GALERIE Ve své tvorbě se zaměřuji na hledání a proměnu identity, deformaci, na atmosféru doby v neobvyklých spojeních, otázky týkající se odstupu, odlišnosti a nestability. Obrazy jsou odrazem dnešní doby, bývají tajuplné, skrývají v sobě strach, úzkost, samotu, nevinnost, křehkost a individuální postoj člověka.
Iveta A. Dučáková
Narozena 1976 v Krnově Bruselský zpravodaj Economistu, proslulý Charlemagne, má na svém blogu titulek „Evropa zvažuje, jak přitlačit na Čechy v otázce Lisabonu“. Tedy samozřejmě za předpokladu, že výsledek irského referenda (jejž už čtenáři sobotních novin na rozdíl od Charlemagne i autora těchto řádek znají) zní ANO.
„Nejnovější trik, o němž jsem slyšel, je emergency summit, nejlépe příští týden,“ píše informovaný reportér, který je sám o sobě institucí (dalo by se to přeložit banálně jako „záchranný“ nebo „nouzový“, méně otřepaně jako „havarijní“). Je to prý nápad Nicolase Sarkozyho. „Švédové, kteří nyní předsedají EU, se ale takové myšlence vzpírají,“ pokračuje Charlemagne. „Myslí si, že by bylo kontraproduktivní vyvíjet příliš tlaku, respektive věnovat příliš pozornosti panu Klausovi, který po ní dost touží (something of an attention seeker).“
Zdá se mu reálná pohrůžka, že by Evropský parlament za trest nemusel schválit Evropskou komisi s českým zástupcem, dokud Klaus nepodepíše. To by bylo siláctví ve stylu europarlamentu, souhlasí Charlemagne, ale zabralo by to na Klause? Bez komentáře cituje pražské zdroje, podle nichž by nejefektivnější byla prostě ústavní žaloba pro velezradu.
*** V Ideas, intelektuální příloze deníku Boston Globe, vedli rozhovor s expertem na mafii Diegem Gambettou (již samo jméno je kvalifikací). Přednáší sociologii na Oxfordu a vychází mu kniha Codes of the Underworld: How Criminals Communicate (Kódy podsvětí: Jak zločinci komunikují).
Ptají se ho, proč si mafiáni potrpí na uhozené přezdívky, jaké cituje i ve své knize: Účetní, Mozzarella, Nino Blázen... Čím nebezpečnější zločiny páchají, tím je praktičtější, aby se neznalo jejich občanské jméno – to je jasné. Ale Gambetta navíc dodává praktický důvod: „Konkrétně na Sicílii se spousta lidí jmenuje stejně.“
Vysvětluje, proč se vězni tolik sebezraňují: pořezávají, mlátí hlavou o zeď, polykají ostré předměty. „Prokazují tím, že jsou dostatečně tvrdí a dostatečně šílení, takže není snadné je k něčemu přimět fyzickým násilím.“ Proto se také podle něj v kriminálech rvou mladší vězni a ženy: nemají takový „násilnostní kapitál“ jako staří kriminálníci a těžcí zločinci, musejí tedy svou nebezpečnost veřejně dokazovat.
Ideas se ptají, jestli se mafiáni dívají na mafiánské filmy. Třeba Kmotr se prý líbí všem, i Rusům nebo Japoncům. Naopak se nikomu nelíbí Krycí jméno Donnie Brasco: „Je to dobrý film, ale představuje je jako poražené. Všechny je dostane extrémně schopný agent FBI. (...) Chtějí filmy, které jsou svého druhu reklamou, které jim dodávají legitimitu.“ *** Tématem týdne je jednání stálých členů Rady bezpečnosti (a Německa) s Íránem.
Znalec Blízkého východu Michael Leeden je ve Wall Street Journalu krajně skeptický, pod titulkem „S Íránem už vedeme rozhovory 30 let“. Zkoušel to prezident Carter, hned po islámském převratu. „Nabízeli jsme pomoc, zbraně a porozumění,“ píše Leeden. „Írán žádal zachování zbrojních dodávek ze šáhovy éry, mlčení o porušování lidských práv a vydání íránských,kriminálníků‘, kteří uprchli do Spojených států. Skončilo to obsazením americké ambasády v Teheránu.“ Pak to zkoušel Reagan. Pak Clinton s Albrightovou – vyslovili i omluvu za podíl CIA na převratu v Íránu v roce 1953. Výsledek byl nulový. Ajatolláh Chameneí prohlašoval Ameriku dál za nepřítele. Velmi tajné rozhovory se vedly za George W. Bushe, píše Leeden. „Třicet let jednání a sankcí nedokázaly ukončit íránský jaderný program a jeho válku proti Západu. Proč bychom si měli myslet, že zafungují teď? Pro změnu v Íránu je nutná změna tamní vlády.“
Také Robert Kagan z Carnegieho nadace navrhuje ve Washington Postu (pod titulkem „Zapomeňte na jaderné rakety“), že cílem musí být změna režimu. Ještě před rokem by to byly marné snahy, ale po letošním surovém potlačení demonstrací se otevřela velká průrva mezi íránským režimem a společností. Demokratický Írán by se honby za jadernou zbraní možná vzdal, „ale i kdyby ne, mnohem méně bychom se museli bát jaderné zbraně v rukou demokratického Íránu integrovaného do liberálně demokratického světa.“ *** Dne 27. září zemřel ve věku 79 let William Safire, „libertariánský konzervativec“ pracující kdysi jako autor Nixonových projevů, pak politický komentátor a nakonec jako jazykový sloupkař New York Times.
Jeho kolegyně Maureen Dowdová, která od něj byla politicky velmi vlevo, napsala pěknou vzpomínku, z níž stojí za citaci Safirovy rady mladším novinářům. Jako třeba: Když vám úředníci z Bílého domu nezvedají telefon, nechte jim jednoslovný vzkaz, o čem s nimi chcete mluvit. Třeba malfeasance (v případě českých úředníků bychom asi přeložili dvěma slovy: zneužívání pravomocí).
Dowdová se jednou podivila, když ho viděla jít na oběd s bývalým úředníkem Carterovy vlády. Safire ho svými kritickými články připravil o místo (a dostal za to Pulitzerovu cenu). Že se s ním chce dál bavit? „Trefuj se do lidí tehdy, když jsou nahoře,“ řekl jí Safire.
***
ROZCESTNÍK Švédové si myslí – píše bruselský zpravodaj Economistu známý jako Charlemagne –, že by bylo kontraproduktivní věnovat příliš pozornosti panu Klausovi
