Pět dní předtím, než Theodor Lewald mohl ujistit MOV, že žádným židovským sportovcům nebude bráněno, aby se zúčastnili olympijských her v roce 1936 v Německu, byli všichni Židé v této zemi vyloučeni z mládežnických a dobročinných organizací.
Dokonce téhož dne, kdy dr. Rust vydal v této záležitosti své prohlášení, bylo postavení samotného Lewalda v organizačním výboru olympijských her stále na vážkách. Pak bylo zakázáno provozovat jejich sport židovským žokejům. Židé byli vyloučeni z národních mistrovství v šachu. Židé nesměli používat veřejné plovárny.
A u Stuttgartu spáchal sebevraždu Fritz Rosenfelder, protože se nemohl smířit s faktem, že je vyloučen z tělocvičného klubu jen proto, že je Žid. Je jasné, že i přes povzbudivá prohlášení německých delegátů ve Vídni měla i nadále řada věcí dělat MOV v příštích měsících starosti. Zdálo se však, že někoho již přesvědčila. Brigádní generál Charles Sherrill, republikán ze státu New York, který býval americkým vyslancem v Argentině a velvyslancem v Turecku, je člověkem, kterému je připisován vynález sprinterského startu z přikrčení ještě v době, kdy koncem 80. let 19. století běhal za univerzitu Yale. Byl také mezi americkými delegáty na vídeňském zasedání a záhy si přisvojil většinu zásluh o to, že z nacistů vymohli příslib, že Židé budou moci v Berlíně startovat.
Tři měsíce před vídeňským zasedáním MOV zorganizoval Americký židovský kongres masové shromáždění v newyorské Madison Square Garden, na němž v Maďarsku narozený rabín Stephen Wise, jeden z nejvlivnějších a nejuznávanějších vůdců americké židovské komunity, požadoval okamžité ukončení antisemitských kampaní ve třetí říši. Sherrill mu tehdy poslal telegram: „Buďte si jist, že budu neohroženě prosazovat americkou zásadu, podle níž si jsou všichni občané před všemi zákony rovni.“
Nyní poslal Sherrill Wisemu další dopis, ve kterém vychválil vlastní podíl na zdánlivém triumfu MOV. Uzavřel jej slovy: „Byl to náročný zápas. Ve výkonném výboru nás bylo šest a dokonce i moji angličtí kolegové se domnívali, že bychom se neměli plést do interních záležitostí německého týmu... Němci ustupovali pomalu, velice pomalu. Nejdřív připustili, že jiné státy mohou přivézt Židy. A potom, když zápas skončil, přišel z Berlína telefonát, že ústupku německé vlády se nesmí věnovat žádná publicita, ale jen vágní prohlášení, podle něhož souhlasí s respektováním našich zásad...
Pak jsem na ně přitlačil a trval jsem na tom, že pokud výslovně vyloučili Židy, musí nyní zase výslovně prohlásit, že Židé nebudou z německých týmů vyloučeni. Vyvíjeli na mě všemožný nátlak, abych změnil americké stanovisko. Nakonec to vzdali, protože zjistili, že jsem shromáždil nezbytné hlasy.“
Theodora Lewalda mezitím degradovali do role uznávané tváře německého olympijského snu. Určitě věděl, že to, co říká, nemá žádnou váhu a je prostě využíván, aby zmírnil obavy cizích vlád. Pravděpodobně se chybně domníval, že bude moci sloužit nejlepším zájmům sportu, a to i za fašistického režimu, tedy pokud druhá strana uzná, že tak známá veřejná osobnost má možnost říci nacistům „ne“.
Ať již Lewald ve Vídni slíbil cokoliv, v průběhu následujících týdnů a měsíců narůstající množství událostí zcela jistě odhalilo v plné nahotě skutečný přístup Hitlerova režimu ke sportu. I přes Sherrillův triumfální dopis rabínu Wisemu bylo spoustě lidí v Americe jasné, že nacistické Německo je tou poslední zemí na světě, která by měla pořádat olympijské hry.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Již v roce 1933 se list Baltimore Jewish Times dotázal Averyho Brundage, předsedy Amatérského atletického svazu (Amateur Athletic Union, AAU) a Amerického olympijského výboru (American Olympic Committee, AOC), jak reaguje na nacistický bojkot židovských obchodů a na obecnou situaci německých Židů po Hitlerově nástupu k moci.
Příštího dne se v New York Times objevil titulek: „Olympijské hry roku 1936 mohou být zrušeny kvůli německé protižidovské kampani“. Brundage, který vystudoval na univerzitě v Illinois stavařinu a v rodném Chicagu založil stavební firmu, byl sám dobrým všestranným atletem. Na olympiádě ve Stockholmu v roce 1912 soutěžil v pětiboji a desetiboji (stejně jako Karl rytíř von Halt, nynější představitel Německa v MOV a člen NSDAP) a třikrát také získal titul vícebojařského přeborníka USA. V roce 1930 přidal na seznam svých funkcí ve sportu i místopředsedu Mezinárodní amatérské atletické federace (International Amateur Athletic Federation, IAAF).
Jednomu novináři Brundage řekl: „Podle mého osobního, ale neoficiálního názoru by se hry neměly konat v zemi, kde dochází k rozporu se základní olympijskou teorií o rovnosti všech ras. Olympijská charta říká, že v soutěži nesmí být žádné omezení kvůli třídnímu původu, barvě pleti či vyznání.“ Jinak se domníval, že olympiáda by mohla být přeložena do jednoho z měst, která kandidovala - tedy do Tokia, Barcelony či snad do Říma - nebo by mohla být zcela zrušena stejně jako v roce 1916, kdy ironií osudu byl právě Berlín pověřen jejím konáním. Kdyby pak Němci v přípravách pokračovali a bojkotoval by je dostatečný počet zemí, tak by Německo stejně prohrálo, protože by to byl obrovský propagandistický vlastní gól. Nakonec však Brundage přislíbil plně respektovat řešení, které přijme MOV na svém zasedání v červnu ve Vídni.
Den poté, co titulek New York Times naznačil, že by olympijské hry mohly být zrušeny, zveřejnil týž list interview s Lewaldovým partnerem Diemem, který byl šokován tím, že by olympijské hry mohly být nějak ohroženy, a dodal, že podle něj v německém sportu neexistuje žádná diskriminace.
Hned první den jednání ve Vídni - snad aby podtrhl, že ať již němečtí delegáti tvrdí cokoliv, skutečnost je poněkud odlišná - přinesl list New York Times prohlášení, které učinil předseda Německého gymnastického svazu Edmund Neuendorff.
„Z mého posledního rozhodnutí o arizaci turnerských organizací vyplynula jakási nedorozumění, že by měla být učiněna výjimka pro Židy, kteří bojovali na frontě, pro syny a dcery těch, kdo padli v boji, či pro matky a otce synů, kteří zemřeli. Všechny výše uvedené výjimky proto ruším a prohlašuji tímto, že všichni turneři a turnerky židovského původu zpětně až k prarodičům musí být z naší organizace vyčleněni.“ Ne-li nic jiného, pak toto mělo říci MOV, že lze očekávat problémy, bez ohledu na to, co jim Lewald říkal. Byla to rozhodně zásadní změna proti říjnu 1932, kdy rabín Wise obdržel zprávu jednoho vědce, kterého vyslal do Německa, kde hovořil se třiceti vedoucími židovskými představiteli, z nichž všichni až na jednoho prohlašovali, že „Hitler se k moci nikdy nedostane“.
Po celé léto 1933 americké židovské a protinacistické organizace lobbovaly za to, aby Spojené státy pomohly půlmilionu německých Židů, obklíčených v obyvatelstvu o celkovém počtu 67 milionů. Otázka americké účasti na berlínské olympiádě byla vždy v popředí jejich zájmu. Američané tradičně vysílali na olympijské hry největší výpravy a získávali nejvíc medailí. Jejich reakce byla mnohem důležitější než reakce kohokoli jiného. Nikdo však nečekal takovou bouřku, jaká se strhla během listopadového výročního zasedání AAU v Pittsburghu. AAU totiž schválila rezoluci o tom, že nepovolí žádnému americkému sportovci v Berlíně soutěžit, pokud Německý olympijský výbor nezmění své stanovisko „prakticky i teoreticky“ tak, aby němečtí sportovci židovského původu či víry byli vyzváni, aby „trénovali, připravovali se a zúčastnili se olympijských her roku 1936“.
Jediným, kdo se okamžitě postavil proti, byl Dietrich Wortmann, jenž reprezentoval USA na olympiádě roku 1904 v St. Louis v zápase a nyní byl prvním předsedou odboru AAU pro vzpírání. Wortmann, který vedl Německoamerický sportovní klub v New Yorku, prohlásil, že je velmi pěkné, pokud Spojené státy trvají na tom, že by židovští soutěžící neměli být v Německu diskriminováni. Protože však mistrovství USA v atletice bylo nedávno přesunuto z New Orleansu do Lincolnu ve státě Nebraska, aby se jich mohli účastnit Afroameričané, a protože mistrovství USA v boxu bylo přesunuto z Baltimore do Bostonu, opět jen z toho důvodu, aby byla umožněna účast Afroameričanů, nemá AAU žádné právo nařizovat druhým zemím, jak se mají chovat, když rasová diskriminace existuje i v americkém sportu.
KNIHOVNIČKA LN
Každý den přinášíme ukázky z knih na trhu, které stojí za to v létě číst
Anton Rippon Hitlerova olympiáda Vydalo: Nakladatelství BB/art 248 stran, cena 359 Kč Zítra: Chile
