. Jednou za tři měsíce mi manželka mohla přivézt balíček jídla. K pití pouze hnědá, zakalená voda,“ vzpomíná Nelson Aguiar Ramírez. „Ještě nezapomeň vyprávět to o těch zvířátkách, co každý večer vylézají z děr,“ připomíná mu manželka, která celých sedm let neúnavně bojovala za propuštění svého muže.
„Důležité je, že jsem naživu“ Disident, kterému režim od roku 1994 nedovoluje pracovat, se sice dostal z nejhoršího, ale vyhráno nemá. Policie mu vyhrožuje, že se do vězení vrátí, pokud okamžitě nezačne pracovat. „Od roku 1994 mi ještě žádná závodní rada nedovolila, abych nastoupil do nějakého zaměstnání. Je to jak v začarovaném kruhu,“ říká muž, který ale neztrácí víru. „Důležité je, že jsem naživu, že s vámi mohu mluvit a že mám velkou vůli žít.“
Disidenti a jejich příbuzní při každé příležitosti neopomenou zdůraznit, jak moc si cení podpory ze strany nevládních organizací nebo zahraničních diplomatů. „Bez pomoci z české strany by bylo těžší přežít. Třeba sehnat léky je pro mě nemožné. Česko dělá chvályhodné věci. A že to dělají Češi dobře, dokazuje, jak moc je kubánský režim proti České republice agresivní ve svých oficiálních výpadech,“ dodává Nelson Aguiar Ramírez.
O autorovi| JAN PERGLER, Autor je spolupracovníkem LN
