Galerie Středočeského kraje převzala štafetu a hostí výstavu budoucích nadějí evropského umění
Impozantní prostor jezuitské koleje v Kutné Hoře, která se stala sídlem Galerie Středočeského kraje, hostí výstavu Start Point, představující diplomanty z významných uměleckých škol řady zemí Evropy. Jde o projekt, který se rozvíjí už několik let a který jistě přispívá k zapojení českého výtvarného umění do mezinárodního kontextu. Galerie Středočeského kraje navázala na předešlých sedm ročníků, které probíhaly v Galerii Klatovy / Klenová z iniciativy jejího bývalého ředitele Marcela Fišera. Uděluje se také hlavní cena, která jejímu držiteli umožní výstavu s katalogem. Několik dalších umělců obdrží čestná uznání, s nimiž jsou spojeny rezidenční pobyty v České republice. Protože jde o výběrovou výstavu, oslovili organizátoři partnery z jednotlivých zemí pro spolupráci při nutné selekci. Mezinárodní porota pak určila konečný výběr účastníků výstavy.
Není nutné vypočítávat a rozebírat všechny vystavující umělce, jaký obraz přehlídka skýtá, lze postihnout dost dobře i bez toho. Zdá se, že napovídá, jakým směrem se bude ubírat umění v blízkém období přinejmenším v evropské zóně. Diváci se v řadě za sebou jdoucích sálů jednoho z křídel rozlehlé budovy setkají s nejrůznějšími typy projevu a také s užitím rozmanitých výrazových prostředků. Výstava je po všech stránkách pestrá.
Sázka na (ne)jistotu Vzpomínám si, že jeden známý historik umění říkal, že když učil na Akademii, tak s kolegy přemýšleli, z koho asi něco bude. A dodával, že se z devadesáti procent netrefili. Je pravděpodobné, že i tentokrát řada z vybraných jmen zapadne. Ale určitě je zajímavé sledovat aspoň to, jak přelomovou dobu prožíváme. Vůbec se nezdá, že by lidé o umění ztráceli zájem. Zvykli si, že se výtvarné umění stále výrazněji prostupuje s dalšími oblastmi, že jde spíš o způsob myšlení, pro který si ovšem každý musí najít ty nejvhodnější prostředky.
Už dávno nás nic nepřekvapí. Nelze skoro ničím šokovat, ale o to už ani nejde. Stále vzrůstá svoboda v tom, jakým směrem se umělec vydá. Čím je však větší, tím obtížnější je najít si vlastní cestu. I v tomto směru se situace neustále mění. Takřka všechno je dovolené, takže se neztratí jen ti, kteří se v současném chaosu dokážou orientovat. Jen vědět, co chci vyjádřit, a jak, to už by mělo přirozeně přijít. Tím se ovšem dávno změnily v minulosti zavedené principy, kdy bylo základem ovládnout řemeslo. To výrazně zjednodušovalo způsob hodnocení. Při prohlídce výstavy si znovu uvědomíme, že některé zdánlivě vyčerpané směry lze ještě rozvíjet dál.
Ukazuje se, že například minimalismus či postminimalismus nabízejí ještě další možnosti odlišné od nedávné minulosti. Tak například Tiago Cruz z Portugalska reaguje ve svých jemně ironizujících instalacích nejen na minimalismus. Johannes Makolies z Německa dokáže citlivě řešit prostor, do kterého umísťuje soustavy reálných předmětů, které se stávají součástí abstrahované kompozice. Tím je názorově blízko Lucu Lesagovi z Francie, který koncentruje svou zkušenost z cest do zvláštní skrumáže předmětů, vytvářejících jednolitý celek a vypovídajících o jeho pozorovacím talentu a smyslu pro vytvoření přesného konceptu.
Zajímavý je přístup Irene Grau ze Španělska, která interpretovala staré fotografické portréty neznámých lidí, až jejich postupnou proměnou dospěla ke zcela abstraktním kompozicím. Můžeme s ní sledovat celý proces, který v dnešních souvislostech připomene objevy zakladatelů abstraktního umění na počátku minulého století. Doris Weinberger z Německa pracuje v nenápadných technicistních instalacích se zvukem. V nich se zabývá různými rovinami myšlení, zábavnými společenskými hrami a často uměle vystupňovaným politickým napětím.
Konec pohádky, začátek hororu Maruša Sagadin z Rakouska reaguje na americký způsob reklamy a přirozeně pracuje s nadsázkou. Jak už jsem naznačil, tak v řadě projektů se prostupují různé tvůrčí oblasti. Tak například Michaela Müller z Chorvatska se představila zajímavým videem, ve kterém kombinuje uvolněnou malbu s principy filmu. Přirozeným způsobem se jí daří zdůraznit výhody obou médií a zároveň vyjádřit určité situace a příběhy. Potěší obrazy Jana Vytisky, který dokáže milým způsobem vystihnout děje pohybující se na hranici mezi pohádkou a hororem a který se v groteskním pojetí stává právoplatným nástupcem Kurta Gebauera či Jiřího Sopka.
John Nielsen z Velké Británie se zabývá otázkou změny kontextu, tedy umístěním artefaktů souvisejících s různými kulturami do galerijního prostoru, kde nabývají nových významů. Nejde již jen o vyjádření historických vztahů jako v klasickém muzeu, ale o působení na diváka bez zdůraznění původu předmětu, prostě o přímý vizuální prožitek nekomplikovaný dalšími informacemi. Rafinovaná je také multimediální instalace Lukáše Prokůpka, v níž se propojují videa s fotografiemi. Autorovi se však hlavně podařilo vytvořit působivý celek, který se pohybuje na pomezí snu a skutečnosti a který skýtá řadu výrazových nuancí.
Autorům koncepce Start Pointu se podařilo uskutečnit po všech stránkách náročný projekt, který je vedle pražských bienále či trienále další významnou přehlídkou současného (v tomto případě mladého) umění.
***
Start Point 2010 Galerie Středočeského kraje Kutná Hora Do 8. ledna 2011
O autorovi| Autor je kurátor a teoretik umění
