Ruské vysoké školy prý dostávají od úřadů podněty,
aby ze studií vyloučily studenty sympatizující s politickou opozicí. Podle listu Nězavisimaja gazeta dostalo vedení Vysoké školy ekonomické písemnou žádost od zástupce náčelníka moskevské policie, aby se zbavil čtyř politicky nespolehlivých posluchačů. Dotyční se loni v prosinci měli zúčastnit nepovoleného pochodu nesouhlasu, který pořádalo neparlamentní opoziční uskupení Jiné Rusko bývalého šachového šampiona Garriho Kasparova.
Komu to připadá stejné jako za totality, má pravdu jen z poloviny. Z té první. Druhá část sdělení totiž konstatuje, co na to škola. Prorektorka Taťjana Četverninová se veřejně vyjádřila, že účast na demonstraci nesouvisí se studiem a je osobní věcí studentů. Policie může podle ní doporučovat, rozhodovat však bude škola podle demokratických zákonů. Já, která hodně pamatuju, v tom vidím nesporný pokrok. Jiným to tak ale připadat nemusí. Apropos totalita. Na totalitním školství je nejhorší, že se naučíte mu nevěřit vůbec nic, ani kdyby mělo nakrásně v něčem pravdu. Už párkrát mě v posledních letech napadlo, jestli jsem neměla dávat větší pozor, když nám kdysi vykládali o zákulisní politické roli kapitalistických vojenskoprůmyslových lobby.
Zeptejte se rodičů, jaké jsou jejich výchovné zásady, devadesát devět procent z nich vám odpoví, že jsou velmi liberální. Jediné, co absolutně netolerují, je, jak tvrdí, lež. Přitom lež není většinou nic jiného než obrana vůči silnějšímu světu dospělých. Děti se bojí neúspěchu nejen kvůli možným represím anebo třeba jen zklamání na tváři rodičů, ale i proto, že jsme je naučili považovat úspěch za životně hodně důležitou hodnotu. Možná neúměrně důležitou. V evropské soutěži mladých překladatelů, kterou loni na podzim uspořádala Evropská komise, za Česko zvítězil česko-anglickým překladem gymnazista Ludvík Pouzar z Českých Budějovic. Svého času jsem znala jiného gymnazistu, který mimořádně dobře překládal. Pamatuji si, že chtěl studovat překladatelstvítlumočnictví na Univerzitě Karlově, ale nevzali ho. Nehlásil se totiž na jazyk, který už ovládal dokonale, ale na jiný, který ovládal jen velmi dobře. Říkal si, bláhový, že nemá cenu studovat něco, co už umíme, protože do školy se chodí proto, abychom se naučili něco nového.
Cyril Svoboda se svěřil v rozhovoru pro Právo, že má rád, když lidi kolem něj rostou. Sekretářkám na ministerstvu zahraničí prý říkal: „Děvčata, každý rok mi přineste doklad, že jste si zvýšila kvalifikaci v čemkoli. Může to být jízda na koni, cizí jazyk, anebo i prověrka NBÚ.“ Motivovat podřízené je záslužné. Jen si tak říkám, jestli musí být na každé zvýšení kvalifikace papír. Co když jsem se v uplynulém roce třeba naučila lépe chápat svého šéfa, šetřit práci sobě i jiným, aniž zkrátím výsledky, nebo komunikovat s kverulanty? Kdo mi to dá písemně?
Další vzdělávání se teď požaduje hlavně po učitelích. Čím víc kurzů absolvují, tím větší šance na zvýšení platu. Ne že by škodilo, když si občas sednou zase do lavic, aby se dozvěděli, jak učinit výuku přitažlivější, ale co když někdo nezískal učitelské schopnosti v kurzu, ale od Boha? Nedostane nic?
