Vyjdu z domu, zamykám dveře a vidím u zdi batoh: opuštěný? Ne: na rohu našeho domu stojí muž, zády ke mně, a stahuje si kalhoty, trenýrky… Moje pochopení pro jeho potřebu bylo rychlejší než první úsudek o jeho činu. Já v tak náhlých případech stoupnu si mezi dvě auta, rozhlédnuv se řádně. Člověče, to sis dal! Nečekal jsem, šel na opačnou stranu, nechtěl jsem ani vidět, jak ten muž vypadá. Napadla mi otázka, ne co se mu stane, ale co se mu stalo. Jak jednoduchý může být soud nad tímto jeho chováním, a jak vzdálené poznání a pochopení, co všecko a proč bylo předtím.
Koupil jsem si v trafice noviny, pohlédl jen na jejich titulky, a ta nepatrná událost na rohu našeho domu zjevila se mi jako podobenství: co neznámého může být za zjevnými projevy lidí v politice. Já, například, nevím, co se stalo tomu Tlustému. Prosím vás: ta výtržnice Jacquesová, nedala by se ona, pánové, některý z nás, uklidnit, zmírnit, ukonejšit jinak? (Paní Vaculíková: „Však ona už je! Ty nečteš noviny.“)
Potkávám neznámého muže, vidí noviny v mé ruce, proto praví: „Všim jste si, jak vám ten Brezina odplácí?“ – „Ano, všim. A rozhodl jsem se kašlat na něj.“ Ano, a proč: protože ať se ozve někdo jiný, kdo u toho byl. „Ale proč to ty vaše noviny tisknou?“ – „Musejí. Je to správné.“
Na křižovatce jsem čekal na svou zelenou a zase mě zlobilo, proč je oproti červené tak krátká. Má jeden rys: zprava už mají stát, zleva ještě dlouho jedou. A když odtamtud nemá co jet, přebíháme, my někteří. Přeběhl jsem a potkal Karla Šiktance. „Ahoj.“ – „Ahoj. Tak co.“ – „Ale nic,“ odpověděl. „Nebo bylo by to na dlouhou debatu, a mně tamhle přijíždí tramvaj.“ Dlouhá debata? Asi u mne čeká opačný názor.
Na stanici mi neznámý muž řekl: „Vy si to nemůžete pamatovat, ale stáli jsme spolu před Českou televizí, jak byla ta stávka.“ – „To si opravdu nepamatuju, hm, ale co si o tom oba dnes myslíme?“ Muž se zasmál: „Že dneska máme víc důvodů stát jinde…“ Hádal jsem, co tím může myslet. „A co bychom tam volali?“ zeptal jsem se, abych poznal, kde máme stát. Muž se zamyslel a pak řekl: „Mně už jede tramvaj, promiňte.“ Byla to čtrnáctka. „Proč asi do toho ten Zeman zase leze?“ zvolal ještě, než se zapleskly dveře. Zvláštní: že v politice se dnes nabízejí ty případy, ne ty otázky.
„Dneska lítají vlci,“ oslovila mě starší paní. Nechápal jsem. Dýchla silně, a utvořil se obláček páry. „To je vlk. Vy to neznáte? Já jsem ze Zlína, a vy přece nejste tak daleko odtamtud…“ Jela jí sedmnáctka. Pořád potkávám samé neznámé známé. Stál jsem tam už sám, všichni odjeli, a tu na mne přes silnici zavolal nějaký chlap: „Vy jste ten, co nadával v televizi na horníky?“ – „Já do televize nechodím.“ – „Ale jste ten spisovatel.“ – „Nejsem.“ – „Co jste.“ – „Ten horník.“ A už tu byla dvanáctka, kterou jsem jel do redakce odevzdat toto.
***
Na rohu našeho domu stojí muž, zády ke mně, a stahuje si kalhoty, trenýrky… Moje pochopení pro jeho potřebu bylo rychlejší než první úsudek o jeho činu.
