Sotva se ruský prezident Dmitrij Medveděv loni v květnu ujal úřadu, vyrazil ke Kaspickému moři. Proč právě tam? Kaspické moře představuje jednu z mála oblastí světa nabízejících z hlediska Evropské unie alternativu k ruským energetickým zdrojům a Ruskem ovládaným přepravním cestám do Evropy. Rusko a zvláště Medveděv, který míval na starosti plynárenský monopol Gazprom, to ví moc dobře a jeho zákazníci také.
Ázerbájdžán loni oznámil zdvojnásobení odhadů svých ložisek ropy a především plynu, jehož těžbu hodlá nově rozvíjet. Rusko na to reagovalo tím, že nutí tamního prezidenta Alijeva, aby mu dal předkupní právo na veškerý plyn, který vytěží. Jak by ale mohl Ázerbájdžán dopadnout, to vidí na druhé straně Kaspického moře v Turkmenistánu. Ten má jedny z největších zásob zemního plynu na světě, ale vinou ruského monopolu na jeho dopravu se rozvíjí podstatně pomaleji než Alijevův stát.
Důvodem je, že západní břeh Kaspického moře je v otázce přepravních cest na Rusku nezávislý. Koridorem přes Gruzii a Turecko získal přístup na světové a především evropské trhy. Teď by se však měl tento koridor otevřít i východnímu břehu Kaspiku a to už se zdá Rusku příliš.
Válka v Gruzii byla válkou o energetický koridor Když se o této možnosti začalo vážně uvažovat a intenzivně jednat, stále patrněji rostl ruský tlak na nejslabší článek koridoru, Gruzii. Důsledkem těchto geostrategických úvah Ruska byla i loňská srpnová válka o gruzínské separatistické regiony. Moskva předvedla, že kvůli penězům z ropy a plynu je schopna rozpoutat i válku. EU a USA, které Gruzii zařadily mezi své strategické partnery, však dokázaly plnému ruskému ovládnutí koridoru zabránit, byť z čistě vojenského hlediska je Kreml v lepší pozici.
V ázerbájdžánské metropoli Baku přesto, anebo právě proto, na IV. energetickém summitu v listopadu dospěli k závažným rozhodnutím, jak dopravovat kaspickou ropu, ale potenciálně i plyn, mimo území Ruska. Summitu se účastnili vůdci šesti zemí – Ázerbájdžánu, Turecka, Gruzie, Ukrajiny, Litvy a Polska a spoluúčastnilo se devět zástupců EU.
Cílem projektu je dopravovat kazašskou ropu, jíž je u Kaspiku nejvíc, tankery na západní břeh a pak dále do světa. Buď přes Gruzii do Turecka a ke Středozemnímu moři ropovodem BTC, jímž podle státní energetické společnosti Kazachstánu KazMunaiGas poteče postupně od 500 tisíc po 1,2 milionu barelů kazašské ropy denně, zejména po rozvinutí těžby na novém bohatém ložisku Kašagan v roce 2013.
Druhá dopravní cesta vede přes Ukrajinu do Polska k Baltu, ale možná i na Slovensko a do Česka ropovodem Družba, a to pokud by se uskutečnily úvahy o propojení Družby s ukrajinským ropovodem Oděsa–Brody, jehož připravované větve by měly ústit v polských městech Plock a Gdaňsk.
Rusko sice posílilo plynovou krizí pozice na Ukrajině, ale zároveň zřejmě definitivně přesvědčilo unii, že není spolehlivým dodavatelem zemního plynu, a je proto třeba hledat alternativní zdroje a přístupy k nim.
Cena za Nabucco – členství Turecka v unii Není proto divu, že se Evropská unie nyní postavila celou svou vahou za nové projekty diverzifikace svých energetických zdrojů, aktuálně především zemního plynu. V záloze je 3300 kilometrů dlouhý plynovod Nabucco, jenž od Kaspického moře přes Turecko, Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko s ústím v rakouských zásobnících v Baumgartenu přivede do Evropy dostatek plynu, aby při dalším ruském vrtochu nezkolabovala. Má však svá úskalí.
Turkmenistán, který má obrovské zásoby zemního plynu, zatím není pro evropské odběratele dostupný jinak než přes ruské plynovody. Zatím se pro začátek počítá, že v Nabuccu bude plyn z Ázerbájdžánu, který ho má přes nová optimistická data stále jen třetinu objemu Turkmenistánu. Ázerbájdžánská těžba navíc dnes pokrývá převážně jen domácí spotřebu (a zásobování Gruzie), ale počítá se s její expanzí.
První ázerbájdžánský plyn, asi osm miliard kubíků ročně, by mohl do Evropy dorazit už v roce 2013 (pro představu, Česko nyní spotřebuje denně 50 milionů kubíků; 27členná EU 300 miliard kubíků plynu za rok). Plná kapacita Nabucca bude 30 miliard kubíků plynu ročně.
Klíčovou zemí projektu Nabucco je pak Turecko, kterému mnozí Evropané neradi otevírají cestu do EU. Díky Nabuccu však dokázal turecký premiér Erdogan 19. ledna otevřít dosud blokovanou kapitolu energetika a dal tak najevo, že cenou za plyn ze střední Asie může být vstup Ankary do Evropské unie.
To vše ukazuje, že cena za Nabucco a další projekty, jež mohou zajistit energetickou nezávislost Evropy na Rusku, bude vysoká a samotné náklady na vybudování plynovodů a ropovodů jsou jen malou částí toho, co bude muset EU udělat. Gruzínská krize ukázala, že Rusko je schopno kvůli této otázce i válčit. Evropská unie proto musí být připravena v případě nezbytnosti i na takovou alternativu.
O autorovi| Radek Palata, publicista
