Obětí maďarsko-slovenské diplomatické války jsou Maďaři na jižním Slovensku
Přijali byste pozvání od souseda, jehož partner by vám vyhrožoval a navíc urážel vaši partnerku? Asi sotva. Nelze se proto divit maďarskému premiérovi Ferenci Gyurcsányovi, že nadále odmítá přijmout pozvání na návštěvu Slovenska. A to jej zve jeho socialistický přítel Robert Fico.
Potíž je v tom, že k tomu, aby mohl v Bratislavě po předloňských vítězných volbách pohodlně vládnout, přizval Fico do vlády strany s nejhorší pověstí – Mečiarovo HZDS a Slotovy nacionalisty. Ta první strana je s přibývajícím věkem svého lídra zralá na odchod do důchodu, naopak Slovenská národní strana je životaschopná až příliš. Nejčerstvějším ovocem jejího úsilí je další vyostření už tak špatných slovenskomaďarských vztahů.
Zpolitizovaný spor o učebnice Zatím poslední dějství této politické soap opery začalo minulý týden dopisem šéfky maďarské diplomacie Kingy Gönczové, která Ficovi adresovala několik palčivých otázek. Ptala se na učebnice vlastivědy pro žáky maďarských čtvrtých tříd, z nichž zeměpisné názvy v maďarštině byly nahrazeny slovenskými. Dále kritizovala údajně nízký podíl peněz z evropských fondů, které se dostávají do regionů obývaných půlmilionovou maďarskou menšinou, a vadily jí rovněž urážlivé výroky lidí, jako je Slota, na adresu Maďarů. Čímž si jen řekla o další Slotovy urážky – tentokrát ji nazval chudinkou a přirovnal k Hitlerovi.
Ačkoli i v maďarském tisku se objevila kritika šéfky diplomacie, jejíž krok byl označen na unáhlený, vzhledem k vnitropolitické situaci byl pochopitelný. Případné mlčení v podobných situacích vládním socialistům národně konzervativní opozice neodpouští. A přízeň veřejnosti je (samozřejmě také kvůli nepopulárnímu vládnímu utahování opasků) spíš na její straně.
Premiér Fico se od primitivního slovníku svého koaličního partnera opatrně distancoval.
Ale i když se snažil upozornit na to, že podstatou nejnovějšího sporu je podle něj nepřijatelné ultimátum ze strany ministryně Gönczové – která je připravena zvážit další diplomatické kroky, nebudou-li její obavy Bratislavou rozptýleny –, ani nemaďarským pozorovatelům neuniká, že vzduch kazí slovenský Miroslav Sládek, kterému se dostalo cti sedět s vládcem u jednoho stolu.
Bylo jen otázkou času, kdy zamrzlý nacionalismus Slotovy strany, ztělesněný v nějakém obludném nápadu prostřednictvím resortu, který SNS spravuje, způsobí větší škodu. Menšinový úděl Maďarů na Slovensku způsobil během 20. století například i to, že od nich člověk nezřídka slyší větu typu „Jdu si něco vyřídit na Rathaus“. Ještě větší deformaci jejich mateřštiny by teď nestálo nic v cestě, pokud by nové učebnice obsahující věty s hodně zvláštním příslovečným určením místa z dílny ministra Jána Mikolaje – například „Jdu na radnici do Prag“ – neodmítly samy maďarské školy. Že jde o jazykový hybrid, začíná být jasné i mnoha Slovákům, kteří mají elementární cit pro jazyk, alespoň ten svůj. Což o Jánu Slotovi, pověstném svými sice peprnými a siláckými, současně ale všechna pravidla jazyka pošlapávajícími řečmi, říci nelze. Šéf SNS si nejspíš předsevzal, že když už Maďaři nechtějí respektovat jeho známé „Na Slovensku po slovensky“, ať alespoň przní maďarštinu.
Iniciativa ministra školství ze Slotovy stáje je v souladu s jeho nedávným výrokem, že považuje za logický požadavek, aby maďarské děti mluvily svojí mateřštinou jen doma. Většinový národ na Slovensku má ovšem i rozumnější reprezentaci, která se v letech po odstavení Mečiara od moci postarala o citelné oteplení slovensko-maďarských vztahů, na tu byl ale v posledních volbách takříkajíc málokdo zvědavý, a proto dnes plní funkci opozice. Podle Martina Fronce, který byl ministrem školství v Dzurindově pravicové vládě, spor o maďarské učebnice jeho předchůdce Mikolaj zbytečně zpolitizoval.
V televizní diskusi se pak Fronc snažil místopředsedkyni SNS Belousovové vysvětlit, že by se Slovákům mohlo vymstít, kdyby chtěli upřít Maďarům právo na kvalitní výuku v rodném jazyce. Zájemci například o vysokoškolské vzdělání by jezdili za studii do Budapešti a očekávat, že by zrovna tam (spíš než třeba na škole v Nitře) zapomněli na své maďarství, by asi bylo hodně naivní.
Víc dnes pro své maďarsky mluvící bývalé koaliční partnery současná slovenská opozice udělat nemůže, a jak se zdá, ani nechce. I Mikuláše Dzurindu a jeho spojence totiž „namíchly“ nedávné úvahy lídra slovenských Maďarů Pála Csákyho o autonomii jižního Slovenska. Ten sice tvrdil, že byl špatně pochopen, pokárat ho ale nikdy nezaškodí. Vždyť mluvit o autonomii je na Slovensku více než svatokrádež, jde totiž v očích mnoha Slováků o krádež území, byť by si je jeho obyvatelé ani v případě uskutečnění jakékoli formy autonomie nikam neodvezli.
Hledání způsobu soužití Hodně se teď psalo o odčiňování Mnichova, i v jehož důsledku české země po válce přišly o německé obyvatelstvo. Měsíc po Mnichovu následovala vídeňská arbitráž, po níž ztratila ČSR jih Slovenska. Avšak vzhledem k tomu, že řady tamních Maďarů po válce v důsledku Benešovy politiky „jen“ prořídly, odčiňování událostí starých sedmdesát let je na Slovensku možná o něco snadnější – ale o to těžší je hledání způsobu soužití obou etnik. Kéž se v jeho dalším průběhu nesetkají jako reprezentanti svých zemí Slota a expremiér Orbán, který chtěl rozdávat maďarské pasy všem přeshraničním Maďarům.
Bylo jen otázkou času, kdy zamrzlý nacionalismus ztělesněný v nějakém obludném nápadu Slovenské národní strany způsobí větší škodu
O autorovi| Gabriel Sedlák, e-mail: gabriel.sedlak@lidovky.cz redaktor LN
