Reportáž z Barmy, kde právě demonstrují tisíce lidí proti tamní diktatuře. Článek o dcerách politických vězňů a projektu Příběhy bezpráví.
Rozhovor s Igorem Blaževičem o festivalu Jeden svět. Článek o zadlužení nejchudších Čechů. Reportáž o školách a dětství z Etiopie, která právě vstoupila do roku 2000. To je jen několik příběhů, které se vešly do této přílohy Lidových novin, ze statisíců dalších, v nichž se Člověk v tísni už patnáct let snaží pomáhat lidem v Česku i dalekém zahraničí - v oblasti lidských práv, sociálního vyloučení, vzdělání, humanitární pomoci a rozvojové spolupráce.
Než se začtete do současných příběhů, podívejte se spolu se svědky začátků - Šimonem Pánkem, ředitelem společnosti, a novinářem Janem Urbanem -na první kroky Člověka v tísni.
Šimon Pánek: Úplný začátek a první nápady, to byl čistý Mirek Štětina. Od začátku roku devadesát byl zpravodajem Lidových novin v Sovětském svazu. Jezdil i do válečných oblastí a někdy na jaře 1992 volal z Náhorního Karabachu, že je tam strašná humanitární situace. Ázerbájdžánská armáda postupovala a obsadila už třetinu Náhorního Karabachu, Arménům zůstalo jen pár nemocnic a nezvládali obrovské množství raněných a nemocných. Mirek podával zprávy, že nemají léky ani nejzákladnější zdravotnický materiál. A tak jsme se rychle dohodli s Lidovými novinami, které poskytly svůj účet a stránky novin na sbírkovou kampaň. Daly nám taky prostor -na začátku jsme seděli v kuchyňce Lidových novin, kde byl jeden telefon a v té době ještě žádný počítač. Na zeď jsme pověsili plachty balicího papíru a na nich se dělalo plánování - seznamy věcí, peníze, co se kde sežene a nakoupí. Takže vize - to byl Mirek Štětina, na ostatním pracovalo v Lidových novinách asi pět šest dobrovolníků -Vlasta Lajčáková, která tam postupně přivedla muže i syny, Lukáš Laichter, Jan Sechter, Jan Rybář, Jan Pergler, Igor Blaževič. A já jsem to dával dohromady a měl na starosti letadla, cla, nákupy a náklady.
Jan Urban: Pomoc Karabachu byla úspěch, jelo se tam dvakrát a pro českou veřejnost bylo úplné zjevení, že se na místo zároveň s humanitární pomocí dostala i televizní kamera, takže zprávy o situaci byly opravdu z první ruky. Po takovém úspěchu se to vedení Lidovek zalíbilo - a přišla slavná nudle, jak jsme říkali naší první kanceláři. Já jsem vlastně přišel už k hotovému. Přijel jsem po několika měsících, myslím, že ze Střední Ameriky a poprvé jsem přišel do té první kanceláře ještě v původní budově na Národní 9, kterou Lidovým novinám na rozjezd levně pronajal Martin Stránský. Bylo to uzounké dlouhé doupě, stěny byly plné plakátů a trofejí z cest. U stropu visela sibiřská loďka, kterou přivezl Štětina odněkud ze Sibiře. Věčně tam někdo mimopražský přespával na zemi ve spacáku, protože se právě odněkud vrátil nebo někam vyrážel. A nahuleno tam bylo způsobem, který by dneska spouštěl požární hlásiče.
Šimon Pánek: Bylo to nové, autentické. Lidi, kteří to dělali, tomu absolutně věřili a pustili se do všeho naplno. A pořád taky převládala taková ta radostná polistopadová nálada, že jsme se zbavili komunistů. Jan Urban: Nové to ale bylo spíš tím, že se tam jinak přemýšlelo. Tady se objevilo něco z jiného světa, kde nezáleželo na tom, jestli jsi s Klausem nebo proti Klausovi, ale na tom dokázat i ve světě, že Čechoslováci, nebo Češi jsou pašáci. Právě proto tomu lidi fandili.
Šimon Pánek: Po Karabachu přišlo Somálsko, kam jsme odjeli s Mirkem Štětinou někdy v prosinci 92, těsně před rozpadem Československa. Na základě řady reportáží vznikla sbírka, která přinesla kolem jednoho milionu korun. Za něj jsme nakoupili léky a převezli je na místo švýcarskému Červenému kříži.
Jan Urban: Vše se už v té době do detailu dohadovalo a nakupovalo přesně podle potřeb, aby nic nepřišlo nazmar. Od té chvíle se pracovalo už manažerským způsobem - romantika je sice fajn, ale jen když všechno klape jako hodinky. A s humanitární pomocí se také najednou skvěle začala propojovat novinařina. Já jsem sedmnáct let neměl vůbec pas a najednou jsem jezdil po světě, viděl války a bezpráví a stejně jako Mirek Štětina jsem měl pocit, že s naší českou zkušeností nemohu do krizových oblastí přijet jen jako čumil. Měli jsme pocit, že obětem nespravedlnosti se má pomáhat - právě proto, že je člověk novinář a umí se tam dostat.
Šimon Pánek: Na začátku se tým dokonce jmenoval „humanitární reportérský tým Epicentrum Lidových novin“. A tuhle identitu si držel víc než rok. Teprve někdy na jaře devadesát tři z toho vznikla nezisková Nadace Lidových novin. Také je třeba říct, že jsme se dobře trefili do doby. Na začátku se na nás zahraniční novináři dívali trochu s údivem, ale pak rakouská televize ORF spustila v Jugoslávii velkou kampaň Nachbar in Not (Soused v tísni) a za dva roky už to dělali všichni.
Jan Urban: Také s láskou vzpomínám na naši kancelář na Národní, kde byl zákaz zastavení. Za chvíli si ale policisté zvykli, že tam každou chvíli zastavuje nějaký ošlehaný starý auťák a buď se nakládají, nebo vykládají kupy věcí, neprůstřelné vesty, přilby, bedny se vším možným - od knih, přes dopisy až k lékům.
Šimon Pánek: A pak přišly první sanitky pro Bosnu. Tam jsi byl s námi jako řidič. Když jsme se vrátili, tak jsi pořád hučel, že to nestačí, že je potřeba udělat něco pořádného. A tak v roce 1993 vznikla kampaň SOS Sarajevo.
Jan Urban: Nápad na společnou novinářskou kampaň SOS Sarajevo ve všech ochotných sdělovacích prostředcích vznikl na chodbě Českého rozhlasu. Rozhlasáci se nás pořád ptali: „A jak můžeme pomoci my?“ Za pár dní už na kampani dělaly desítky novinářů ze všech možných redakcí, kteří by se jinak asi nikdy na ničem neshodli.
Šimon Pánek: Během necelých tří týdnů se tímto způsobem vybralo na tehdejší dobu neuvěřitelných třicet milionů korun, a to byl konec těch romantických začátků a přechod k profesionalizaci.
Jan Urban: Já nikdy nezapomenu, jak jsme teprve při kontrole účetnictví a složenek od drobných dárců objevili, že asi největší osobní dar dal Bohumil Hrabal. Jak jsme zjistili, přinesl prostě v síťovce na poštu patnáct tisíc, poslal to na SOS Sarajevo - a nikomu nic neřekl.
