14. listopadu 2006 14:14 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

´Nádherně zpackaný život´

Václava Vaško | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Václava Vaško | foto: Tomáš KristLidové noviny

PRAHA Nadaní vypravěči podléhávají “kouzlu vlastního příběhu” a posluchačského zájmu - sem tam něco přidají, zveličí, přeženou svou roli v historce, která se časem mění, až nakonec žije vlastním životem. Václav Vaško je šťastný případ: umí vyprávět i psát poutavě, přitom se pořád kontroluje, drží se zpátky.

Jeho život byl dobrodružný, ničený nacismem i komunismem, plný krutých zásahů. Vaško se ale křivdám nepoddává - mluví zaujatě, občas se rozohní, nestěžuje si, nelituje se. Nezamlčuje ani nezlehčuje zlé, důraz však klade na to lepší. Motto jeho knihy vpomínek zní: “Pojďte, slyšte, všichni bohabojní, chci vyprávět, co prokázal Bůh mé duši” (Ž 66,16).

Narodil se roku 1924 ve Zvolenu, v rodině smíšené národnostně i nábožensky (otec Čech, maminka Slovenka). Tolerantní prostředí mu dalo vlastnosti, které ho stavěly do protikladu k intolerantní době: nebyl nacionalista, nepostavil se proti Čechům, Židům, Němcům ani Slovákům, nesnášel nacisty i komunisty. Jako mladík se setkal s chorvatským knězem Tomislavem Kolakovičem, který ho pro život “dovybavil”. Zdůrazňoval roli laiků v církvi, její otevřenost vůči světu – a Václav Vaško říká: “Pochopil jsem díky němu, že duchovní život neznamená jen modlit se, chodit na mši a občas se postit, ale že je to životní styl, upravující vztah k sobě, Bohu a lidem…”

Jako student obchodní akademie se v duchu těchto zásad zapojil do Slovenského národního povstání, v němž hráli významnou roli jeho strýcové (důstojníci bratři Veselovi). Vstoupil do povstaleckého vysokoškolského strážního oddílu v Donovalech, dostal se na černou listinu gestapa a koncem roku 1944 padl do německého zajetí.

Václav Vaško se tehdy ocitl na prahu smrti - partyzáni totiž podnikli útok na trafostanici v Banské Bystrici a úřady vyhlásily, že jako odvetu zavraždí deset zajatců, Vaška a jeho bratrance mezi nimi. Díky pomoci zvenčí se však “poprava” nekonala. Ve vězení před Václavem příbuzní zatajili, že má zemřít - po desítkách let vzpomínal: “Proti mě a mému bratranci šla bachařka a říká: ´Tak co, vy na smrt odsouzení?´Já povídám: ´To je ale blbej vtip!´ - a bratranec na to: ´To není vtip, ale fakt. Zítra nás mají zabít.´ Všechno ve mě stuhlo, jako by mě přikovali k zemi. Ale bachařka na to: ´Je to dobrý, rozhlas vysílal, že poprava nebude!´ Zásluhou bratrance jsem tedy jen krátce žil s hrůzným pocitem, že mě zabijí - dodnes ho za to obdivuji.”

Po osvobození vstoupil Václav Vaško do služeb ministerstva zahraničí. Vyslali ho do Moskvy, ačkoli nebyl členem KSČ a o jeho katolicismu se všeobecně vědělo. Dostal na starost repatriace tisíců čs. občanů, kteří v SSSR buď za války “uvízli” nebo tam byli zavlečeni. Jeho snaha dostat je zpátky byla úspěšná jen v někdy, ale stejně: ta práce “byla dar od Pána Boha. Poučila mne o realitě Sovětského svazu, o nelidskosti socialismu stalinského typu.” V Rusku se zamiloval a oženil s katoličkou Irinou Jukovovou, v září 1946 se jim narodila holčička Máša. V Československu šlo ale všechno od desíti k pěti - a po únorovém převratu Václava Vaška odvolali do Prahy. Jeho ženě a dceři vystěhování nebylo povoleno. Už předtím Vaško podnikl zoufalý a vzhledem k jeho založení i víře naivní manévr, který později označil za selhání: podal přihlášku do strany, aby rodinu zachránil. K ničemu to nevedlo. Byl persona non grata, roku 1951 ho z ministerstva i ze strany bez milosti vyrazili jako “náboženského fanatika… buržoazního původu.”

Nastoupil jako pomocný dělník na stavbě Letenského tunelu. Režimu to ovšem nestačilo, StB chtěla katolické společenství rozprášit. O odchod do emigrace se Václav Vaško nepokoušel: “Odmítl bych to, i kdybych neměl rodinu ve Svazu… Když jsem se dozvěděl o někom novém z ´našich´, že je ´venku´, bylo mi to líto. Každý totiž, kdo měl sílu uchovat si vnitřní svobodu a zůstat doma, znamenal… ostrov svobody v moři strachu.”

Začátkem února 1953 je Václav Vaško zatčen a téměř rok držen v Ruzyňské samovazbě. Důvod? Oficiálně „spiknutí“, ve skutečnosti fakt, že nezapřel Krista, navštěvoval tajné mše, setkával se s přáteli ze společenství Rodina, které založil již zmíněný kněz Kolakovič. Samotku, nedostatek spánku i hlad vydržel s vypětím všech sil, od rána do večera se modlil, v duchu “psal” divadelní hru: “Nejhorší je, že máte pocit, že na vás svět zapomněl, součástí celého systému je mučivé ticho. Když si vězně pár dní nevšimnou a nemůže s nikým promluvit, začne si někdy i přát, aby se objevil apoň referent StB…” Na jaře 1954 Vaška odsoudili - dostal třináct let za vlastizradu. Neměl takřka žádné informace o ženě a o dceři, kontakt s rodiči byl minimální, jediné štěstí bylo, že se ve vězení podfukem dostal na tzv. kněžské oddělení. Setkal se s významnými postavami českého katolicismu Antonínem Mandlem, Otou Mádrem, Adolfem Kajprem či Anastázem Opaskem, prošel skutečným teologickým studiem, pouť po uranových dolech a věznicích v Leopoldově či na Mírově absolvoval “v nejlepší společnosti”. Asi i díky ní dokázal přijmout zprávu, že jeho manžeství odloučení nevydrželo.

Z kriminálu je Vaško propuštěn na amnestii v roce 1960. Opět se zapojuje do církevního života, pracuje jako dělník, osmašedesátý ho zastihne v poněkud kuriózním povolání: referent na generálním ředitelství Čs. cirkusů a varieté. Ještě se stihne podílet na založení Díla koncilové obnovy a stát se vedoucím vydavatelství katolické charity, ovšem za normalizace je opět vystrnaděn, až do pádu komunismu žije jako tiskárenský korektor pod dohledem StB. To už píše poválečnou církevní kroniku Neumlčená (vyšla roku 1990) a koncipuje knihu vzpomínek Ne vším jsem byl rád (1999).

Svou dceru a ženu spatřil Václav Vaško po dvaadvaceti letech, dalších téměř dvacet let trvalo, než dostala dcera povolení přištěhovat se do Československa. Manželství s Irinou Jukovovou obnovil roku 1991. Titulek tohoto článku jsme si vypůjčili od katolického kněze a Vaškova přítele Oty Mádra: „Nádherně zpackaný život /který potvrzuje/ pravdu podobenství o zrnu, jež vyvolá mnoho životů vlastní sebeobětí.“

Sovětské vězení

Pro komunistické režimy nepředstavovala rodina významnou hodnotu, stejně jako ji nepředstavoval lidský život. Manželce Václava Vaška byly nemilosrdně zamítnuty všechny pokusy o přestěhování do Československa. Stejně dopadala i Vaškova dcera Máša. Když konečně v roce 1988 dostala povolení od sovětských úřadů, pro změnu jí je neudělily úřady Československé. Zlom přinesl teprve pád komunismu v Evropě. Podobných případů byly tisíce: domů za příbuznými nesměli obyvatelé Podkarpatské Rusi, Němci nebo třeba manželky volyňských Čechů, jejichž mužové se vrátili do vlasti s Rudou armádou. Václav Vaško se jako diplomat dokonce setkal i s případem, kdy čs. úřady zamítly návrat skupiny Čechoslováků – se zdůvodněním, že „reakčních živlů je v zemi už tak dost“.

Adam Drda, Lidové noviny

Rodit bez lékaře? Bulovka otevřela centrum, kde to je možné
Rodit bez lékaře? Bulovka otevřela centrum, kde to je možné

Stále více žen touží rodit doma nebo alespoň v příjemném prostředí s pomocí porodní asistentky. Zatímco v zahraničí jsou takzvané porodní domy běžné, v ČR je tento systém porodnictví dosud v plenkách. Pražská Bulovka se to rozhodla změnit a přišla s řešením.

Najdete na Lidovky.cz