ROZHOVOR BEZ OTÁZEK
Za moji lehkoatletickou kariéru může babička. Jednou se ve frontě v obchodě zmínila, že vnučka taky běhá. Zaslechla to paní, která kdysi trénovala s Jarmilou Kratochvílovou: „Tak ji přiveďte, já ji vezmu do Čáslavi na stadion.“ Že existuje nějaká Kratochvílová, jsem věděla už v devíti. Babička s dědou jí moc fandili. Vystřihovali novinové články, dívala jsem se s nimi na televizi. Děda vždycky říkal: „Hele, už nastupuje a zase vyhraje!“ Bral to, jako že je od nás. Vždyť ze Žlebů do Čáslavi je to co by kamenem dohodil.
Ze začátku to bylo spíš hraní než sport. Neuměla jsem vůbec nic. Jarmila Kratochvílová mě všechno učila. Běhala jsem sice už na základce, ale znáte to. Jen byl někdo trochu dobrý při tělocviku, hned ho poslali na nějaké závody. Jarmila pro mě byla jako druhá máma. Vedle atletiky ovlivnila i můj pohled na svět. Předala mi do života vlastnosti, jimiž sama oplývá – ctižádostivost, dobrosrdečnost, skromnost. Mámu má každý jenom jednu, ale Jarmila pro mě znamenala hodně.
Stadion Vodranty bych nevyměnila za nic. Ten atletický stánek nemá v republice obdoby. Ačkoli zázemí nebylo ideální, vyhovovalo mi to. Kdybych se měla přestěhovat někam jinam, měla bych z toho šok. I v tom jsem asi po Jarmile.
Na kluky jsem neměla čas. Veškerý čas zabrala atletika, šancí seznámit se moc nebylo. Petr byl můj první kluk, poznali jsme se na svatbě mojí sestry, když mi bylo šestnáct. On je klidnější, já impulzivnější, dobře se doplňujeme. Už devatenáct let.
Petr kvůli mně obětoval kariéru. Nikdy mu nevadilo, že má vedle sebe někoho, kolem nějž se všechno točí, kdo je mediálně známý. V pětadevadesátém byl coby vojenský pilot převelen z Čáslavi do Kbel. Já do Prahy nechtěla, a on se podřídil mně. Začal dělat řídícího letového provozu, přestože létaní miloval nade vše. Určitě to pro něj nebylo lehké rozhodnutí.
Splnila jsem si životní sen. Trenér Kváč se mě zeptal, jestli bych chtěla vyhrát něco velkého. „Proto jsem přece přišla na Vodranty!“ Když jsem při mistrovství světa v Seville 1999 stála na stupních vítězů, uvědomila jsem si, že roky strávené na stadionu nebyly zbytečné. Na mé kariéře se podepsala zranění. Záda začala zlobit před šampionátem v Seville. Vyřešily to obstřiky a analgetika, ale ta jen utlumila bolest. Stala jsem se mistryní světa a říkala si: „Dobrý, nic nebolí!“ Po sezoně jsem si dva týdny odpočinula a jelo se nanovo. Jeden rok mistrovství světa, druhý olympiáda. Po Seville se objevily problémy s kotníkem, vysadila jsem halovou sezonu. Jenže pak mě v létě začal bolet znovu, nepomáhalo nic. Mít dnešní zkušenosti, řešila bych to jinak. Tehdy jsem z toho kolotoče ale nedokázala vystoupit.
Věděla jsem, že v Sydney v roce 2000 nemám nastupovat. Ale byla to olympiáda, pro kterou jsem tolik udělala! Veškerá léčba byla marná. Rozcvičovala jsem se, a přesto jsem nemohla běžet rychlejší zatáčku. Ale všichni tvrdili: Až vystřelí, v euforii nebudeš bolest cítit! Už bych to v životě neudělala. Ušetřila bych si zdravotní problémy, které následovaly, a mnohá další trápení. Třeba nesmyslné řeči, že jsem nedoběhla kvůli dopingu.
Po ME v Mnichově 2002 přišly další problémy. Ulevovala jsem kotníku a vyjela mi ploténka. Lékaři mi oznámili, že bez operace zad je šance na návrat pětiprocentní. Pokud ji podstoupím, procento se zvýší podle toho, jak se zákrok povede. Rozhodla jsem se, že to risknu. Měla jsem mít dítě dřív. Vždycky jsem si říkala, že až dítě přijde, tak přijde. Jenže Jarmila mě dokázala neskutečně motivovat. Bude další olympiáda, mistrovství světa, mistrovství Evropy... Takže jsem rodinu pořád odkládala. Když jsem jí oznámila, že jsem v jiném stavu, vyrovnala se s tím. Myslím, že na to byla připravená. Ale byla moc ráda, že jsem se po porodu vrátila. Kariéru jsem chtěla zakončit na olympiádě v Pekingu 2008. Po narození Péti jsem byla odpočinutá, plná sil, motivaci jsem měla. Ale najednou jsem zhubla, cítila jsem se vyčerpaná, unavená. Potřebovala jsem si odpočinout a zároveň jsem se chtěla věnovat synovi. Mateřství vyhrálo nad sportem. Babička v práci, o kluka se staral Petr. Mohla jsem zaplatit paní na hlídání, ale přišla jsem z tréninku a najednou jsem věděla, že musím být s ním. Definitivně se to zlomilo ve chvíli, kdy jsem si řekla: „Jak jsem to všechno mohla vydržet?“ Už jsem na to neměla sílu.
Můj definitivní odchod nesla Jarmila těžce. Byly jsme spolu dvacet let. Dneska v čáslavském oddíle není nikdo na špičkové úrovni. Trénuje mladé talenty, ale než je vychová, může to trvat deset patnáct let. O svatbě jsme s Petrem mluvili mnohokrát. Vždycky jsme si říkali, že až budeme mít dítě, tak se vezmeme. Nic nám v tom nebrání, stejně žijeme jako manželé, jenže jsme oba nějak organizačně líní. Možná po druhém děcku, které jsem chtěla hned vzápětí. Ale s tímhle šídlem? Musím počkat, až bude větší. A jestli se pak vezmeme, tak asi jen se svědky. Malá, skromná svatba.
Dvacet let mě živila atletika, jenže to není fotbal nebo hokej. Pár nejlepších ze světové špičky si vydělá, ale na celý život se tím nezajistí. Vystudovala jsem trenérství, ale trénovat v Čáslavi? To můžu leda po práci jako svůj koníček. Do Prahy by mě dřív nikdo nedostal, ale postupně jsem změnila názor. Až mě syn nebude tolik potřebovat a kdyby přišla výhodná nabídka… Prozatím jsem zvolila gymnázium v Čáslavi. Platy ve školství jsou ve srovnání s vrcholovým sportem úsměvné, ale mám spoustu času na syna i pro sebe. Po nějaké době bych ráda otevřela atletickou školu pro děti. Třeba se tu zase objeví nějaký talent.
Bojím se, že všechno rychle uteče. Atletika je pryč, Péťa je malý, to krásné, co s ním právě prožívám, bude za chvíli taky pryč. Chtěla bych být zdravá, abych se mohla těšit z vnoučat. A přála bych si mít práci, která by mě bavila. Alespoň tolik jako ta předchozí.
***
Ludmila Formanová je dvojnásobná mistryně světa v běhu na 800 metrů (Sevilla 1999, halové mistrovství Maebaši 1999).
Autor je publicista na volné noze
